Předpoklady tzv. subjektivní odpovědnosti za škodu

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v příspěvku věnuje předpokladům tzv. subjektivní odpovědnosti za škodu. Oblast náhrady škody spadá pod deliktní soukromé právo, které je v českém právním řádu upraveno zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), konkrétně ustanoveními § 2984 a násl.

Pojem delikt je v českém právním prostředí vnímán ve dvojím pojetí. V širším slova smyslu ho považujeme jako porušení práva vůbec, tedy i porušení smluvní povinnosti (srov. § 2913 OZ) a v užším smyslu jako porušení povinnosti mimosmluvní (mimozávazkové).

Rozlišení tímto však nekončí, jelikož rozlišujeme pojetí subjektivní odpovědnosti a odpovědnosti objektivní. Základním předpokladem je však subjektivní odpovědnost, jelikož je vyžadováno zavinění.

V rámci subjektivní odpovědnosti rozlišujeme několik předpokladů, které musí být naplněny. Mezi předpoklady patří vznik nahraditelné újmy, zejména škody, dále jednání škůdce, příčinná souvislost mezi vznikem nahraditelné újmy a jednáním škůdce, dále protiprávnost a konečně zavinění.

Dle § 2894 odst. 1 OZ „povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody)“. Zákonodárce tedy volí újmu na jmění, jako jeden z předpokladů subjektivní odpovědnosti. Jde o újmu na jmění (aktiva a pasiva), jelikož i vznik dluhu je škodou (vytvoření dalších pasiv). Újma zahrnuje jak majetkovou škodu, tak i nemajetkovou újmu. Tu lze však nahradit jen byla-li výslovně ujednána či jen stanoví-li to zvlášť zákon.

Druhým předpokladem je jednání škůdce. Jednání škůdce může spočívat buď v konání, tedy, že škůdce sám jedná, či v opomenutí, což je nevykonání určitého jednání, ke kterému byl příslušný škůdce povinen, anebo přičtení jednání třetí osoby, což může být případ plnění dluhu skrze pomocníka. V tomto případě by škůdce odpovídal, jako by plnil sám (srov. § 1935 OZ).

Následujícím předpokladem je existence příčinné souvislosti mezi vznikem nahraditelné újmy a jednáním škůdce. Příčinná souvislost se posuzuje z hlediska condito sine qua non a tzv. adekvátnosti. Conditio sine qua non, neboli teorie podmínky, nám určuje kauzální řetězec příčin, bez kterých byl nevznikl následek. Aby tento kauzální řetězec nezahrnoval nekonečnou řadu, je třeba hledat ty právně relevantní příčiny, které dopadají na vzniklý následek. K tomu nám pomáhá adekvátnost (předvídatelnost), kterou posuzujeme z hlediska hypotetického subjektu, který se označuje jako optimální pozorovatel, což je vlastně subjekt, který v sobě zahrnuje veškeré vědění své doby. Toto pojetí je důležité, aby nedocházelo k odpovědnosti za nepředvídatelné následky.

Dalším předpokladem subjektivní odpovědnosti je protiprávnost. Protiprávnost je dána rozporem s právním řádem jako celkem. V rámci subjektivní odpovědnosti nám protiprávnost indikuje porušení ochranné normy (zkoumáme tzv. nexus protiprávnosti) ve smyslu § 2910 věta druhá či porušení konkrétní povinnosti opatrnosti pro danou situaci, což je dle věty první § 2910 především zásah do absolutního práva poškozeného.

S protiprávností úzce souvisí okolnosti vylučující protiprávnost. Jde o zákonodárcem povýšené okolnosti, které protiprávnost vyloučí a škůdce zbaví odpovědnosti k náhradě škody způsobené zásahem do práva poškozeného. Okolnostmi vylučující protiprávnost jsou nutná obrana, krajní nouze, svépomoc, výkon práva či povinnosti, přípustné riziko a zvláštní soukromoprávní oprávnění, kterým může být např. usměrnění dítěte jeho rodičem.

Posledním předpokladem subjektivní odpovědnosti je zavinění. Zavinění je subjektivní psychický vztah jednajícího (škůdce) k následku jeho jednání. Zavinění nám také přináší rozdělení subjektivní odpovědnosti a odpovědnosti objektivní, jelikož u subjektivní odpovědnosti se zavinění vyžaduje a u objektivní nikoli.

Zavinění v rámci subjektivní odpovědnosti hraje důležitou roli. Zavinění má 2 formy, a to zavinění úmyslné a nedbalostní. Zákon sám o sobě stanoví v § 2911 OZ domněnku nedbalosti, tedy že „způsobí-li škůdce poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, má se za to, že škodu zavinil z nedbalosti.“ Nicméně v některé skutkové podstaty v zákoně vyžadují zavinění úmyslné (srov. § 2909 OZ).

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že rozlišování mezi objektivní a subjektivní odpovědností má, zejména pro poškozeného, zásadní vliv v rámci dokazování. V rámci subjektivní odpovědnosti bude muset poškozený prokazovat zavinění škůdce. Pokud ale lze naplnit znaky objektivní odpovědnosti, jde z procesního hlediska a dokazování pro poškozeného o jednodušší způsob, jelikož mu odpadá břemeno k prokázání zaviněného jednání škůdce.