Nepřikázané jednatelství v českém právním řádu

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v tomto příspěvku věnuje právní úpravě nepřikázanému jednatelství, které je upraveno v ustanoveních § 3006 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“).

Již občanský zákoník z 1964 zakotvoval právní úpravu nepřikázaného jednatelství, tehdy jako jednatelství bez příkazu v § 742 a násl., které definoval jako „vědomé obstarání záležitosti jiného, ke kterému nemá jednatel dostatečný právní důvod“.

Z výše uvedeného můžete zjistit, které pojmové znaky nepřikázané jednatelství obnáší. Mezi znaky se řadí jednatelství, objektivně cizí záležitost, úmysl hájit zájmy jiného k jeho prospěchu a absence dostatečného právního důvodu opravňujícího jednatele k obstarání cizí záležitosti.

Nynější občanský zákoník upravuje nepřikázané jednatelství obecným ustanovením (§ 3006) jako vmísení se někdo do záležitostí jiné osoby, ač k tomu není oprávněn. Zároveň toto ustanovení dodává, že k jeho tíži jdou následky z toho vzniklé.

Z tohoto ustanovení plyne základní východisko, že zásadně není přípustné ujmout se záležitosti třetí osoby bez jejího souhlasu. Ze základního východiska však existují výjimky (zvláštní případy), ve kterých je nepřikázané jednatelství přípustné.

Mezi první přípustné nepřikázané jednatelství patří jednatelství nutné uvedené v § 3007 občanského zákoníku. „Obstará-li někdo, ač k tomu nebyl povolán, cizí záležitost, aby odvrátil hrozící škodu, pak mu ten, jehož záležitost byla obstarána, nahradí účelně vynaložené náklady, třebaže se výsledek bez zavinění nepřikázaného jednatele nedostavil.“ Jedná se o jednatelství k odvrácení škody vybudované na principu kvazikontraktu na základě, něhož má příkazník vůči příkazci právo na účelně vynaložené náklady, i když se následek nedostaví.

Nutné nepřikázané jednatelství doplňuje i záchrana cizí věci dle § 3008 občanského zákoníku. „Osobě, která zachrání cizí věc od nevyhnutelné ztráty nebo zkázy, náleží přiměřená odměna, nanejvýš desetina ceny věci, a náhrada účelně vynaložených nákladů. Vlastník věci se povinnosti k úhradě zbaví, nepožaduje-li zachráněnou věc nazpět.“ V tomto směru je vhodné zdůraznit vztah mezi ustanoveními § 3007 a § 3008 občanského zákoníku. Odměna dle § 3008 je prémie za to, že se záchrana věci povede. To však nevylučuje situaci, pokud dojde k tvorbě vyšších nákladů, než desetiny ceny, je možné požadovat veškeré vynaložené náklady. U § 3007 se záchrana povést nemusí, ale náhrada vynaložených nákladů nepřikázanému jednateli patří už jen z důvodu, že se o záchranu pokusil.

Druhé přípustné nepřikázané jednatelství je jednatelství užitečné dle § 3009 odst. 1 občanského zákoníku. „Ujme-li se někdo záležitosti ve prospěch jiné osoby bez jejího svolení, nahradí mu tato osoba účelně vynaložené náklady, zařídil-li záležitost k jejímu převážnému užitku. Zda byla záležitost provedena k užitku jiného, se neposoudí podle obecných hledisek, ale se zřetelem k jeho pochopitelným zájmům a záměrům.“ Jedná se o jiné jednání k užitku jiného než k odvrácení škody, ale k získání jiného prospěchu. Jednou z podmínek k nároku na účelně vynaložené náklady je převážný užitek.

Oproti tomu v § 3009 odst. 2 občanského zákoníku, když nejde o převážný užitek „nemá nepřikázaný jednatel právo na náhradu nákladů. Osoba, jejíž záležitost na sebe vzal, může po nepřikázaném jednateli požadovat, aby vše uvedl do předešlého stavu, a není-li to dobře možné, aby nahradil škodu.“ Tato skutková podstata má úzkou spojitost s civilním deliktem, o nichž se advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma věnoval v některým ze svých předchozích příspěvků.

Posledním typem nepřikázaného jednatelství je jednatelství zakázané, se kterými se sekáváme v případě, kdy principál projeví vůli, aby jednatel nekonal, tedy ani např. neodvracel škodu.

Z nepřikázaného jednatelství kromě nároku na náhradu vynaložených nákladů plynou i další práva a povinnosti uvedené ve společných ustanovení § 3010 a 3011 občanského zákoníku. Je zde povinnost jednatele dovést jednání až do konce, provést vyúčtování a převést získané věci na principála (§ 3010). „Kdo se ujal cizí záležitosti bez příkazu, dovede ji až do konce a podá o ní vyúčtování a převede vše, co při tom získal, osobě, jejíž záležitost obstaral.“

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že v případě, kdy jednatel nemá právo na náhradu nákladů, má dle § 3011 občanského zákoníku nárok „si vzít, co pořídil na vlastní náklady, je-li to možné a nezhorší-li se tím podstata věci nebo neztíží-li se nepřiměřeně její užívání“ (tzv. ius tollendi).

K některým zvláštním skutkovým podstatám náhrady škody

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma navazuje na předchozí příspěvek, ve kterém se věnoval především základním skutkovým podstatám náhrady škody a přesouvá svoje zaměření na některé zvláštní skutkové podstaty náhrady škody. Konkrétně se zaměřuje na škodu způsobenou tím, kdo nemůže posoudit následky svého jednání, na škodu způsobenou osobou nebezpečných vlastností a škodu způsobenou provozní činností.

První zvláštní skutkovou podstatou náhrady škody, ke které advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma směřuje svoji pozornost je škoda způsobená tím, kdo nemůže posoudit následky svého jednání dle § 2920 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“). Dle odst. 1 „nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, nahradí způsobenou škodu, pokud byl způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky; poškozenému náleží náhrada škody i tehdy, nebránil-li se škůdci ze šetrnosti k němu.“ Odst. 2 stanoví, že „nebyl-li nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, má poškozený právo na náhradu, je-li to spravedlivé se zřetelem k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného.“ Zákon vychází především z toho, že osoby, co nemohou posoudit svoje jednání, nemají zásadně odpovídat, ledaže byly schopny ovládnout své jednání a posoudit následky takového jednání.

