Archiv rubriky: Správní právo

Volby a pravomoc soudů ČR k jejich přezkumu

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se dnes věnuje činnosti soudů ČR ve věcech volebních, jelikož v České republice v poslední době proběhly velmi důležité volby. Právě skončená historicky druhá přímá volba prezidenta republiky podle zákona č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky (dále jen „o volbě prezidenta“), a volby do Poslanecké Sněmovny Parlamentu ČR, které volbám prezidentským předcházely.

Pravomoc soudů ve věcech volebních zakotvuje ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a vkládá ji do rukou správního soudnictví.

Správní soudy ve věcech volebních poskytují ochranu ve věcech seznamu voličů dle § 88 s. ř. s., kde rozhodují o provedení opravy nebo doplnění seznamu nebo jeho dodatku ve stálém seznamu voličů vedených správními orgány dle zvláštních zákonů.

Dále dle § 89 odst. 1 s. ř. s. správní soudy poskytují soudní ochranu „ve věcech, v nichž správní orgán podle zvláštních zákonů a) odmítl kandidátní listinu nebo odmítl přihlášku k registraci, b) škrtl kandidáta na kandidátní listině, c) registroval kandidátní listinu nebo přihlášku k registraci.“

„Návrhem podle odstavce 1 písm. a) se může politická strana, politické hnutí nebo jejich koalice, nezávislý kandidát, sdružení nezávislých kandidátů nebo sdružení politických stran nebo politických hnutí a nezávislých kandidátů, jestliže podali kandidátní listinu, nebo u voleb do Senátu Parlamentu České republiky, nezávislý kandidát nebo politická strana, která podala přihlášku k registraci, anebo při volbě prezidenta republiky nejméně dvacet poslanců nebo nejméně deset senátorů, kteří navrhli kandidáta na funkci prezidenta republiky, nebo občan, který navrhl kandidáta na funkci prezidenta republiky, nebo kandidát uvedený na kandidátní listině, která byla odmítnuta, domáhat vydání rozhodnutí o povinnosti správního orgánu kandidátní listinu nebo přihlášku k registraci registrovat.“

Návrhem podle odstavce 1 písm. b) se lze domáhat vydání rozhodnutí o ponechání kandidáta na kandidátní listině, přičemž dle písm. c) je umožněno se dožadovat zrušení registrace.

Správní soudy dále rozhodují ve věcech neplatnosti voleb a hlasování dle § 90 s. ř. s. V rámci takového řízení může občan, politická strana nebo nezávislý kandidát anebo sdružení nezávislých kandidátů a sdružení politických stran nebo politických hnutí a nezávislých kandidátů požadovat rozhodnutí soudu o neplatnosti voleb nebo neplatnosti hlasování anebo neplatnosti volby kandidáta ohledně voleb do Parlamentu ČR, zastupitelstev krajů a obcí.

Ohledně prezidentských voleb se může občan, nejméně dvacet poslanců nebo nejméně deset senátorů, kteří navrhli kandidáta na funkci prezidenta republiky, anebo občan, který navrhl kandidáta na funkci prezidenta republiky, domáhat rozhodnutí soudu o neplatnosti takové volby.

Přesné vymezení, který konkrétní soud v dané volební věci rozhoduje je ponecháno zvláštním zákonům. Například zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR, ve znění pozdějších předpisů, umožňuje podat žalobu dle § 88 odst. 1 proti rozhodnutí o odmítnutí kandidátní listiny, přihlášky k registraci, škrtnutí kandidáta na kandidátní listině a proti provedení registrace kandidátní listiny nebo přihlášky k registraci s příslušností krajského soudu podle sídla krajského úřadu nebo pověřeného obecního úřadu v sídle volebního obvodu. Je-li však podán návrh na neplatnost voleb, volby kandidáta či hlasování je příslušný dle § 88 odst. 2 Nejvyšší správní soud, který vede řízení a o věci rozhodne.

