Princip pravdivosti zápisu ve veřejném seznamu

Princip pravdivosti zápisů ve veřejných seznamech znamená, že nikoho neomlouvá neznalost takto zapsaného údaje. Princip pravdivosti zápisu ve veřejném seznamu se uplatní u věcí hmotných i nehmotných, u práv jen pokud to jejich povaha připouští a jsou splněny další zákonné podmínky. Typicky se princip pravdivosti uplatní u nemovitých věcí zapsaných v katastru nemovitostí. Princip pravdivosti vyjadřuje domněnka upravená v § 980 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, když u práva k věci zapsaného do veřejného seznamu se má za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Stejně tak bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje. Jedná se o tzv. pozitivní a negativní domněnku principu pravdivosti údaje zapsaného do veřejného seznamu. Následky spojené s principem pravdivosti jsou upraveny v § 984 občanského zákoníku. Pokud totiž existuje rozdílnost mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem, může se osoba, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné dovolávat zapsaného stavu, protože zapsaný stav takové osobě (slovy zákona) svědčí. Stejně tak osoba, jejíž věcné právo je dotčeno, se může domáhat odstranění nesouladu stavu zapsaného a skutečného právního stavu.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma však upozorňuje, že uvedená pravidla se použijí až od 1.1.2014, tedy od nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, protože vznik, práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. se posuzují podle dosavadních právních předpisů, zejména tedy dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.

Nepřikázané jednatelství v českém právním řádu

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v tomto příspěvku věnuje právní úpravě nepřikázanému jednatelství, které je upraveno v ustanoveních § 3006 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“).

Již občanský zákoník z 1964 zakotvoval právní úpravu nepřikázaného jednatelství, tehdy jako jednatelství bez příkazu v § 742 a násl., které definoval jako „vědomé obstarání záležitosti jiného, ke kterému nemá jednatel dostatečný právní důvod“.

Z výše uvedeného můžete zjistit, které pojmové znaky nepřikázané jednatelství obnáší. Mezi znaky se řadí jednatelství, objektivně cizí záležitost, úmysl hájit zájmy jiného k jeho prospěchu a absence dostatečného právního důvodu opravňujícího jednatele k obstarání cizí záležitosti.

Nynější občanský zákoník upravuje nepřikázané jednatelství obecným ustanovením (§ 3006) jako vmísení se někdo do záležitostí jiné osoby, ač k tomu není oprávněn. Zároveň toto ustanovení dodává, že k jeho tíži jdou následky z toho vzniklé.

Z tohoto ustanovení plyne základní východisko, že zásadně není přípustné ujmout se záležitosti třetí osoby bez jejího souhlasu. Ze základního východiska však existují výjimky (zvláštní případy), ve kterých je nepřikázané jednatelství přípustné.

Mezi první přípustné nepřikázané jednatelství patří jednatelství nutné uvedené v § 3007 občanského zákoníku. „Obstará-li někdo, ač k tomu nebyl povolán, cizí záležitost, aby odvrátil hrozící škodu, pak mu ten, jehož záležitost byla obstarána, nahradí účelně vynaložené náklady, třebaže se výsledek bez zavinění nepřikázaného jednatele nedostavil.“ Jedná se o jednatelství k odvrácení škody vybudované na principu kvazikontraktu na základě, něhož má příkazník vůči příkazci právo na účelně vynaložené náklady, i když se následek nedostaví.

Nutné nepřikázané jednatelství doplňuje i záchrana cizí věci dle § 3008 občanského zákoníku. „Osobě, která zachrání cizí věc od nevyhnutelné ztráty nebo zkázy, náleží přiměřená odměna, nanejvýš desetina ceny věci, a náhrada účelně vynaložených nákladů. Vlastník věci se povinnosti k úhradě zbaví, nepožaduje-li zachráněnou věc nazpět.“ V tomto směru je vhodné zdůraznit vztah mezi ustanoveními § 3007 a § 3008 občanského zákoníku. Odměna dle § 3008 je prémie za to, že se záchrana věci povede. To však nevylučuje situaci, pokud dojde k tvorbě vyšších nákladů, než desetiny ceny, je možné požadovat veškeré vynaložené náklady. U § 3007 se záchrana povést nemusí, ale náhrada vynaložených nákladů nepřikázanému jednateli patří už jen z důvodu, že se o záchranu pokusil.

Druhé přípustné nepřikázané jednatelství je jednatelství užitečné dle § 3009 odst. 1 občanského zákoníku. „Ujme-li se někdo záležitosti ve prospěch jiné osoby bez jejího svolení, nahradí mu tato osoba účelně vynaložené náklady, zařídil-li záležitost k jejímu převážnému užitku. Zda byla záležitost provedena k užitku jiného, se neposoudí podle obecných hledisek, ale se zřetelem k jeho pochopitelným zájmům a záměrům.“ Jedná se o jiné jednání k užitku jiného než k odvrácení škody, ale k získání jiného prospěchu. Jednou z podmínek k nároku na účelně vynaložené náklady je převážný užitek.

Oproti tomu v § 3009 odst. 2 občanského zákoníku, když nejde o převážný užitek „nemá nepřikázaný jednatel právo na náhradu nákladů. Osoba, jejíž záležitost na sebe vzal, může po nepřikázaném jednateli požadovat, aby vše uvedl do předešlého stavu, a není-li to dobře možné, aby nahradil škodu.“ Tato skutková podstata má úzkou spojitost s civilním deliktem, o nichž se advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma věnoval v některým ze svých předchozích příspěvků.

Posledním typem nepřikázaného jednatelství je jednatelství zakázané, se kterými se sekáváme v případě, kdy principál projeví vůli, aby jednatel nekonal, tedy ani např. neodvracel škodu.

Z nepřikázaného jednatelství kromě nároku na náhradu vynaložených nákladů plynou i další práva a povinnosti uvedené ve společných ustanovení § 3010 a 3011 občanského zákoníku. Je zde povinnost jednatele dovést jednání až do konce, provést vyúčtování a převést získané věci na principála (§ 3010). „Kdo se ujal cizí záležitosti bez příkazu, dovede ji až do konce a podá o ní vyúčtování a převede vše, co při tom získal, osobě, jejíž záležitost obstaral.“

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že v případě, kdy jednatel nemá právo na náhradu nákladů, má dle § 3011 občanského zákoníku nárok „si vzít, co pořídil na vlastní náklady, je-li to možné a nezhorší-li se tím podstata věci nebo neztíží-li se nepřiměřeně její užívání“ (tzv. ius tollendi).