Aby měl poškozený reálnou možnost požadovat náhradu škody, stanovil zákonodárce v § 2921 OZ, že společně a nerozdílně se škůdcem uvedeným v § 2920 „nahradí škodu i ten, kdo nad ním zanedbal náležitý dohled. Není-li škůdce povinen k náhradě, nahradí poškozenému škodu ten, kdo nad škůdcem zanedbal dohled.“ Náležitý dohled je subjektivní kategorií, která se posuzuje vůči každému vykonavateli dohledu vůči osobě, ke které dohled směřuje zvlášť. Obecně řečeno se zkoumá určité rozumné očekávání osoby, která vykonává dohled. Příkladem může být dohled rodiče nad nezletilým, neplně svéprávným dítětem, které si hraje s míčem na zahradě.

Na základě výše uvedeného mohou nastat následující situace. Odpovídat za škodu, způsobenou dítětem, bude buď: 1) pouze dítě, a to v případě, že je schopno ovládnout a posoudit následky svého jednání a jeho rodič nezanedbal náležitý dohled. Dále 2) je možné, že budou společně a nerozdílně odpovídat dítě a jeho rodiče, pokud zanedbali náležitý dohled anebo 3) pouze rodiče, pokud zanedbali náležitý dohled a dítě zároveň není schopno ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. Odpovídají-li rodiče společně a nerozdílně, existují následné regresy mezi nimi a dítětem.

Další skutkovou podstatou, na kterou se advokát v Olomouci zaměřuje je škoda způsobená osobou s nebezpečnými vlastnostmi dle § 2923 OZ, která zakládá objektivní odpovědnost. „Kdo se vědomě ujme osoby nebezpečných vlastností tak, že jí bez její nutné potřeby poskytne útulek nebo jí svěří určitou činnost, ať již v domácnosti, provozovně či na jiném podobném místě, nahradí společně a nerozdílně s ní škodu způsobenou v takovém místě nebo při této činnosti někomu jinému nebezpečnou povahou takové osoby.“ Tato skutková podstata nesměřuje k odpovědnosti škůdce, tedy samotné osoby s nebezpečnými vlastnostmi, která bude obecně odpovídat za škodu dle § 2910 OZ, ale na jinou osobu, která naplní podmínky uvedené v § 2923 OZ.

Jiná osoba, na které se také může hojit poškozený, musí vědomě poskytnout útulek či svěřit činnost osobě nebezpečných vlastností tedy osobě, která představuje reálné zvýšené riziko pro ostatní z důvodu vlastnosti těla (např. choroba) či nebezpečí mysli (např. extrémní agresivita), přičemž pro naplnění společné a nerozdílné odpovědnosti musí být způsobená škoda právě v souvislosti s nebezpečnou vlastností.

Poslední zvláštní skutkovou podstatou náhrady škody, kterou se v tomto příspěvku bude advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma věnovat je náhrada škody způsobené provozní činností dle § 2924 OZ. „Kdo provozuje závod nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti, nahradí škodu vzniklou z provozu, ať již byla způsobena vlastní provozní činností, věcí při ní použitou nebo vlivem činnosti na okolí. Povinnosti se zprostí, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.“

V této skutkové podstatě náhrady škody je zakotvena subjektivní odpovědnost za objektivizované zavinění osoby, která provozuje závod či jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti s převrácením důkazního břemene. Jde o usnadnění důkazního postavení poškozeného způsobené provozní činností, jelikož poškozený prokazuje pouze existenci provozní činnost, vznik škody, příčinnou souvislost mezi vznikem škody jako možným důsledkem nevykonávání řádné péče.

Provozní činností se rozumí taková hospodářská činnost (šířeji provoz zařízení a úžeji provoz závodu), která vykazuje přiměřenou kontinuitu, existuje v rámci ní určitá plánovitost a podřízení řádu a typicky zaměření na dosažení zisku. Pro posouzení provozní činnosti je rozhodující fakticita, tedy nezáleží, že závod ještě nezískal povolení k provozu, pokud již s provozem započal.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr dodává, že liberace u náhrady škody uvedené v § 2924 OZ je založena na prokázání veškeré péče, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.

Základní skutkové podstaty náhrady škody v občanském zákoníku

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v tomto příspěvku zaměřuje především na základní skutkové podstaty náhrady škody uvedené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“).

Skutkové podstaty náhrady škody můžeme dělit na tzv. základní a zvláštní. Mezi základní skutkové podstaty, kterým se advokát v Olomouci v tomto příspěvku bude dále více věnovat, patří náhrada škody za porušení zákona uvedená v § 2910 OZ, dále náhrada škody za porušení dobrých mravů dle § 2909 OZ a také náhrada škody za porušení smluvní povinnosti dle § 2913 OZ.

Občanský zákoník dále zakotvuje řadu zvláštních skutkových podstat. První zvláštní skutkovou podstatou je škoda způsobená tím, kdo nemůže posoudit následky svého jednání dle § 2920 až 2922 OZ. Dále je zde škoda způsobená osobou nebezpečných vlastností zakotvená v § 2923 OZ, škoda z provozní činnosti (§ 2924 OZ), škoda způsobená provozem zvlášť nebezpečným (§ 2925 OZ), škoda na nemovité věci (§ 2926 OZ), z provozu dopravních prostředků (§ 2927 až 2932 OZ), způsobená zvířetem (2933 až 2935 OZ).
Dále také škoda způsobená věcí (§ 2936 až 2938 OZ), způsobená vadou výrobku (§ 2939 až 2943 OZ), škoda na převzaté věci (§ 2944 OZ), na odložené věci (§ 2945 OZ), na vnesené věci (§ 2946 až 2949 OZ) a konečně škoda způsobená informací nebo radou dle § 2950 OZ.

Porušení zákona dle § 2910 OZ je naprostým základem deliktní odpovědnosti. „Škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.“

Toto ustanovení obsahuje dvě věty, přičemž každá počítá s jiným porušením zákona. První věta nám stanoví porušení povinnosti stanovenou zákonem, tím že se zasáhne do absolutního práva. V tomto zásahu je ochrana, jak absolutních práv skrze obecnou povinnost do absolutních práv vůbec nezasahovat, tak i jejich ochranu skrze ochrannou normu.

Druhá věta dopadá na zásahy do práva jiného než absolutního, právě porušením ochranné normy, pod jejíž ochranu právě zasažené právo spadá (srov. ochranný účel normy).

Další základní skutkovou podstatou je porušení dobrých mravů dle § 2909 OZ. „Škůdce, který poškozenému způsobí škodu úmyslným porušením dobrých mravů, je povinen ji nahradit; vykonával-li však své právo, je škůdce povinen škodu nahradit, jen sledoval-li jako hlavní účel poškození jiného.“

Oproti zakotvení skutkové podstaty v § 2910 OZ je zde specifikum v tom, že se v rámci zavinění neuplatní pouze domněnka spáchání škůdcem z nedbalosti ve smyslu § 2911 OZ, tedy uplatnění nárok bez prokázání zavinění, ale poškozený, který se bude chtít porušení dobrých mravů dovolávat, bude muset prokázat zavinění a to úmyslné.

