Dědické právo jako soubor právních norem, které umožňují přechod práv a povinností ze zemřelého na jeho právní nástupce, upravuje hlava III, konkrétně ustanovení § 1475 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“).
Dědické právo ve svém primární významu znamená právo zůstavitele na pořízení pro případ smrti. Až sekundární význam však upravuje § 1475 odst. 1 OZ tedy, že jde o subjektivní právo dědice na pozůstalost či poměrný podíl z ní. Zůstavitel je člověk, po němž probíhá řízení o pozůstalosti.
Pozůstalostí se dle § 1475 odst. 2 OZ rozumí vše, co je způsobilé v rámci řízení o pozůstalosti přejít na dědice, tzn., že ji tvoří celé jmění zůstavitele kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu.
Ustanovení § 1475 odst. 3 OZ říká, že „komu náleží dědické právo, je dědic.“ Dědice je vhodnější definovat jako osobu, na kterou přechází zůstavitelův majetek skrze řízení o pozůstalosti.
Dle § 1476 OZ „se dědí na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona“. Zákon zde vyjmenovává dvě z možností pořízení pro případ smrti. K dědické smlouvě a závěti lze přiřadit jako pořízení pro případ smrti dle § 1491 OZ i dovětek zakotvený v § 1498 OZ a dále i darování pro případ smrti dle § 2063 OZ.
Dědickou smlouvu lze označit za nejsilnější pořízení pro případ smrti, jelikož zůstavitel na základě smlouvy povolává svého dědice. Dědici lze dědické právo odejmout pouze na základě smlouvy, museli by se zůstavitelem uzavřít dohodu a zrušit dědickou smlouvu. Dle § 1582 odst. 2 OZ je pro sepsání dědické smlouvy vyžadována forma veřejné listiny.
Dědickou smlouvu může uzavřít zletilý zůstavitel, který je plně svéprávný. V rámci svého omezení na svéprávnosti jen se souhlasem svého opatrovníka. Pro dědickou smlouvu a její pořízení existuje určité omezení, jelikož ji nelze uzavřít o celé pozůstalosti. Jedna čtvrtina musí zůstat volná pro možné další zvláštní pořízení pro případ smrti, kterou bude např. závěť.
Mezi další pořízení pro případ smrti, kterým zůstavitel projevuje svoji vůli, patří dovětek. Dovětek je takové pořízení pro případ smrti, kterým zůstavitel činí jiné opatření než povolání dědice a stanovení velikosti dědického podílu. Dovětkem může být např. nařízen odkaz, doložení času či stanovení podmínky.
Odkazem dle § 1594 odst. 1 OZ může zůstavitel v pořízení pro případ smrti nařídit určité osobě, aby odkazovníku vydala předmět odkazu.
Dalším pořízením pro případ smrti může být darování pro případ smrti dle § 2063 OZ. Obvyklé darování závislé na podmínce, že obdarovaný přežije dárce se zpravidla posoudí jako odkaz. Jako darování pak tehdy, přijme-li obdarovaný dar, vzdá-li se dárce výslovně práva dar odvolat a vydá-li o tom obdarovanému listinu.
Posledním pořízením pro případ smrti je závěť dle § 1494 a násl. OZ. Závěť je jednostranný projev vůle, kterým zůstavitel povolává dědice a stanovuje velikost jeho dědického podílu.
Závěť vyžaduje písemnou formu, ledaže byla pořízena s úlevami stanovených v § 1542 a násl. OZ. Závěť nemusí být datována, ale datum musí být zřejmé je-li více závětí, které si odporují či jsou účinky určitého jednání vztažené k okamžiku pořízení závěti. Závěť může obecně pořídit plně svéprávný člověk starší 15 let, je-li omezen na svéprávnosti, může bez dalšího pořizovat v rámci svého omezení.
Závěť je možné pořídit veřejnou či soukromou listinou. Je-li sepisována soukromou listinou, může ji sepsat tzv. allografně, tedy jinak než svojí rukou, za přítomnosti dvou svědků či tzv. holografně, tedy vlastní rukou s vlastnoručním podpisem bez přítomnosti svědků.
Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že pokud zůstavitel nepořídí pořízení pro případ smrti, neznamená to, že neprojevuje svoji vůli. Jeho vůle je projevena tím, že dojde k dědění skrze intestátní dědickou posloupnost, tedy dojde k dědění podle zákona.