K některým zvláštním skutkovým podstatám náhrady škody

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma navazuje na předchozí příspěvek, ve kterém se věnoval především základním skutkovým podstatám náhrady škody a přesouvá svoje zaměření na některé zvláštní skutkové podstaty náhrady škody. Konkrétně se zaměřuje na škodu způsobenou tím, kdo nemůže posoudit následky svého jednání, na škodu způsobenou osobou nebezpečných vlastností a škodu způsobenou provozní činností.

První zvláštní skutkovou podstatou náhrady škody, ke které advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma směřuje svoji pozornost je škoda způsobená tím, kdo nemůže posoudit následky svého jednání dle § 2920 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“). Dle odst. 1 „nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, nahradí způsobenou škodu, pokud byl způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky; poškozenému náleží náhrada škody i tehdy, nebránil-li se škůdci ze šetrnosti k němu.“ Odst. 2 stanoví, že „nebyl-li nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, má poškozený právo na náhradu, je-li to spravedlivé se zřetelem k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného.“ Zákon vychází především z toho, že osoby, co nemohou posoudit svoje jednání, nemají zásadně odpovídat, ledaže byly schopny ovládnout své jednání a posoudit následky takového jednání.

Aby měl poškozený reálnou možnost požadovat náhradu škody, stanovil zákonodárce v § 2921 OZ, že společně a nerozdílně se škůdcem uvedeným v § 2920 „nahradí škodu i ten, kdo nad ním zanedbal náležitý dohled. Není-li škůdce povinen k náhradě, nahradí poškozenému škodu ten, kdo nad škůdcem zanedbal dohled.“ Náležitý dohled je subjektivní kategorií, která se posuzuje vůči každému vykonavateli dohledu vůči osobě, ke které dohled směřuje zvlášť. Obecně řečeno se zkoumá určité rozumné očekávání osoby, která vykonává dohled. Příkladem může být dohled rodiče nad nezletilým, neplně svéprávným dítětem, které si hraje s míčem na zahradě.

Na základě výše uvedeného mohou nastat následující situace. Odpovídat za škodu, způsobenou dítětem, bude buď: 1) pouze dítě, a to v případě, že je schopno ovládnout a posoudit následky svého jednání a jeho rodič nezanedbal náležitý dohled. Dále 2) je možné, že budou společně a nerozdílně odpovídat dítě a jeho rodiče, pokud zanedbali náležitý dohled anebo 3) pouze rodiče, pokud zanedbali náležitý dohled a dítě zároveň není schopno ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. Odpovídají-li rodiče společně a nerozdílně, existují následné regresy mezi nimi a dítětem.

Další skutkovou podstatou, na kterou se advokát v Olomouci zaměřuje je škoda způsobená osobou s nebezpečnými vlastnostmi dle § 2923 OZ, která zakládá objektivní odpovědnost. „Kdo se vědomě ujme osoby nebezpečných vlastností tak, že jí bez její nutné potřeby poskytne útulek nebo jí svěří určitou činnost, ať již v domácnosti, provozovně či na jiném podobném místě, nahradí společně a nerozdílně s ní škodu způsobenou v takovém místě nebo při této činnosti někomu jinému nebezpečnou povahou takové osoby.“ Tato skutková podstata nesměřuje k odpovědnosti škůdce, tedy samotné osoby s nebezpečnými vlastnostmi, která bude obecně odpovídat za škodu dle § 2910 OZ, ale na jinou osobu, která naplní podmínky uvedené v § 2923 OZ.

Jiná osoba, na které se také může hojit poškozený, musí vědomě poskytnout útulek či svěřit činnost osobě nebezpečných vlastností tedy osobě, která představuje reálné zvýšené riziko pro ostatní z důvodu vlastnosti těla (např. choroba) či nebezpečí mysli (např. extrémní agresivita), přičemž pro naplnění společné a nerozdílné odpovědnosti musí být způsobená škoda právě v souvislosti s nebezpečnou vlastností.

Poslední zvláštní skutkovou podstatou náhrady škody, kterou se v tomto příspěvku bude advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma věnovat je náhrada škody způsobené provozní činností dle § 2924 OZ. „Kdo provozuje závod nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti, nahradí škodu vzniklou z provozu, ať již byla způsobena vlastní provozní činností, věcí při ní použitou nebo vlivem činnosti na okolí. Povinnosti se zprostí, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.“

V této skutkové podstatě náhrady škody je zakotvena subjektivní odpovědnost za objektivizované zavinění osoby, která provozuje závod či jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti s převrácením důkazního břemene. Jde o usnadnění důkazního postavení poškozeného způsobené provozní činností, jelikož poškozený prokazuje pouze existenci provozní činnost, vznik škody, příčinnou souvislost mezi vznikem škody jako možným důsledkem nevykonávání řádné péče.

Provozní činností se rozumí taková hospodářská činnost (šířeji provoz zařízení a úžeji provoz závodu), která vykazuje přiměřenou kontinuitu, existuje v rámci ní určitá plánovitost a podřízení řádu a typicky zaměření na dosažení zisku. Pro posouzení provozní činnosti je rozhodující fakticita, tedy nezáleží, že závod ještě nezískal povolení k provozu, pokud již s provozem započal.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr dodává, že liberace u náhrady škody uvedené v § 2924 OZ je založena na prokázání veškeré péče, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.

Základní skutkové podstaty náhrady škody v občanském zákoníku

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v tomto příspěvku zaměřuje především na základní skutkové podstaty náhrady škody uvedené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“).

Skutkové podstaty náhrady škody můžeme dělit na tzv. základní a zvláštní. Mezi základní skutkové podstaty, kterým se advokát v Olomouci v tomto příspěvku bude dále více věnovat, patří náhrada škody za porušení zákona uvedená v § 2910 OZ, dále náhrada škody za porušení dobrých mravů dle § 2909 OZ a také náhrada škody za porušení smluvní povinnosti dle § 2913 OZ.