Poslední základní skutkovou podstatou náhrady škody zakotvenou v občanském zákoníku je porušení smluvní povinnosti dle § 2913 odst. 1 OZ. „Poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.“ Podle této skutkové podstaty je oprávněn požadovat náhradu vůči dlužníkovi nejen věřitel, ale i třetí osoba, tedy ten, komu měla povinnost ze smlouvy mezi věřitelem a dlužníkem zjevně sloužit.

Zakotvení skutkové podstaty porušení smluvní povinnosti je relativně přísnou skutkovou podstatou, jelikož smlouva mezi věřitelem a dlužníkem mezi nimi vytváří silnější vztah. Z tohoto důvodu zákonodárce v § 2913 odst. 2 OZ zakotvil pro dlužníka velmi přísnou možnost liberace. „Povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě nezprostí.“

Dlužník bude muset prokázat existenci mimořádně nepředvídatelné a nepřekonatelné překážky (tato hlediska se posuzují z pohledu smluvní strany), která vznikla nezávisle na jeho vůli. Vznikne-li taková překážka v době dlužníkova prodlení, či vzniklá z jeho osobních poměrů, nebude se moci dlužník z povinnosti k náhradě škody liberovat.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že základní skutkové podstaty náhrady škody jsou skutkovými podstaty subjektivními, tedy že se u nich vyžaduje zavinění škůdce, kdežto převážná část zvláštních skutkových podstat patří mezi skutkové podstaty objektivní, což znamená, že se u škůdce zavinění nevyžaduje.

Nutná obrana a krajní nouze v civilním právu

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v tomto příspěvku věnuje dvěma okolnostem vylučujícím protiprávnost v rámci náhrady újmy (škody), kterými jsou nutná obrana a krajní nouze.

Stejně jako v trestním právu, tak i v právu soukromém, konkrétně v oblasti deliktního civilního práva je třeba, aby škůdce (pachatel v trestním právu) jednal protiprávně. Protiprávnost se definuje jako rozpor s právním řádem jako celkem. V civilním právu nám protiprávnost indikuje porušení absolutního práva či ochranné normy.

V některých případech by ale bylo nepřiměřené, aby škůdcovo jednání bylo protiprávní, tedy aby byl za splnění dalších podmínek povinen k náhradě újmy. Z tohoto důvodu zákonodárce v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), stanovil několik okolností vylučující protiprávnost.

Okolnostmi vylučující protiprávnost jsou nutná obrana, krajní nouze, svépomoc, výkon práva či povinnosti, přípustné riziko a zvláštní soukromoprávní oprávnění, kterým může být např. usměrnění dítěte jeho rodičem. Nejčastějšími jsou právě nutná obrana a krajní nouze.

Nutná obrana je dle § 2905 občanského zákoníku zákonodárcem definována takto: „Kdo odvrací od sebe nebo od jiného bezprostředně hrozící nebo trvající protiprávní útok a způsobí přitom útočníkovi újmu, není povinen k její náhradě. To neplatí, je-li zjevné, že napadenému hrozí vzhledem k jeho poměrům újma jen nepatrná nebo obrana je zcela zjevně nepřiměřená, zejména vzhledem k závažnosti újmy útočníka způsobené odvracením útoku.“

Mezi předpoklady nutné obrany patří útok, protiprávnost, trvání či bezprostřednost ohrožení útoku a způsob odvrácení útoku.

Útokem se rozumí úmyslný (komisivní) zásah do práv jiného. Protiprávností se, jak už bylo uvedeno výše, rozumí rozpor s právním řádem jako celkem, příkladem může být zásah do absolutního práva (např. zdraví). Dalším předpokladem pro naplnění nutné obrany je, že útok musí trvat či bezprostředně hrozit. Způsob odvrácení, který v rámci nutné obrany směřuje proti útočníkově osobě či jeho majetku, nesmí být zjevně nepřiměřený povaze a nebezpečnosti útoku.

Krajní nouzi občanský zákoník upravuje v § 2906. „Kdo odvrací od sebe nebo od jiného přímo hrozící nebezpečí újmy, není povinen k náhradě újmy tím způsobené, nebylo-li za daných okolností možné odvrátit nebezpečí jinak nebo nezpůsobí-li následek zjevně stejně závažný nebo ještě závažnější než újma, která hrozila, ledaže by majetek i bez jednání v nouzi podlehl zkáze. To neplatí, vyvolal-li nebezpečí vlastní vinou sám jednající.“

Předpoklady krajní nouze jsou tedy: nebezpečí, přímo hrozící nebezpečí, sám ohrožený nebezpečí nevyvolal a způsob odvrácení nebezpečí.

Nebezpečím je vlastně jakékoli nebezpečí nezpůsobné úmyslným jednáním člověka (srov. nutná obrana), které sám ohrožený nevyvolal (např. povodeň). Nebezpečí musí přímo hrozit, tedy že se musí blížit ke způsobení vzniku škody. Způsob odvrácení se posuzuje z hlediska subsidiarity a proporcionality. Subsidiaritou se rozumí to, že nebezpečí nelze odvrátit jiným méně zatěžujícím způsobem a proporcionalita znamená, že následek nesmí být stejně závažný či dokonce závažnější, než které by mohlo vzniknout.

Nutná obrana a krajní nouze se však neuplatní pouze k osobě poškozeného (ohroženého), ale může ji vykonat i třetí osoba.

Dle § 2908 občanského zákoníku „kdo odvracel hrozící újmu, má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů a na náhradu újmy, kterou přitom utrpěl, i proti tomu, v jehož zájmu jednal, nanejvýš však v rozsahu přiměřeném tomu, co odvrátil.“ Z dikce tohoto ustanovení je patrné, že poškozený (ohrožený) má vůči tom, kdo způsobí nebezpečí, nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů. Jednala-li však v něčím zájmu osoba odlišná od ohroženého, má ten, kdo odvrací nebezpečí, nárok na náhradu i po osobě ohroženého.

Dle ustanovení § 3014 občanského zákoníku. „Obětuje-li se něčí věc v nouzi, aby se odvrátila větší škoda, dá každý, kdo z toho měl užitek, poškozenému poměrnou náhradu.“ Z tohoto ustanovení plyne, že třetí osoba, která obětuje svoji věc ve prospěch jiného má vůči všem, kterým to bylo ku prospěchu nárok na poměrnou náhradu. Zde však nejde o pasivní solidaritu, ale solidaritu dílčí.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr pro ilustraci doplňuje, že brání-li se ohrožený proti útoku člověka, tím že útočníkovi způsobí újmu cizí věcí, kterou zároveň znehodnotí (zničí), nebude, za splnění podmínek nutné obrany, povinen k náhradě újmy vůči útočníkovi, ale bude povinen alespoň k částečné náhradě škody třetí osobě za poničení věci.