V rámci ochrany ve věcech registrace kandidátní listiny k prezidentským volbám a ve věcech volby prezidenta republiky se dle § 66 zákona o volbě prezidenta republiky „podáním návrhu na neplatnost volby prezidenta může domáhat ochrany u soudu podle jiného právního předpisu (s. ř. s.) každý občan zapsaný do stálého seznamu, zvláštního seznamu vedeného zastupitelským úřadem, navrhující poslanci, navrhující senátoři nebo navrhující občan. Návrh je třeba podat nejpozději 7 dnů po vyhlášení celkového výsledku volby prezidenta Státní volební komisí.“ Takovýto návrh, o kterém rozhoduje dle § 68 Nejvyšší správní soud, může navrhovatel podat, jen má-li za to, že byla porušena ustanovení zákona způsobem, který hrubě ovlivnil výsledek volby prezidenta.

Vede-li řízení a o věci rozhoduje Nejvyšší správní soud, činí tak dle § 16 odst. 1 a 2 písm. a) s. ř. s. v senátech složených z předsedy a šesti soudců.

Ve správním soudnictví obecně je možné se proti pravomocným rozhodnutí správních soudů bránit podání kasační stížnosti. Avšak dle § 104 odst. 1 s. ř. s. „je kasační stížnost ve věcech volebních nepřípustná; to neplatí, jde-li o řízení ve věcech porušení pravidel financování volební kampaně.“

Z výše uvedeného plyne, že obecně prostředkem nápravy může být leda podání ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu ČR dle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pokud došlo rozhodnutím správních soudů k zasažení do stěžovatelových základních práv či svobod zaručenými ústavním pořádkem.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že ve věcech volebních přísluší Ústavnímu soudu ČR i speciální pravomoc rozhodnout o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora. Takovým rozhodnutím bude rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o návrhu na vyslovení neplatnosti volby kandidáta do Poslanecké sněmovny či Senátu Parlamentu ČR.

Veřejnoprávní smlouva jako forma činnosti ve veřejné správě

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se dnes věnuje institutu veřejnoprávních smluv, které mohou uzavírat jak subjekty veřejné správy, tak i její adresáti. Veřejnoprávní smlouva, jako jedna z mnoha forem činnosti veřejné správy, je dle § 159 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“) „dvoustranný nebo vícestranný úkon, který zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti v oblasti veřejného práva.“ Veřejnoprávní smlouva oproti smlouvě soukromoprávní upravuje veřejnoprávní obsah, ale dle § 170 s. ř. „nevylučuje-li to povaha a účel veřejnoprávních smluv, použijí se přiměřeně ustanovení občanského zákoníku“.

Právní řád zná několik druhů veřejnoprávních smluv. Prvním druhem veřejnoprávní smlouvy je veřejnoprávní smlouva koordinační. Dle § 160 odst. 1 „stát, veřejnoprávní korporace, jiné právnické osoby zřízené zákonem a právnické a fyzické osoby, pokud vykonávají zákonem nebo na základě zákona svěřenou působnost v oblasti veřejné správy, mohou za účelem plnění svých úkolů vzájemně uzavírat veřejnoprávní smlouvy.“ Tento druh veřejnoprávní smlouvy tedy typicky obsahově upravuje vzájemnou spolupráci při výkonu veřejné správy či změnu působnosti. Takovouto veřejnoprávní smlouvu lze uzavřít jen, pokud to stanoví zákon, a v případech výkonu státní správy za souhlasu nadřízeného správního orgánu. Jako příklad můžeme uvést koordinační smlouvu obcí o působnosti obecní policie.

Další z druhů veřejnoprávních smluv je veřejnoprávní smlouva subordinační dle § 161 s. ř. Tuto veřejnoprávní smlouvu může mezi sebou uzavřít správní orgán a adresát veřejné správy, který by byl v řízení, jehož rozhodnutí veřejnoprávní smlouva nahrazuje, hlavním účastníkem. Tato smlouva tudíž má založit, změnit či zrušit subjektivní veřejná práva či povinnosti adresáta. Takovou smlouvu lze opět uzavřít jen povolí-li to zákon, a souhlasí-li s uzavřením osoby, které by byly v řízení dalšími účastníky. Příkladem může být veřejnoprávní smlouva, která nahrazuje územní rozhodnutí dle stavebního zákona.