Občanský zákoník dále zakotvuje řadu zvláštních skutkových podstat. První zvláštní skutkovou podstatou je škoda způsobená tím, kdo nemůže posoudit následky svého jednání dle § 2920 až 2922 OZ. Dále je zde škoda způsobená osobou nebezpečných vlastností zakotvená v § 2923 OZ, škoda z provozní činnosti (§ 2924 OZ), škoda způsobená provozem zvlášť nebezpečným (§ 2925 OZ), škoda na nemovité věci (§ 2926 OZ), z provozu dopravních prostředků (§ 2927 až 2932 OZ), způsobená zvířetem (2933 až 2935 OZ).
Dále také škoda způsobená věcí (§ 2936 až 2938 OZ), způsobená vadou výrobku (§ 2939 až 2943 OZ), škoda na převzaté věci (§ 2944 OZ), na odložené věci (§ 2945 OZ), na vnesené věci (§ 2946 až 2949 OZ) a konečně škoda způsobená informací nebo radou dle § 2950 OZ.

Porušení zákona dle § 2910 OZ je naprostým základem deliktní odpovědnosti. „Škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.“

Toto ustanovení obsahuje dvě věty, přičemž každá počítá s jiným porušením zákona. První věta nám stanoví porušení povinnosti stanovenou zákonem, tím že se zasáhne do absolutního práva. V tomto zásahu je ochrana, jak absolutních práv skrze obecnou povinnost do absolutních práv vůbec nezasahovat, tak i jejich ochranu skrze ochrannou normu.

Druhá věta dopadá na zásahy do práva jiného než absolutního, právě porušením ochranné normy, pod jejíž ochranu právě zasažené právo spadá (srov. ochranný účel normy).

Další základní skutkovou podstatou je porušení dobrých mravů dle § 2909 OZ. „Škůdce, který poškozenému způsobí škodu úmyslným porušením dobrých mravů, je povinen ji nahradit; vykonával-li však své právo, je škůdce povinen škodu nahradit, jen sledoval-li jako hlavní účel poškození jiného.“

Oproti zakotvení skutkové podstaty v § 2910 OZ je zde specifikum v tom, že se v rámci zavinění neuplatní pouze domněnka spáchání škůdcem z nedbalosti ve smyslu § 2911 OZ, tedy uplatnění nárok bez prokázání zavinění, ale poškozený, který se bude chtít porušení dobrých mravů dovolávat, bude muset prokázat zavinění a to úmyslné.

Poslední základní skutkovou podstatou náhrady škody zakotvenou v občanském zákoníku je porušení smluvní povinnosti dle § 2913 odst. 1 OZ. „Poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.“ Podle této skutkové podstaty je oprávněn požadovat náhradu vůči dlužníkovi nejen věřitel, ale i třetí osoba, tedy ten, komu měla povinnost ze smlouvy mezi věřitelem a dlužníkem zjevně sloužit.

Zakotvení skutkové podstaty porušení smluvní povinnosti je relativně přísnou skutkovou podstatou, jelikož smlouva mezi věřitelem a dlužníkem mezi nimi vytváří silnější vztah. Z tohoto důvodu zákonodárce v § 2913 odst. 2 OZ zakotvil pro dlužníka velmi přísnou možnost liberace. „Povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě nezprostí.“

Dlužník bude muset prokázat existenci mimořádně nepředvídatelné a nepřekonatelné překážky (tato hlediska se posuzují z pohledu smluvní strany), která vznikla nezávisle na jeho vůli. Vznikne-li taková překážka v době dlužníkova prodlení, či vzniklá z jeho osobních poměrů, nebude se moci dlužník z povinnosti k náhradě škody liberovat.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že základní skutkové podstaty náhrady škody jsou skutkovými podstaty subjektivními, tedy že se u nich vyžaduje zavinění škůdce, kdežto převážná část zvláštních skutkových podstat patří mezi skutkové podstaty objektivní, což znamená, že se u škůdce zavinění nevyžaduje.

Nutná obrana a krajní nouze v civilním právu

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v tomto příspěvku věnuje dvěma okolnostem vylučujícím protiprávnost v rámci náhrady újmy (škody), kterými jsou nutná obrana a krajní nouze.

Stejně jako v trestním právu, tak i v právu soukromém, konkrétně v oblasti deliktního civilního práva je třeba, aby škůdce (pachatel v trestním právu) jednal protiprávně. Protiprávnost se definuje jako rozpor s právním řádem jako celkem. V civilním právu nám protiprávnost indikuje porušení absolutního práva či ochranné normy.

V některých případech by ale bylo nepřiměřené, aby škůdcovo jednání bylo protiprávní, tedy aby byl za splnění dalších podmínek povinen k náhradě újmy. Z tohoto důvodu zákonodárce v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), stanovil několik okolností vylučující protiprávnost.

Okolnostmi vylučující protiprávnost jsou nutná obrana, krajní nouze, svépomoc, výkon práva či povinnosti, přípustné riziko a zvláštní soukromoprávní oprávnění, kterým může být např. usměrnění dítěte jeho rodičem. Nejčastějšími jsou právě nutná obrana a krajní nouze.

Nutná obrana je dle § 2905 občanského zákoníku zákonodárcem definována takto: „Kdo odvrací od sebe nebo od jiného bezprostředně hrozící nebo trvající protiprávní útok a způsobí přitom útočníkovi újmu, není povinen k její náhradě. To neplatí, je-li zjevné, že napadenému hrozí vzhledem k jeho poměrům újma jen nepatrná nebo obrana je zcela zjevně nepřiměřená, zejména vzhledem k závažnosti újmy útočníka způsobené odvracením útoku.“

Mezi předpoklady nutné obrany patří útok, protiprávnost, trvání či bezprostřednost ohrožení útoku a způsob odvrácení útoku.

Útokem se rozumí úmyslný (komisivní) zásah do práv jiného. Protiprávností se, jak už bylo uvedeno výše, rozumí rozpor s právním řádem jako celkem, příkladem může být zásah do absolutního práva (např. zdraví). Dalším předpokladem pro naplnění nutné obrany je, že útok musí trvat či bezprostředně hrozit. Způsob odvrácení, který v rámci nutné obrany směřuje proti útočníkově osobě či jeho majetku, nesmí být zjevně nepřiměřený povaze a nebezpečnosti útoku.