Předpoklady tzv. subjektivní odpovědnosti za škodu

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v příspěvku věnuje předpokladům tzv. subjektivní odpovědnosti za škodu. Oblast náhrady škody spadá pod deliktní soukromé právo, které je v českém právním řádu upraveno zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), konkrétně ustanoveními § 2984 a násl.

Pojem delikt je v českém právním prostředí vnímán ve dvojím pojetí. V širším slova smyslu ho považujeme jako porušení práva vůbec, tedy i porušení smluvní povinnosti (srov. § 2913 OZ) a v užším smyslu jako porušení povinnosti mimosmluvní (mimozávazkové).

Rozlišení tímto však nekončí, jelikož rozlišujeme pojetí subjektivní odpovědnosti a odpovědnosti objektivní. Základním předpokladem je však subjektivní odpovědnost, jelikož je vyžadováno zavinění.

V rámci subjektivní odpovědnosti rozlišujeme několik předpokladů, které musí být naplněny. Mezi předpoklady patří vznik nahraditelné újmy, zejména škody, dále jednání škůdce, příčinná souvislost mezi vznikem nahraditelné újmy a jednáním škůdce, dále protiprávnost a konečně zavinění.

Dle § 2894 odst. 1 OZ „povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody)“. Zákonodárce tedy volí újmu na jmění, jako jeden z předpokladů subjektivní odpovědnosti. Jde o újmu na jmění (aktiva a pasiva), jelikož i vznik dluhu je škodou (vytvoření dalších pasiv). Újma zahrnuje jak majetkovou škodu, tak i nemajetkovou újmu. Tu lze však nahradit jen byla-li výslovně ujednána či jen stanoví-li to zvlášť zákon.

Druhým předpokladem je jednání škůdce. Jednání škůdce může spočívat buď v konání, tedy, že škůdce sám jedná, či v opomenutí, což je nevykonání určitého jednání, ke kterému byl příslušný škůdce povinen, anebo přičtení jednání třetí osoby, což může být případ plnění dluhu skrze pomocníka. V tomto případě by škůdce odpovídal, jako by plnil sám (srov. § 1935 OZ).

Následujícím předpokladem je existence příčinné souvislosti mezi vznikem nahraditelné újmy a jednáním škůdce. Příčinná souvislost se posuzuje z hlediska condito sine qua non a tzv. adekvátnosti. Conditio sine qua non, neboli teorie podmínky, nám určuje kauzální řetězec příčin, bez kterých byl nevznikl následek. Aby tento kauzální řetězec nezahrnoval nekonečnou řadu, je třeba hledat ty právně relevantní příčiny, které dopadají na vzniklý následek. K tomu nám pomáhá adekvátnost (předvídatelnost), kterou posuzujeme z hlediska hypotetického subjektu, který se označuje jako optimální pozorovatel, což je vlastně subjekt, který v sobě zahrnuje veškeré vědění své doby. Toto pojetí je důležité, aby nedocházelo k odpovědnosti za nepředvídatelné následky.

Dalším předpokladem subjektivní odpovědnosti je protiprávnost. Protiprávnost je dána rozporem s právním řádem jako celkem. V rámci subjektivní odpovědnosti nám protiprávnost indikuje porušení ochranné normy (zkoumáme tzv. nexus protiprávnosti) ve smyslu § 2910 věta druhá či porušení konkrétní povinnosti opatrnosti pro danou situaci, což je dle věty první § 2910 především zásah do absolutního práva poškozeného.

S protiprávností úzce souvisí okolnosti vylučující protiprávnost. Jde o zákonodárcem povýšené okolnosti, které protiprávnost vyloučí a škůdce zbaví odpovědnosti k náhradě škody způsobené zásahem do práva poškozeného. Okolnostmi vylučující protiprávnost jsou nutná obrana, krajní nouze, svépomoc, výkon práva či povinnosti, přípustné riziko a zvláštní soukromoprávní oprávnění, kterým může být např. usměrnění dítěte jeho rodičem.

Posledním předpokladem subjektivní odpovědnosti je zavinění. Zavinění je subjektivní psychický vztah jednajícího (škůdce) k následku jeho jednání. Zavinění nám také přináší rozdělení subjektivní odpovědnosti a odpovědnosti objektivní, jelikož u subjektivní odpovědnosti se zavinění vyžaduje a u objektivní nikoli.

Zavinění v rámci subjektivní odpovědnosti hraje důležitou roli. Zavinění má 2 formy, a to zavinění úmyslné a nedbalostní. Zákon sám o sobě stanoví v § 2911 OZ domněnku nedbalosti, tedy že „způsobí-li škůdce poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, má se za to, že škodu zavinil z nedbalosti.“ Nicméně v některé skutkové podstaty v zákoně vyžadují zavinění úmyslné (srov. § 2909 OZ).

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že rozlišování mezi objektivní a subjektivní odpovědností má, zejména pro poškozeného, zásadní vliv v rámci dokazování. V rámci subjektivní odpovědnosti bude muset poškozený prokazovat zavinění škůdce. Pokud ale lze naplnit znaky objektivní odpovědnosti, jde z procesního hlediska a dokazování pro poškozeného o jednodušší způsob, jelikož mu odpadá břemeno k prokázání zaviněného jednání škůdce.

Daň z příjmů fyzických osob dle zákona o daních z příjmů

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma v tomto příspěvku pokračuje v tematické oblasti daní, tentokráte se zaměřením na daň z příjmů fyzických osob, jelikož lhůta k podání daňového přiznání zanedlouho uplyne. Dle § 136 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, se daňové přiznání podává nejpozději do 3 měsíců po uplynutí zdaňovacího období, které uplynulo 31. 12. 2017.

Vnitrostátní úprava daně z příjmů fyzických osob je společně s úpravou daně z příjmů právnických osob upravena zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění právních předpisů účinných ke dni 1. 1. 2018 (dále jen „o daních z příjmů“). Z teoretického hlediska je daň z příjmů fyzických osob daní důchodového typu, přímou a valorickou s lineární sazbou.