Dále právní úprava zakotvuje tzv. veřejnoprávní smlouvu mezi adresáty. Jak její označení napovídá, mohou ji uzavřít pouze adresáti veřejné správy tedy ti, kdo by byli účastníci „popřípadě ti, kdož účastníky takového řízení jsou, mohou uzavřít veřejnoprávní smlouvu týkající se převodu nebo způsobu výkonu jejich práv nebo povinností.“ Tuto smlouvu lze uzavřít jen se souhlasem správního orgánu.

Co se týče procesu uzavírání veřejnoprávní smlouvy, tak dle § 163 odst. 1 s. ř. „projev vůle učiněný v písemné formě, směřující k uzavření veřejnoprávní smlouvy, který je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření, jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle toho, kdo návrh činí, být jím v případě jeho přijetí vázán.“ Takový návrh musí být na téže listině písemně akceptován. Dle toho také nabývá veřejnoprávní smlouva účinnosti. Jsou-li strany přítomny, podpisem druhé z nich, pokud nikoli, okamžikem dojití akceptované smlouvy navrhovateli od posledního akceptanta. Pokud je třeba souhlasu správního orgánu, je smlouva účinná právní mocí uděleného souhlasu. Je-li třeba souhlasu jiných osob, smlouva nenabude účinnosti dříve, než je souhlas dán.

Dle § 166 odst. 1 s. ř. „změnit obsah veřejnoprávní smlouvy lze jen písemnou dohodou smluvních stran; bylo-li k uzavření smlouvy třeba souhlasu správního orgánu nebo třetí osoby, je tohoto souhlasu třeba i k uzavření této dohody“.

Veřejnoprávní smlouvu lze vypovědět jen písemnou formou a jen tehdy, jestliže to bylo ve veřejnoprávní smlouvě smluvními stranami dohodnuto a jestliže byla dohodnuta výpovědní lhůta.

Veřejnoprávní smlouvu lze i zrušit, a to z taxativně stanovených důvodů uvedených v ustanovení § 167 odst. 1 s. ř. Příkladem takového důvodu může být veřejný zájem či rozpor smlouvy s právními předpisy. Mimo to je i možné veřejnoprávní smlouvu přezkoumat, a to z důvodu souladnosti s právními předpisy dle § 165 s. ř.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že existují i další veřejnoprávní smlouvy svého druhu, a to veřejnoprávní smlouva kvazikoordinační uzavřená mezi subjekty veřejné správy, ale její obsah oproti obvyklé koordinační nesměřuje ke spolupráci při výkonu veřejné správy. Druhou je tzv. kvazisubordinační veřejnoprávní smlouva uzavřená mezi orgánem veřejné správy a adresátem, která nahrazuje jiný úkon správního orgánu, než kterým je rozhodnutí.

Advokát v Olomouci k vybraným změnám v právních předpisech od 1. 1. 2018

S příchodem nového roku 2018 dochází i v zákonné úpravě k řadě změn. Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v tomto příspěvku věnuje vybraným novelám, které nabývají účinnost 1. 1. 2018. Advokát v Olomouci volí změny v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), v zákoně č. 183/2006 Sb., o územní plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“) a dále změny v rámci systému důchodového pojištění.

V občanském zákoníku nabývá 1. 1. 2018 účinnost poslední vlna novelizovaných ustanovení vyplývajících ze zákona č. 460/2016 Sb., kterým došlo k úplně první novelizaci občanského zákoníku. O prvních dvou vlnách již advokát v Olomouci pojednával zde.

První změnu v občanském zákoníku sledujeme u spoluvlastnictví nemovité věci. Dle § 1124 odst. 1 „převádí-li se spoluvlastnický podíl na nemovité věci, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké. Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů.“ Toto ustanovení se použije i v případě, že některý ze spoluvlastníků převádí podíl bezúplatně; tehdy mají spoluvlastníci právo podíl vykoupit za obvyklou cenu.