Krajní nouzi občanský zákoník upravuje v § 2906. „Kdo odvrací od sebe nebo od jiného přímo hrozící nebezpečí újmy, není povinen k náhradě újmy tím způsobené, nebylo-li za daných okolností možné odvrátit nebezpečí jinak nebo nezpůsobí-li následek zjevně stejně závažný nebo ještě závažnější než újma, která hrozila, ledaže by majetek i bez jednání v nouzi podlehl zkáze. To neplatí, vyvolal-li nebezpečí vlastní vinou sám jednající.“

Předpoklady krajní nouze jsou tedy: nebezpečí, přímo hrozící nebezpečí, sám ohrožený nebezpečí nevyvolal a způsob odvrácení nebezpečí.

Nebezpečím je vlastně jakékoli nebezpečí nezpůsobné úmyslným jednáním člověka (srov. nutná obrana), které sám ohrožený nevyvolal (např. povodeň). Nebezpečí musí přímo hrozit, tedy že se musí blížit ke způsobení vzniku škody. Způsob odvrácení se posuzuje z hlediska subsidiarity a proporcionality. Subsidiaritou se rozumí to, že nebezpečí nelze odvrátit jiným méně zatěžujícím způsobem a proporcionalita znamená, že následek nesmí být stejně závažný či dokonce závažnější, než které by mohlo vzniknout.

Nutná obrana a krajní nouze se však neuplatní pouze k osobě poškozeného (ohroženého), ale může ji vykonat i třetí osoba.

Dle § 2908 občanského zákoníku „kdo odvracel hrozící újmu, má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů a na náhradu újmy, kterou přitom utrpěl, i proti tomu, v jehož zájmu jednal, nanejvýš však v rozsahu přiměřeném tomu, co odvrátil.“ Z dikce tohoto ustanovení je patrné, že poškozený (ohrožený) má vůči tom, kdo způsobí nebezpečí, nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů. Jednala-li však v něčím zájmu osoba odlišná od ohroženého, má ten, kdo odvrací nebezpečí, nárok na náhradu i po osobě ohroženého.

Dle ustanovení § 3014 občanského zákoníku. „Obětuje-li se něčí věc v nouzi, aby se odvrátila větší škoda, dá každý, kdo z toho měl užitek, poškozenému poměrnou náhradu.“ Z tohoto ustanovení plyne, že třetí osoba, která obětuje svoji věc ve prospěch jiného má vůči všem, kterým to bylo ku prospěchu nárok na poměrnou náhradu. Zde však nejde o pasivní solidaritu, ale solidaritu dílčí.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr pro ilustraci doplňuje, že brání-li se ohrožený proti útoku člověka, tím že útočníkovi způsobí újmu cizí věcí, kterou zároveň znehodnotí (zničí), nebude, za splnění podmínek nutné obrany, povinen k náhradě újmy vůči útočníkovi, ale bude povinen alespoň k částečné náhradě škody třetí osobě za poničení věci.

Předpoklady tzv. subjektivní odpovědnosti za škodu

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v příspěvku věnuje předpokladům tzv. subjektivní odpovědnosti za škodu. Oblast náhrady škody spadá pod deliktní soukromé právo, které je v českém právním řádu upraveno zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), konkrétně ustanoveními § 2984 a násl.

Pojem delikt je v českém právním prostředí vnímán ve dvojím pojetí. V širším slova smyslu ho považujeme jako porušení práva vůbec, tedy i porušení smluvní povinnosti (srov. § 2913 OZ) a v užším smyslu jako porušení povinnosti mimosmluvní (mimozávazkové).

Rozlišení tímto však nekončí, jelikož rozlišujeme pojetí subjektivní odpovědnosti a odpovědnosti objektivní. Základním předpokladem je však subjektivní odpovědnost, jelikož je vyžadováno zavinění.

V rámci subjektivní odpovědnosti rozlišujeme několik předpokladů, které musí být naplněny. Mezi předpoklady patří vznik nahraditelné újmy, zejména škody, dále jednání škůdce, příčinná souvislost mezi vznikem nahraditelné újmy a jednáním škůdce, dále protiprávnost a konečně zavinění.

Dle § 2894 odst. 1 OZ „povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody)“. Zákonodárce tedy volí újmu na jmění, jako jeden z předpokladů subjektivní odpovědnosti. Jde o újmu na jmění (aktiva a pasiva), jelikož i vznik dluhu je škodou (vytvoření dalších pasiv). Újma zahrnuje jak majetkovou škodu, tak i nemajetkovou újmu. Tu lze však nahradit jen byla-li výslovně ujednána či jen stanoví-li to zvlášť zákon.

Druhým předpokladem je jednání škůdce. Jednání škůdce může spočívat buď v konání, tedy, že škůdce sám jedná, či v opomenutí, což je nevykonání určitého jednání, ke kterému byl příslušný škůdce povinen, anebo přičtení jednání třetí osoby, což může být případ plnění dluhu skrze pomocníka. V tomto případě by škůdce odpovídal, jako by plnil sám (srov. § 1935 OZ).

Následujícím předpokladem je existence příčinné souvislosti mezi vznikem nahraditelné újmy a jednáním škůdce. Příčinná souvislost se posuzuje z hlediska condito sine qua non a tzv. adekvátnosti. Conditio sine qua non, neboli teorie podmínky, nám určuje kauzální řetězec příčin, bez kterých byl nevznikl následek. Aby tento kauzální řetězec nezahrnoval nekonečnou řadu, je třeba hledat ty právně relevantní příčiny, které dopadají na vzniklý následek. K tomu nám pomáhá adekvátnost (předvídatelnost), kterou posuzujeme z hlediska hypotetického subjektu, který se označuje jako optimální pozorovatel, což je vlastně subjekt, který v sobě zahrnuje veškeré vědění své doby. Toto pojetí je důležité, aby nedocházelo k odpovědnosti za nepředvídatelné následky.

Dalším předpokladem subjektivní odpovědnosti je protiprávnost. Protiprávnost je dána rozporem s právním řádem jako celkem. V rámci subjektivní odpovědnosti nám protiprávnost indikuje porušení ochranné normy (zkoumáme tzv. nexus protiprávnosti) ve smyslu § 2910 věta druhá či porušení konkrétní povinnosti opatrnosti pro danou situaci, což je dle věty první § 2910 především zásah do absolutního práva poškozeného.