Zákon o daních z příjmů definuje v § 2 odst. 1, že poplatníky jsou osoby fyzické, a to rezidenti a nerezidenti. Dle odst. 2 „jsou poplatníci daňovými rezidenty České republiky, pokud mají na území České republiky bydliště nebo se zde obvykle zdržují. Daňoví rezidenti České republiky mají daňovou povinnost, která se vztahuje jak na příjmy plynoucí ze zdrojů na území České republiky, tak i na příjmy plynoucí ze zdrojů v zahraničí.“ Míra obvyklého zdržování je stanovena alespoň na 183 dní faktického pobývání na území České republiky. Oproti tomu nerezidenti jsou takoví poplatníci, kteří nejsou uvedeni v odst. 2 či to o nich stanoví mezinárodní smlouvy. Daňoví nerezidenti mají oproti rezidentům tzv. dílčí daňovou povinnost, neboť se daňová povinnost vztahuje pouze na příjmy plynoucí ze zdrojů na území České republiky.

Obecně jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob příjmy ze závislé činnosti, příjmy ze samostatné činnosti, příjmy z kapitálového majetku, příjmy z nájmu a ostatní příjmy. V ustanovení § 3 odst. 4 zákon o daních z příjmů negativně stanoví, co předmětem daně není.

Příjmy ze závislé činnosti upravuje § 6 odst. 1 zákona o daních z příjmů.

Jde o plnění v podobě příjmu ze současného nebo dřívějšího pracovněprávního, služebního nebo členského poměru a obdobného poměru, v nichž poplatník při výkonu práce pro plátce příjmu je povinen dbát příkazů plátce a plnění v podobě funkčního požitku (§ 6 odst. 1 písm. a)).

Dále také příjmy za práci člena družstva, společníka společnosti s ručením omezeným, komanditisty komanditní společnosti (§ 6 odst. 1 písm. b)), odměny člena orgánu právnické osoby či likvidátora (§ 6 odst. 1 písm. c)) a příjmy plynoucí v souvislosti se současným, budoucím nebo dřívějším výkonem činnosti, ze které plynou příjmy podle písmen a) až c), bez ohledu na to, zda plynou od plátce, u kterého poplatník vykonává činnost, ze které plyne příjem ze závislé činnosti, nebo od plátce, u kterého poplatník tuto činnost nevykonává (§ 6 odst. 1 písm. d)).

Příjmy ze samostatné činnosti jsou příjmy ze zemědělské výroby, lesního a vodního hospodářství, ze živnostenského podnikání, z jiného podnikání, ke kterému je potřeba podnikatelské oprávnění, podíl společníka veřejné obchodní společnosti a komplementáře komanditní společnosti na zisku. Dále jsou to dle § 7 odst. 2 zákona o daních z příjmů příjmy z užití nebo poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví, autorských práv včetně práv příbuzných právu autorskému, a to včetně příjmů z vydávání, rozmnožování a rozšiřování literárních a jiných děl vlastním nákladem, z nájmu majetku zařazeného v obchodním majetku a příjmy z výkonu nezávislého povolání.

Příjmy z kapitálového majetku upravuje § 8 zákona o daních z příjmů. Mezi takové příjmy zákon řadí např. podíly na zisku obchodní korporace, úroky z držby cenného papíru či podíly na zisku tichého společníka.

Za příjmy z nájmu zákon o daních z příjmů dle § 9 považuje příjmy z nájmu nemovitých věcí nebo bytů a příjmy z nájmu movitých věcí, kromě příležitostného nájmu, který spadá do tzv. ostatních příjmů. Do ostatních příjmů dle § 10 dále spadá celá řada příjmů, které jsou především jednorázového charakteru.

U některých příjmů se zákonodárce rozhodl, že budou od daně osvobozeny. Osvobození od daně upravuje především § 4, který osvobozuje například příjem z prodeje rodinného domu a souvisejícího pozemku, nebo jednotky, která nezahrnuje nebytový prostor jiný než garáž, sklep nebo komoru, a souvisejícího pozemku, pokud v něm prodávající měl bydliště nejméně po dobu 2 let bezprostředně před prodejem a řadu dalších příjmů.

V důsledku inkorporace právní úpravy daně dědické (srov. § 10 odst. 3 písm. c) zákona o dani z příjmů) a darovací do zákona o daních z příjmů bylo nezbytné upravit osvobození bezúplatných příjmů. Proto zákonodárce zakotvil i § 4a v oblasti bezúplatných příjmů (např. příjem z nabytí dědictví či odkazu).

Základ daně z příjmů fyzických osob je upraven v § 5 zákona o daních z příjmů. Dle odst. 1 „je základem daně částka, o kterou příjmy plynoucí poplatníkovi ve zdaňovacím období přesahují výdaje prokazatelně vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení, pokud dále u jednotlivých příjmů podle § 6 až 10 není stanoveno jinak.“ U některých činností mohou být výdaje i vyšší než příjmy. Je možné je uplatňovat tzv. paušálem, či jako prokazatelně vynaložené, což se využívá u příjmů ze samostatné činnosti (srov. § 7 odst. 7 zákona o daních z příjmů). Pokud má poplatník více druhů příjmů, je jeho základem daně součet tzv. dílčích základů daně ze všech druhů jeho příjmů.

Základ daně se snižuje o nezdanitelné části základu daně (§ 15 zákona o daních z příjmů) a položky odčitatelné od základu daně (§ 34 zákona o daních z příjmů). Dle § 15 odst. 1 lze od základu daně odečíst hodnotu bezúplatného plnění poskytnutého např. obcím či krajům a to např. na vědu a vzdělávání či dokonce odběr krve. V úhrnu však lze odečíst nejvýše 15 % ze základu daně.

Dle § 34 odst. 1 „lze od základu daně odečíst daňovou ztrátu, která vznikla a byla vyměřena za předchozí zdaňovací období nebo jeho část, a to nejdéle v 5 zdaňovacích obdobích následujících bezprostředně po období, za které se daňová ztráta vyměřuje.“

Ustanovení § 16 stanovuje sazbu daně. „Daň ze základu daně sníženého o nezdanitelnou část základu daně (§ 15) a o odčitatelné položky od základu daně (§ 34) zaokrouhleného na celá sta Kč dolů činí 15 %.“ V České republice však existuje i tzv. solidární zdanění, které je upraveno v § 16a zákona o daních z příjmů. Solidární zdanění činí 7 % z kladného rozdílu mezi součtem příjmů zahrnutých do základu daně a 48násobkem průměrné mzdy.

Zákon dále umožňuje uplatnit z již vypočtené daně slevy, které jsou upraveny v § 35, 35ba a násl., a daňové zvýhodnění. Mezi slevy řadí např. základní slevu ve výši 24 840 Kč na poplatníka, slevu na manžela/manželku ve výši 24 840 Kč, pokud manžel sám nemá vlastní příjmy za zdaňovací období vyšší jak 68 000 Kč či slevu na studenta ve výši 4 020 Kč.

Daňové zvýhodnění může být uplatněno jako sleva na dani nebo jako tzv. daňový bonus, a to v případě, že se po jejím uplatnění daň dostane do záporných čísel. Daňové zvýhodnění lze uplatnit na vyživované dítě žijící s poplatníkem ve společné hospodařící domácnosti. Ročně na jedno dítě lze uplatnit 15 204 Kč, 19 404 Kč ročně na druhé dítě a 24 204 Kč ročně na třetí a každé další dítě. Daňový bonus lze uplatnit maximálně do výše 60 300 Kč ročně.

Advokát v Olomouci na závěr upozorňuje, že právní úprava daní patří mezi nejvíce novelizované právní přepisy a uvedené hodnoty jsou relevantní dle zákona o daních z příjmů účinného od 1. 1. 2018, tudíž jsou aplikovatelné (např. do daňového přiznání) zejména na zdaňovací období za rok 2018.

Daně a český právní řád

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v dnešním příspěvku věnuje obecnému zakotvení daně, a to z důvodu, že se blíží čas, kdy bude třeba podat daňové přiznání, k němuž je dle § 38g zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, povinen každý, jehož roční zdanitelné příjmy přesáhly 15 000 Kč.

Státní úpravu daní upravuje daňové právo, které je samostatným právním odvětvím. Je vystavěno na zásadě zákonnosti, tedy že daně lze ukládat jen na základě zákona, což plyne z čl. 11 odst. 5 Listiny základních práva a svobod.

Daní rozumíme zákonem stanovenou a povinnou peněžitou platbu, která je nenávratná, neúčelová a zpravidla pravidelně se opakující, kterou platí osoby a plyne do veřejného rozpočtu na úhradu veřejných obecných potřeb.

V České republice máme zákony upravený souhrn daní, který nazýváme daňová soustava. Daňovou soustavu tvoří daně z příjmů fyzických a právnických osob, daň z nabytí nemovité věci, daň z nemovitých věcí, daň silniční, spotřební daně, daň z přidané hodnoty, dále také daň ze zemního plynu a některých dalších plynů, daň z pevných paliv a daň z elektřiny, které na závěr doplňuje daň z hazardních her.

Každý právní vztah, tedy i daňově-právní, se vyznačuje určitými prvky. Mezi obligatorní prvky, tedy prvky, které ve vztahu vždy vystupují, řadíme subjekty, objekt a obsah. Mezi fakultativní prvky, tedy ty, které nejsou nutné, ale pokud jsou do zákona implementovány, tak jsou závazné, řadíme sankce, osvobození od daně, zvýšení či snížení daně, daněprosté minimum a minimální daň (srov. pojem daňově-právní konstrukce).

Subjekty v daňově-právním vztahu jsou oprávněný, tedy správce daně, a povinný, kterým je buď poplatník, osoba z jejíhož příjmu, majetku či úkonu se daň odvede (osoba povinná dle zákona platit daň) či plátce, jenž je ten, kdo opravdu odvede daň.

Obsahem rozumíme povinnosti výše uvedených subjektů. Objekt můžeme vymezit jako skutečnost, ke které se váže daňová povinnost. U daní rozlišujeme 3 typy objektů. Prvním z nich je důchod, což znamená, že příjem se zdaňuje jako celkový (např. příjmy fyzických osob). Dále rozeznáváme obrat (typicky DPH) a majetek, který se vyskytuje např. u daně z nemovitých věcí.

Dalšími důležitými součástmi v rámci daňového práva jsou základ, sazba a splatnost daně.

Základ daně je veličina, která nám kvantifikuje předmět. Jde o peníze či jiné fyzikální jednotky. Sazba daně je měřítko, pomocí kterého je ze základu daně vypočítána samotná daň. V českém daňovém právu rozlišujeme sazbu pevnou, která je stanovena penězi, či sazbu poměrnou. Poměrná sazba se nám z obecného hlediska dělí na degresivní, progresivní a lineární, přičemž český právní řád pracuje se sazbou lineární, doplněnou tzv. solidárním zdaněním příjmů vyšších jak 48násobek průměrné mzdy.

Poslední důležitou součástí je splatnost daně. Splatnost daně můžeme chápat ve dvojím pojetí. Za prvé jako okamžik placení daně, za druhé jako způsob placení daně. Daně mohou být placeny jednorázově, ve splátkách či ve formě záloh.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr dodává, že podat daňové přiznání je třeba do 3 měsíců po skončení zdaňovacího období, případně do 6 měsíců při využití služeb daňového poradce.

Zakotvení dědické nezpůsobilosti v českém právu

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v tomto příspěvku věnuje dědické nezpůsobilosti v českém právním řádu. Dědické právo upravuje zákon č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Občanský zákoník vychází z tzv. objektivní dědické způsobilosti dědit, což znamená, že umožňuje určité osobě, aby byla dědicem. Tato obecná podmínka je vyjádřena tím, že musí dědic přežít zůstavitele. Slovy § 1479 občanského zákoníku „dědické právo vzniká smrtí zůstavitele. Kdo zemře před zůstavitelem, nebo současně s ním, nedědí.

Existují však určité situace, které občanský zákoník předpokládá, dle nichž si ne každý, kdo splní obecnou podmínku, že nezemřel dříve než zůstavitel, dědění svým způsobem zaslouží. Z tohoto důvodu občanský zákoník upravuje institut dědické nezpůsobilosti. Dědická nezpůsobilost spočívá v chování dědice, kterým se ex lege z dědického práva vyloučí.

Občanský zákoník zná 4 důvody dědické nezpůsobilosti. Mezi první dva z důvodů dědické nezpůsobilosti se řadí ty, kterých se může dopustit jakýkoliv dědic. Důvody jsou stanovené v § 1481 občanského zákoníku. Dle tohoto ustanovení „je z dědického práva vyloučen, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil, ledaže mu zůstavitel tento čin výslovně prominul.“

Dle prvního důvodu je vyloučen ten, kdo se dopustil za života zůstavitele činu povahy úmyslného trestného činu, bez ohledu na jeho trestní odpovědnost, vůči zákonem vyjmenovaným osobám, mezi něž se řadí zůstavitel, jeho manžel, předci a potomci.

Druhý důvod vylučuje z dědického práva osobu, která se dopustí zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli. Takové jednání může být směřováno buď proti konkrétní listině, kterou zůstavitel pořídí, ať už např. zfalšováním či zničením, anebo proti myšlence a svobodné vůli zůstavitele. Příkladem zde může být přinucení k sepsání závěti.