S protiprávností úzce souvisí okolnosti vylučující protiprávnost. Jde o zákonodárcem povýšené okolnosti, které protiprávnost vyloučí a škůdce zbaví odpovědnosti k náhradě škody způsobené zásahem do práva poškozeného. Okolnostmi vylučující protiprávnost jsou nutná obrana, krajní nouze, svépomoc, výkon práva či povinnosti, přípustné riziko a zvláštní soukromoprávní oprávnění, kterým může být např. usměrnění dítěte jeho rodičem.

Posledním předpokladem subjektivní odpovědnosti je zavinění. Zavinění je subjektivní psychický vztah jednajícího (škůdce) k následku jeho jednání. Zavinění nám také přináší rozdělení subjektivní odpovědnosti a odpovědnosti objektivní, jelikož u subjektivní odpovědnosti se zavinění vyžaduje a u objektivní nikoli.

Zavinění v rámci subjektivní odpovědnosti hraje důležitou roli. Zavinění má 2 formy, a to zavinění úmyslné a nedbalostní. Zákon sám o sobě stanoví v § 2911 OZ domněnku nedbalosti, tedy že „způsobí-li škůdce poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, má se za to, že škodu zavinil z nedbalosti.“ Nicméně v některé skutkové podstaty v zákoně vyžadují zavinění úmyslné (srov. § 2909 OZ).

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že rozlišování mezi objektivní a subjektivní odpovědností má, zejména pro poškozeného, zásadní vliv v rámci dokazování. V rámci subjektivní odpovědnosti bude muset poškozený prokazovat zavinění škůdce. Pokud ale lze naplnit znaky objektivní odpovědnosti, jde z procesního hlediska a dokazování pro poškozeného o jednodušší způsob, jelikož mu odpadá břemeno k prokázání zaviněného jednání škůdce.

Zakotvení dědické nezpůsobilosti v českém právu

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v tomto příspěvku věnuje dědické nezpůsobilosti v českém právním řádu. Dědické právo upravuje zákon č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Občanský zákoník vychází z tzv. objektivní dědické způsobilosti dědit, což znamená, že umožňuje určité osobě, aby byla dědicem. Tato obecná podmínka je vyjádřena tím, že musí dědic přežít zůstavitele. Slovy § 1479 občanského zákoníku „dědické právo vzniká smrtí zůstavitele. Kdo zemře před zůstavitelem, nebo současně s ním, nedědí.

Existují však určité situace, které občanský zákoník předpokládá, dle nichž si ne každý, kdo splní obecnou podmínku, že nezemřel dříve než zůstavitel, dědění svým způsobem zaslouží. Z tohoto důvodu občanský zákoník upravuje institut dědické nezpůsobilosti. Dědická nezpůsobilost spočívá v chování dědice, kterým se ex lege z dědického práva vyloučí.

Občanský zákoník zná 4 důvody dědické nezpůsobilosti. Mezi první dva z důvodů dědické nezpůsobilosti se řadí ty, kterých se může dopustit jakýkoliv dědic. Důvody jsou stanovené v § 1481 občanského zákoníku. Dle tohoto ustanovení „je z dědického práva vyloučen, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil, ledaže mu zůstavitel tento čin výslovně prominul.“

Dle prvního důvodu je vyloučen ten, kdo se dopustil za života zůstavitele činu povahy úmyslného trestného činu, bez ohledu na jeho trestní odpovědnost, vůči zákonem vyjmenovaným osobám, mezi něž se řadí zůstavitel, jeho manžel, předci a potomci.

Druhý důvod vylučuje z dědického práva osobu, která se dopustí zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli. Takové jednání může být směřováno buď proti konkrétní listině, kterou zůstavitel pořídí, ať už např. zfalšováním či zničením, anebo proti myšlence a svobodné vůli zůstavitele. Příkladem zde může být přinucení k sepsání závěti.

Zákon umožňuje zůstaviteli, aby dědicky nezpůsobilému dědici vrátil způsobilost, díky výslovnému odpuštění takového konkrétního činu.

Občanský zákoník však přináší další dva důvody dědické nezpůsobilosti, které se týkají pouze konkrétního dědice, dopadající pouze na situace, kdy dochází k dědění podle zákonné posloupnosti. Dle § 1482 odst. 1 občanského zákoníku „probíhá-li v den zůstavitelovy smrti řízení o rozvod manželství zahájené na zůstavitelův návrh podaný v důsledku toho, že se manžel vůči zůstaviteli dopustil činu naplňujícího znaky domácího násilí, je zůstavitelův manžel vyloučen z dědického práva jako zákonný dědic.“

Vyznění tohoto důvodu dědické nezpůsobilosti může být poněkud problematické, neboť je dědická nezpůsobilost „vázána již na to, že zůstavitel podal návrh na rozvod manželství odůvodněný tím, že se manžel vůči němu dopustil činu naplňujícího znaky domácího násilí, a zemřel v průběhu řízení o tomto návrhu. Důvodová zpráva uvádí, že v takovém případě je zřejmé, že manželství je rozvráceno z příčin na straně druhého manžela. To ovšem nelze předem vědět, když o tom neproběhlo řízení. (…) Jelikož půjde o prokázání skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné (zda došlo k domácímu násilí, či nikoli), odkáže pozůstalostní soud (soudní komisař) toho, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou, což v daném případě bude manžel zůstavitele, který se měl dopustit domácího násilí. V řízení bude muset docílit vydání rozsudku, že je dědicem ze zákonné dědické posloupnosti“ (srov. ŠVESTKA, Jiří. Občanský zákoník: komentář. Svazek IV, Dědické právo (§ 1475 až 1720). Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, xxix, 670 s.).

Poslední důvod dědické nezpůsobilosti zakotvuje § 1482 odst. 2 občanského zákoníku. „Byl-li rodič zbaven rodičovské odpovědnosti proto, že ji či její výkon zneužíval nebo že výkon rodičovské odpovědnosti z vlastní viny závažným způsobem zanedbával, je vyloučen z dědického práva po dítěti podle zákonné dědické posloupnosti.“ Zákonodárce se zde snaží ochránit dítě a jeho vůli, proto takto vylučuje rodiče ze zákonné dědické posloupnosti.