Zákon umožňuje zůstaviteli, aby dědicky nezpůsobilému dědici vrátil způsobilost, díky výslovnému odpuštění takového konkrétního činu.

Občanský zákoník však přináší další dva důvody dědické nezpůsobilosti, které se týkají pouze konkrétního dědice, dopadající pouze na situace, kdy dochází k dědění podle zákonné posloupnosti. Dle § 1482 odst. 1 občanského zákoníku „probíhá-li v den zůstavitelovy smrti řízení o rozvod manželství zahájené na zůstavitelův návrh podaný v důsledku toho, že se manžel vůči zůstaviteli dopustil činu naplňujícího znaky domácího násilí, je zůstavitelův manžel vyloučen z dědického práva jako zákonný dědic.“

Vyznění tohoto důvodu dědické nezpůsobilosti může být poněkud problematické, neboť je dědická nezpůsobilost „vázána již na to, že zůstavitel podal návrh na rozvod manželství odůvodněný tím, že se manžel vůči němu dopustil činu naplňujícího znaky domácího násilí, a zemřel v průběhu řízení o tomto návrhu. Důvodová zpráva uvádí, že v takovém případě je zřejmé, že manželství je rozvráceno z příčin na straně druhého manžela. To ovšem nelze předem vědět, když o tom neproběhlo řízení. (…) Jelikož půjde o prokázání skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné (zda došlo k domácímu násilí, či nikoli), odkáže pozůstalostní soud (soudní komisař) toho, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou, což v daném případě bude manžel zůstavitele, který se měl dopustit domácího násilí. V řízení bude muset docílit vydání rozsudku, že je dědicem ze zákonné dědické posloupnosti“ (srov. ŠVESTKA, Jiří. Občanský zákoník: komentář. Svazek IV, Dědické právo (§ 1475 až 1720). Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, xxix, 670 s.).

Poslední důvod dědické nezpůsobilosti zakotvuje § 1482 odst. 2 občanského zákoníku. „Byl-li rodič zbaven rodičovské odpovědnosti proto, že ji či její výkon zneužíval nebo že výkon rodičovské odpovědnosti z vlastní viny závažným způsobem zanedbával, je vyloučen z dědického práva po dítěti podle zákonné dědické posloupnosti.“ Zákonodárce se zde snaží ochránit dítě a jeho vůli, proto takto vylučuje rodiče ze zákonné dědické posloupnosti.

Ustanovení § 1483 občanského zákoníku stanoví, že „potomek toho, kdo je vyloučen z dědického práva, nastupuje při zákonné dědické posloupnosti na jeho místo, i když vyloučený přežije zůstavitele. To neplatí v případě stanoveném v § 1482 odst. 1.“ Ustanovení se snaží říci, že jestliže se stane dědicky nezpůsobilým potomek zůstavitele, pak nedědí a na jeho místo nastupují jeho právě potomci, tedy vnuci zůstavitele.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že nastoupení potomků dědicky nezpůsobilého dědice (§ 1483 občanského zákoníku) platí ale pouze v případech, kde zákonná dědická posloupnost takový princip reprezentace umožňuje.

Pořízení pro případ smrti v dědickém právu

Dědické právo jako soubor právních norem, které umožňují přechod práv a povinností ze zemřelého na jeho právní nástupce, upravuje hlava III, konkrétně ustanovení § 1475 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“).

Dědické právo ve svém primární významu znamená právo zůstavitele na pořízení pro případ smrti. Až sekundární význam však upravuje § 1475 odst. 1 OZ tedy, že jde o subjektivní právo dědice na pozůstalost či poměrný podíl z ní. Zůstavitel je člověk, po němž probíhá řízení o pozůstalosti.

Pozůstalostí se dle § 1475 odst. 2 OZ rozumí vše, co je způsobilé v rámci řízení o pozůstalosti přejít na dědice, tzn., že ji tvoří celé jmění zůstavitele kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu.

Ustanovení § 1475 odst. 3 OZ říká, že „komu náleží dědické právo, je dědic.“ Dědice je vhodnější definovat jako osobu, na kterou přechází zůstavitelův majetek skrze řízení o pozůstalosti.

Dle § 1476 OZ „se dědí na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona“. Zákon zde vyjmenovává dvě z možností pořízení pro případ smrti. K dědické smlouvě a závěti lze přiřadit jako pořízení pro případ smrti dle § 1491 OZ i dovětek zakotvený v § 1498 OZ a dále i darování pro případ smrti dle § 2063 OZ.

Dědickou smlouvu lze označit za nejsilnější pořízení pro případ smrti, jelikož zůstavitel na základě smlouvy povolává svého dědice. Dědici lze dědické právo odejmout pouze na základě smlouvy, museli by se zůstavitelem uzavřít dohodu a zrušit dědickou smlouvu. Dle § 1582 odst. 2 OZ je pro sepsání dědické smlouvy vyžadována forma veřejné listiny.

Dědickou smlouvu může uzavřít zletilý zůstavitel, který je plně svéprávný. V rámci svého omezení na svéprávnosti jen se souhlasem svého opatrovníka. Pro dědickou smlouvu a její pořízení existuje určité omezení, jelikož ji nelze uzavřít o celé pozůstalosti. Jedna čtvrtina musí zůstat volná pro možné další zvláštní pořízení pro případ smrti, kterou bude např. závěť.

Mezi další pořízení pro případ smrti, kterým zůstavitel projevuje svoji vůli, patří dovětek. Dovětek je takové pořízení pro případ smrti, kterým zůstavitel činí jiné opatření než povolání dědice a stanovení velikosti dědického podílu. Dovětkem může být např. nařízen odkaz, doložení času či stanovení podmínky.

Odkazem dle § 1594 odst. 1 OZ může zůstavitel v pořízení pro případ smrti nařídit určité osobě, aby odkazovníku vydala předmět odkazu.

Dalším pořízením pro případ smrti může být darování pro případ smrti dle § 2063 OZ. Obvyklé darování závislé na podmínce, že obdarovaný přežije dárce se zpravidla posoudí jako odkaz. Jako darování pak tehdy, přijme-li obdarovaný dar, vzdá-li se dárce výslovně práva dar odvolat a vydá-li o tom obdarovanému listinu.

Posledním pořízením pro případ smrti je závěť dle § 1494 a násl. OZ. Závěť je jednostranný projev vůle, kterým zůstavitel povolává dědice a stanovuje velikost jeho dědického podílu.