Ustanovení § 1483 občanského zákoníku stanoví, že „potomek toho, kdo je vyloučen z dědického práva, nastupuje při zákonné dědické posloupnosti na jeho místo, i když vyloučený přežije zůstavitele. To neplatí v případě stanoveném v § 1482 odst. 1.“ Ustanovení se snaží říci, že jestliže se stane dědicky nezpůsobilým potomek zůstavitele, pak nedědí a na jeho místo nastupují jeho právě potomci, tedy vnuci zůstavitele.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že nastoupení potomků dědicky nezpůsobilého dědice (§ 1483 občanského zákoníku) platí ale pouze v případech, kde zákonná dědická posloupnost takový princip reprezentace umožňuje.

Pořízení pro případ smrti v dědickém právu

Dědické právo jako soubor právních norem, které umožňují přechod práv a povinností ze zemřelého na jeho právní nástupce, upravuje hlava III, konkrétně ustanovení § 1475 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“).

Dědické právo ve svém primární významu znamená právo zůstavitele na pořízení pro případ smrti. Až sekundární význam však upravuje § 1475 odst. 1 OZ tedy, že jde o subjektivní právo dědice na pozůstalost či poměrný podíl z ní. Zůstavitel je člověk, po němž probíhá řízení o pozůstalosti.

Pozůstalostí se dle § 1475 odst. 2 OZ rozumí vše, co je způsobilé v rámci řízení o pozůstalosti přejít na dědice, tzn., že ji tvoří celé jmění zůstavitele kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu.

Ustanovení § 1475 odst. 3 OZ říká, že „komu náleží dědické právo, je dědic.“ Dědice je vhodnější definovat jako osobu, na kterou přechází zůstavitelův majetek skrze řízení o pozůstalosti.

Dle § 1476 OZ „se dědí na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona“. Zákon zde vyjmenovává dvě z možností pořízení pro případ smrti. K dědické smlouvě a závěti lze přiřadit jako pořízení pro případ smrti dle § 1491 OZ i dovětek zakotvený v § 1498 OZ a dále i darování pro případ smrti dle § 2063 OZ.

Dědickou smlouvu lze označit za nejsilnější pořízení pro případ smrti, jelikož zůstavitel na základě smlouvy povolává svého dědice. Dědici lze dědické právo odejmout pouze na základě smlouvy, museli by se zůstavitelem uzavřít dohodu a zrušit dědickou smlouvu. Dle § 1582 odst. 2 OZ je pro sepsání dědické smlouvy vyžadována forma veřejné listiny.

Dědickou smlouvu může uzavřít zletilý zůstavitel, který je plně svéprávný. V rámci svého omezení na svéprávnosti jen se souhlasem svého opatrovníka. Pro dědickou smlouvu a její pořízení existuje určité omezení, jelikož ji nelze uzavřít o celé pozůstalosti. Jedna čtvrtina musí zůstat volná pro možné další zvláštní pořízení pro případ smrti, kterou bude např. závěť.

Mezi další pořízení pro případ smrti, kterým zůstavitel projevuje svoji vůli, patří dovětek. Dovětek je takové pořízení pro případ smrti, kterým zůstavitel činí jiné opatření než povolání dědice a stanovení velikosti dědického podílu. Dovětkem může být např. nařízen odkaz, doložení času či stanovení podmínky.

Odkazem dle § 1594 odst. 1 OZ může zůstavitel v pořízení pro případ smrti nařídit určité osobě, aby odkazovníku vydala předmět odkazu.

Dalším pořízením pro případ smrti může být darování pro případ smrti dle § 2063 OZ. Obvyklé darování závislé na podmínce, že obdarovaný přežije dárce se zpravidla posoudí jako odkaz. Jako darování pak tehdy, přijme-li obdarovaný dar, vzdá-li se dárce výslovně práva dar odvolat a vydá-li o tom obdarovanému listinu.

Posledním pořízením pro případ smrti je závěť dle § 1494 a násl. OZ. Závěť je jednostranný projev vůle, kterým zůstavitel povolává dědice a stanovuje velikost jeho dědického podílu.

Závěť vyžaduje písemnou formu, ledaže byla pořízena s úlevami stanovených v § 1542 a násl. OZ. Závěť nemusí být datována, ale datum musí být zřejmé je-li více závětí, které si odporují či jsou účinky určitého jednání vztažené k okamžiku pořízení závěti. Závěť může obecně pořídit plně svéprávný člověk starší 15 let, je-li omezen na svéprávnosti, může bez dalšího pořizovat v rámci svého omezení.

Závěť je možné pořídit veřejnou či soukromou listinou. Je-li sepisována soukromou listinou, může ji sepsat tzv. allografně, tedy jinak než svojí rukou, za přítomnosti dvou svědků či tzv. holografně, tedy vlastní rukou s vlastnoručním podpisem bez přítomnosti svědků.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že pokud zůstavitel nepořídí pořízení pro případ smrti, neznamená to, že neprojevuje svoji vůli. Jeho vůle je projevena tím, že dojde k dědění skrze intestátní dědickou posloupnost, tedy dojde k dědění podle zákona.

Advokát v Olomouci k vybraným změnám v právních předpisech od 1. 1. 2018

S příchodem nového roku 2018 dochází i v zákonné úpravě k řadě změn. Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v tomto příspěvku věnuje vybraným novelám, které nabývají účinnost 1. 1. 2018. Advokát v Olomouci volí změny v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), v zákoně č. 183/2006 Sb., o územní plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“) a dále změny v rámci systému důchodového pojištění.

V občanském zákoníku nabývá 1. 1. 2018 účinnost poslední vlna novelizovaných ustanovení vyplývajících ze zákona č. 460/2016 Sb., kterým došlo k úplně první novelizaci občanského zákoníku. O prvních dvou vlnách již advokát v Olomouci pojednával zde.

První změnu v občanském zákoníku sledujeme u spoluvlastnictví nemovité věci. Dle § 1124 odst. 1 „převádí-li se spoluvlastnický podíl na nemovité věci, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké. Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů.“ Toto ustanovení se použije i v případě, že některý ze spoluvlastníků převádí podíl bezúplatně; tehdy mají spoluvlastníci právo podíl vykoupit za obvyklou cenu.

Zákonodárce však zakotvil i možnost vzdání se předkupního práva, konkrétně dle § 1125 se „spoluvlastník může vzdát předkupního práva podle § 1124 s účinky pro své právní nástupce.“

Další novinka se týká svěřenského fondu a jeho vzniku. Nejprve je svěřenský fond je zřízen, a to v okamžiku „když svěřenský správce přijme pověření k jeho správě; je-li svěřenských správců více, postačí, pokud pověření přijme alespoň jeden z nich.“ Předchozí právní úprava spojovala s přijetím pověření samotný vznik svěřenského fondu. Ten však vzniká dle § 1451 odst. 2 až dnem zápisu do evidence svěřenských fondů, byl-li však zřízen pro případ smrti, vzniká již samotou smrtí zůstavitele.

Ve stavebním zákoně doznalo změn vymezení účastníků územního řízení. Dle § 85 stavebního zákona jsou účastníky územního řízení žadatel a obec, na jejímž území má být požadovaný záměr uskutečněn. Dále také vlastník pozemku nebo stavby, na kterých má být požadovaný záměr uskutečněn, není-li sám žadatelem, nebo ten, kdo má jiné věcné právo k tomuto pozemku nebo stavbě a osoby, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno. Zákon již nepočítá s dalším vymezeným účastníkem, kterým byly osoby, o nichž tak stanovil zvláštní zákon, konkrétně např. dotčená veřejnost dle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí.

Další významnou změnou prošlo užívání dokončených staveb. Dle § 119 odst. 1 stavebního zákona „dokončenou stavbu, popřípadě část stavby schopnou samostatného užívání nebo stavbu, u které postačí ohlášení stavebnímu úřadu podle § 104 odst. 1 písm. a) až d) a k) stavebního zákona nebo podle zvláštního právního předpisu, nebo pokud vyžaduje stavební povolení, a jedná-li se o veřejné infrastruktury, stavbu, jejíž vlastnosti nemohou budoucí uživatelé ovlivnit, stavbu, u které bylo stanoveno provedení zkušebního provozu, změnu stavby, která je kulturní památkou, lze užívat pouze na základě kolaudačního souhlasu, nebo kolaudačního rozhodnutí.“

Stavební zákon přímo nově zakotvuje vymezení účastníků kolaudačního řízení, kterými jsou stavebník, vlastník stavby, není-li stavebníkem, a vlastník pozemku, na kterém je stavba provedena, není-li stavebníkem a může-li být jeho vlastnické právo kolaudačním rozhodnutím přímo dotčeno.

V zákoně č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „o důchodovém pojištění“) došlo zejména k úpravě důchodového věku pojištěnců pro nároku na starobní důchod. Důchodový věk se dle přílohy k tomuto zákonu určí již pouze pojištěncům narozeným mezi lety 1936 a 1971, oproti staré právní úpravě, která umožňovala určit důchodový věk dle přílohy pojištěncům narozeným až do roku 1977.

Původně se dle § 32 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění u pojištěnců narozených po roce 1977 důchodový věk stanovil tak, že se k věku 67 let přičetl takový počet kalendářních měsíců, který odpovídal dvojnásobku rozdílu mezi rokem narození pojištěnce a rokem 1977. Po zapracované novele je důchodový věk pojištěncům narozeným po roce 1971 stanoven na 65 let. Advokát v Olomouci upozorňuje, že pojištěncům narozeným po roce 1971 se již nezohledňují vychované děti.

V oblasti důchodového pojištění došlo i k dalším změnám, a to v souvislosti s nařízením vlády č. 373/2017 Sb. Díky tomuto nařízení se zvýšila výše základní výměry důchodů z dosavadních 2 550 Kč na 2 700 Kč. Tudíž nejnižší možný poskytovaný starobní důchod bude vyplácen v částce 3 470 Kč.

Advokát v Olomouci na závěr doplňuje, že již od 1. 2. 2018 se zakotvuje v zákoně č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ustanovení o otcovské, jejíž podpůrčí doba činí 1 týden od nástupu na otcovskou ve výši 70 % denního vyměřovacího základu za den pro pojištěnce, který je otcem, nebo pro muže, jež převzal dle rozhodnutí orgánu dítě mladší 7 let do péče. Následně se od 1. 6. 2018 zavádí také dlouhodobé ošetřovné.

Nájem bytu a domu podle občanského zákoníku

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v tomto příspěvku věnuje problematice nájmu bytu, zejména aplikací zvláštních ustanovení o nájmu bytu a nájmu domu (dále jen „nájem bytu“) dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“).

Právní úprava zakotvující smluvní typ nájmu je vystavěna na tom, že pronajímatel přenechá nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje za to platit nájemné, jak plyne z § 2201 občanského zákoníku. Užíváním rozumíme přenechání detence věci, aby ji uživatel používal ke sjednanému účelu, nebo k účelu, ke kterému obvykle věc slouží.

Zvláštní ustanovení občanského zákoníku o nájmu bytu se použijí, „zavazuje-li nájemní smlouva pronajímatele přenechat nájemci k zajištění bytových potřeb nájemce a popřípadě i členů jeho domácnosti byt nebo dům.“ Dle § 2236 odst. 1 občanského zákoníku se „bytem rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou částí domu, tvoří obytný prostor a jsou určeny a užívány k účelu bydlení.

Avšak základem použití těchto ustanovení zakotvených v § 2235 a násl. občanského zákoníku je přenechání věci k zajištění nájemcových bytových potřeb či potřeb členů jeho domácnosti. Tudíž „ujednají-li si pronajímatel s nájemcem, že k obývání, za účel zajištění bytových potřeb, bude pronajat jiný než obytný prostor, jsou strany zavázány stejně, jako by byl pronajat obytný prostor.“ Nájemci nesmí být na újmu, že si k zajištění bytových potřeb sjednal nájem např. ateliéru.

Právní úprava nájmu bytu je založena na tom, že nájemce bytu je slabší smluvní stranou, tudíž ji občanský zákoník přináší vyšší míru ochrany. Zákoník omezuje smluvní vůli mezi pronajímatelem a nájemcem tím, že pokud některá ujednání zkracují nájemcova práva, tak se k nim dle § 2235 odst. 1 občanského zákoníku nepřihlíží. Dále dle § 2239 jsou zvlášť zakázána ujednání ukládající nájemci povinnost platit pronajímateli smluvní pokutu, či jsou vzhledem k okolnostem pro nájemce zvlášť nepřiměřená.

Aby byla smlouva o nájmu bytu platná, je třeba její písemnou formu. Pronajímatel však nemá právo namítnout vůči nájemci neplatnost smlouvy pro nedostatek formy.