Závěť vyžaduje písemnou formu, ledaže byla pořízena s úlevami stanovených v § 1542 a násl. OZ. Závěť nemusí být datována, ale datum musí být zřejmé je-li více závětí, které si odporují či jsou účinky určitého jednání vztažené k okamžiku pořízení závěti. Závěť může obecně pořídit plně svéprávný člověk starší 15 let, je-li omezen na svéprávnosti, může bez dalšího pořizovat v rámci svého omezení.

Závěť je možné pořídit veřejnou či soukromou listinou. Je-li sepisována soukromou listinou, může ji sepsat tzv. allografně, tedy jinak než svojí rukou, za přítomnosti dvou svědků či tzv. holografně, tedy vlastní rukou s vlastnoručním podpisem bez přítomnosti svědků.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že pokud zůstavitel nepořídí pořízení pro případ smrti, neznamená to, že neprojevuje svoji vůli. Jeho vůle je projevena tím, že dojde k dědění skrze intestátní dědickou posloupnost, tedy dojde k dědění podle zákona.

Volby a pravomoc soudů ČR k jejich přezkumu

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se dnes věnuje činnosti soudů ČR ve věcech volebních, jelikož v České republice v poslední době proběhly velmi důležité volby. Právě skončená historicky druhá přímá volba prezidenta republiky podle zákona č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky (dále jen „o volbě prezidenta“), a volby do Poslanecké Sněmovny Parlamentu ČR, které volbám prezidentským předcházely.

Pravomoc soudů ve věcech volebních zakotvuje ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a vkládá ji do rukou správního soudnictví.

Správní soudy ve věcech volebních poskytují ochranu ve věcech seznamu voličů dle § 88 s. ř. s., kde rozhodují o provedení opravy nebo doplnění seznamu nebo jeho dodatku ve stálém seznamu voličů vedených správními orgány dle zvláštních zákonů.

Dále dle § 89 odst. 1 s. ř. s. správní soudy poskytují soudní ochranu „ve věcech, v nichž správní orgán podle zvláštních zákonů a) odmítl kandidátní listinu nebo odmítl přihlášku k registraci, b) škrtl kandidáta na kandidátní listině, c) registroval kandidátní listinu nebo přihlášku k registraci.“

„Návrhem podle odstavce 1 písm. a) se může politická strana, politické hnutí nebo jejich koalice, nezávislý kandidát, sdružení nezávislých kandidátů nebo sdružení politických stran nebo politických hnutí a nezávislých kandidátů, jestliže podali kandidátní listinu, nebo u voleb do Senátu Parlamentu České republiky, nezávislý kandidát nebo politická strana, která podala přihlášku k registraci, anebo při volbě prezidenta republiky nejméně dvacet poslanců nebo nejméně deset senátorů, kteří navrhli kandidáta na funkci prezidenta republiky, nebo občan, který navrhl kandidáta na funkci prezidenta republiky, nebo kandidát uvedený na kandidátní listině, která byla odmítnuta, domáhat vydání rozhodnutí o povinnosti správního orgánu kandidátní listinu nebo přihlášku k registraci registrovat.“

Návrhem podle odstavce 1 písm. b) se lze domáhat vydání rozhodnutí o ponechání kandidáta na kandidátní listině, přičemž dle písm. c) je umožněno se dožadovat zrušení registrace.

Správní soudy dále rozhodují ve věcech neplatnosti voleb a hlasování dle § 90 s. ř. s. V rámci takového řízení může občan, politická strana nebo nezávislý kandidát anebo sdružení nezávislých kandidátů a sdružení politických stran nebo politických hnutí a nezávislých kandidátů požadovat rozhodnutí soudu o neplatnosti voleb nebo neplatnosti hlasování anebo neplatnosti volby kandidáta ohledně voleb do Parlamentu ČR, zastupitelstev krajů a obcí.

Ohledně prezidentských voleb se může občan, nejméně dvacet poslanců nebo nejméně deset senátorů, kteří navrhli kandidáta na funkci prezidenta republiky, anebo občan, který navrhl kandidáta na funkci prezidenta republiky, domáhat rozhodnutí soudu o neplatnosti takové volby.

Přesné vymezení, který konkrétní soud v dané volební věci rozhoduje je ponecháno zvláštním zákonům. Například zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR, ve znění pozdějších předpisů, umožňuje podat žalobu dle § 88 odst. 1 proti rozhodnutí o odmítnutí kandidátní listiny, přihlášky k registraci, škrtnutí kandidáta na kandidátní listině a proti provedení registrace kandidátní listiny nebo přihlášky k registraci s příslušností krajského soudu podle sídla krajského úřadu nebo pověřeného obecního úřadu v sídle volebního obvodu. Je-li však podán návrh na neplatnost voleb, volby kandidáta či hlasování je příslušný dle § 88 odst. 2 Nejvyšší správní soud, který vede řízení a o věci rozhodne.

V rámci ochrany ve věcech registrace kandidátní listiny k prezidentským volbám a ve věcech volby prezidenta republiky se dle § 66 zákona o volbě prezidenta republiky „podáním návrhu na neplatnost volby prezidenta může domáhat ochrany u soudu podle jiného právního předpisu (s. ř. s.) každý občan zapsaný do stálého seznamu, zvláštního seznamu vedeného zastupitelským úřadem, navrhující poslanci, navrhující senátoři nebo navrhující občan. Návrh je třeba podat nejpozději 7 dnů po vyhlášení celkového výsledku volby prezidenta Státní volební komisí.“ Takovýto návrh, o kterém rozhoduje dle § 68 Nejvyšší správní soud, může navrhovatel podat, jen má-li za to, že byla porušena ustanovení zákona způsobem, který hrubě ovlivnil výsledek volby prezidenta.

Vede-li řízení a o věci rozhoduje Nejvyšší správní soud, činí tak dle § 16 odst. 1 a 2 písm. a) s. ř. s. v senátech složených z předsedy a šesti soudců.

Ve správním soudnictví obecně je možné se proti pravomocným rozhodnutí správních soudů bránit podání kasační stížnosti. Avšak dle § 104 odst. 1 s. ř. s. „je kasační stížnost ve věcech volebních nepřípustná; to neplatí, jde-li o řízení ve věcech porušení pravidel financování volební kampaně.“

Z výše uvedeného plyne, že obecně prostředkem nápravy může být leda podání ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu ČR dle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pokud došlo rozhodnutím správních soudů k zasažení do stěžovatelových základních práv či svobod zaručenými ústavním pořádkem.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že ve věcech volebních přísluší Ústavnímu soudu ČR i speciální pravomoc rozhodnout o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora. Takovým rozhodnutím bude rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o návrhu na vyslovení neplatnosti volby kandidáta do Poslanecké sněmovny či Senátu Parlamentu ČR.