Nájemce má řadu práv a povinností vyplývající z nájmu bytu. Mezi základní povinnosti patří platit nájemné, které musí být určené pevnou částkou, dále dle § 2255 odst. 1 občanského zákoníku, užívat byt řádně v souladu s nájemní smlouvou hradit běžnou údržbu a opravy s užíváním bytu, dodržovat po dobu nájmu pravidla obvyklá pro chování v domě a rozumné pokyny pronajímatele (§ 2256 odst. 2) a řádně a včas oznámit pronajímateli poškození či vady věci.

Rovněž, ujednají si to strany, může pronajímatel požadovat po nájemci zaplacení peněžité jistoty, že zaplatí nájemné a splní jiné povinnosti plynoucí z nájmu, až do výše trojnásobku měsíčního nájmu.

Oproti tomu má nájemce například právo v bytě i pracovat nebo podnikat, což plyne z § 2255 odst. 2, avšak nesmí tím zatěžovat dům (např. imisemi). Nájemce má i právo chovat v bytě zvíře, nepůsobí-li chov obtíže nepřiměřené poměrům v domě. Souhlasí-li s tím pronajímatel, může nájemce provést úpravu, přestavbu nebo jinou změnu bytu nebo domu, avšak při skončení nájmu by ji měl odstranit, ledaže pronajímatel navrácení v předešlý stav nežádá.

Nájemce může přijímat nové členy domácnosti. Pokud přijme osobu blízkou, nepotřebuje k tomu souhlas pronajímatele. Dále může nájemce dát třetí osobě do podnájmu (do užívání) část bytu, pokud v bytě sám trvale bydlí, i bez souhlasu pronajímatele, ledaže si s tím pronajímatel předem vyhradil souhlas.

Občanský zákoník řeší i situace, co se děje s nájmem bytu, po smrti nájemce. Podle § 2279 odst. 1 „zemře-li nájemce a nejde-li o společný nájem bytu, přejde nájem na člena nájemcovy domácnosti, který v bytě žil ke dni smrti nájemce a nemá vlastní byt. Je-li touto osobou někdo jiný než nájemcův manžel, partner, rodič, sourozenec, zeť, snacha, dítě nebo vnuk, přejde na ni nájem, jen pokud pronajímatel souhlasil s přechodem nájmu na tuto osobu.“

Potomci mají vždy u přechodu nájmu bytu přednost, před ostatními členy domácnosti. Nájem bytu, který takto přešel, skončí nejpozději do 2 let od přechodu, ledaže přešel na osobu starší 70 let, či osobu nezletilou. Nepřejde-li nájem bytu na členy nájemcovy domácnosti, přejde skrze řízení o pozůstalosti na nájemcova dědice.

Zánik nájmu bytu může mít vícero důvodů. Z obecné úpravy závazkového práva přichází do úvahy dohoda, zánik uplynutím sjednané doby či konkludentním uzavření nové smlouvy (obsažené i v § 2285). Z obecné právní úpravy nájmu přichází do úvahy zánik bytu a speciálně upraveným důvodem pro nájem bytu je výpověď.

Výpověď z nájmu bytu vyžaduje písemnou formu a pronajímatel v ní musí nájemce poučit o možnosti podat proti oprávněnosti výpovědi námitky k soudu. Neučiní-li tak, je jinak je výpověď z nájmu bytu neplatná. Nájemce má právo užít námitku do 2 měsíců od doručení výpovědi.

Výpovědní důvody se liší dle toho, zda je ujednán nájem bytu na dobu určitou či neurčitou, a k nim přistupuje navíc i tzv. „mimořádná výpověď“ bez výpovědní doby.

Nájemce může dle § 2287 „vypovědět nájem bytu na dobu určitou, změní-li se okolnosti, z nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy o nájmu zřejmě vycházely, do té míry, že po nájemci nelze rozumně požadovat, aby v nájmu pokračoval.“ Nájem bytu na dobu neurčitou může nájemce vypovědět dle obecných ustanovení o nájmu.

Oproti tomu podle § 2288 „pronajímatel může vypovědět nájem bytu na dobu určitou nebo neurčitou v tříměsíční výpovědní době,
a) poruší-li nájemce hrubě svou povinnost vyplývající z nájmu,
b) je-li nájemce odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný na pronajímateli nebo členu jeho domácnosti nebo na osobě, která bydlí v domě, kde je nájemcův byt, nebo proti cizímu majetku, který se v tomto domě nachází,
c) má-li být byt vyklizen, protože je z důvodu veřejného zájmu potřebné s bytem nebo domem, ve kterém se byt nachází, naložit tak, že byt nebude možné vůbec užívat, nebo
d) je-li tu jiný obdobně závažný důvod pro vypovězení nájmu.“

„Pronajímatel může vypovědět nájem na dobu neurčitou v tříměsíční výpovědní době i v případě, že má být byt užíván pronajímatelem, nebo jeho manželem, který hodlá opustit rodinnou domácnost a byl podán návrh na rozvod manželství, nebo manželství bylo již rozvedeno, či potřebuje-li pronajímatel byt pro svého příbuzného nebo pro příbuzného svého manžela v přímé linii nebo ve vedlejší linii v druhém stupni.“
Pronajímatel ale musí vždy uvést výpovědní důvod ve výpovědi.

Občanský zákoník zakotvuje možnost podání tzv. mimořádné výpovědi bez výpovědní doby. Takovou výpověď může dát pronajímatel nájemci poruší-li nájemce svou povinnost zvlášť závažným způsobem. Dle § 2291 odst. 2 nájemce porušuje svou povinnost zvlášť závažným způsobem, zejména nezaplatil-li nájemné a náklady na služby za dobu alespoň tří měsíců, či např. poškozuje-li byt nebo dům závažným nebo nenapravitelným způsobem, způsobuje-li jinak závažné škody.

Avšak neuvede-li pronajímatel ve výpovědi, důvod zvlášť závažného porušení povinnosti, nebo nevyzve-li před doručením k odstranění protiprávního stavu, k výpovědi se nepřihlíží, čímž občanský zákoník znovu více chrání nájemce bytu.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr upozorňuje, že je-li nájem bytu ujednán v souvislosti s výkonem zaměstnání, funkce nebo jiné práce a je-li podle výslovného určení smlouvy pronajat byt služební, mohou být práva nájemce služebního bytu omezena.