Zákonodárce však zakotvil i možnost vzdání se předkupního práva, konkrétně dle § 1125 se „spoluvlastník může vzdát předkupního práva podle § 1124 s účinky pro své právní nástupce.“

Další novinka se týká svěřenského fondu a jeho vzniku. Nejprve je svěřenský fond je zřízen, a to v okamžiku „když svěřenský správce přijme pověření k jeho správě; je-li svěřenských správců více, postačí, pokud pověření přijme alespoň jeden z nich.“ Předchozí právní úprava spojovala s přijetím pověření samotný vznik svěřenského fondu. Ten však vzniká dle § 1451 odst. 2 až dnem zápisu do evidence svěřenských fondů, byl-li však zřízen pro případ smrti, vzniká již samotou smrtí zůstavitele.

Ve stavebním zákoně doznalo změn vymezení účastníků územního řízení. Dle § 85 stavebního zákona jsou účastníky územního řízení žadatel a obec, na jejímž území má být požadovaný záměr uskutečněn. Dále také vlastník pozemku nebo stavby, na kterých má být požadovaný záměr uskutečněn, není-li sám žadatelem, nebo ten, kdo má jiné věcné právo k tomuto pozemku nebo stavbě a osoby, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno. Zákon již nepočítá s dalším vymezeným účastníkem, kterým byly osoby, o nichž tak stanovil zvláštní zákon, konkrétně např. dotčená veřejnost dle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí.

Další významnou změnou prošlo užívání dokončených staveb. Dle § 119 odst. 1 stavebního zákona „dokončenou stavbu, popřípadě část stavby schopnou samostatného užívání nebo stavbu, u které postačí ohlášení stavebnímu úřadu podle § 104 odst. 1 písm. a) až d) a k) stavebního zákona nebo podle zvláštního právního předpisu, nebo pokud vyžaduje stavební povolení, a jedná-li se o veřejné infrastruktury, stavbu, jejíž vlastnosti nemohou budoucí uživatelé ovlivnit, stavbu, u které bylo stanoveno provedení zkušebního provozu, změnu stavby, která je kulturní památkou, lze užívat pouze na základě kolaudačního souhlasu, nebo kolaudačního rozhodnutí.“

Stavební zákon přímo nově zakotvuje vymezení účastníků kolaudačního řízení, kterými jsou stavebník, vlastník stavby, není-li stavebníkem, a vlastník pozemku, na kterém je stavba provedena, není-li stavebníkem a může-li být jeho vlastnické právo kolaudačním rozhodnutím přímo dotčeno.

V zákoně č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „o důchodovém pojištění“) došlo zejména k úpravě důchodového věku pojištěnců pro nároku na starobní důchod. Důchodový věk se dle přílohy k tomuto zákonu určí již pouze pojištěncům narozeným mezi lety 1936 a 1971, oproti staré právní úpravě, která umožňovala určit důchodový věk dle přílohy pojištěncům narozeným až do roku 1977.

Původně se dle § 32 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění u pojištěnců narozených po roce 1977 důchodový věk stanovil tak, že se k věku 67 let přičetl takový počet kalendářních měsíců, který odpovídal dvojnásobku rozdílu mezi rokem narození pojištěnce a rokem 1977. Po zapracované novele je důchodový věk pojištěncům narozeným po roce 1971 stanoven na 65 let. Advokát v Olomouci upozorňuje, že pojištěncům narozeným po roce 1971 se již nezohledňují vychované děti.

V oblasti důchodového pojištění došlo i k dalším změnám, a to v souvislosti s nařízením vlády č. 373/2017 Sb. Díky tomuto nařízení se zvýšila výše základní výměry důchodů z dosavadních 2 550 Kč na 2 700 Kč. Tudíž nejnižší možný poskytovaný starobní důchod bude vyplácen v částce 3 470 Kč.

Advokát v Olomouci na závěr doplňuje, že již od 1. 2. 2018 se zakotvuje v zákoně č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ustanovení o otcovské, jejíž podpůrčí doba činí 1 týden od nástupu na otcovskou ve výši 70 % denního vyměřovacího základu za den pro pojištěnce, který je otcem, nebo pro muže, jež převzal dle rozhodnutí orgánu dítě mladší 7 let do péče. Následně se od 1. 6. 2018 zavádí také dlouhodobé ošetřovné.

Zavedení místních poplatků jako právo obce

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v následujícím příspěvku bude věnovat otázce místních poplatků, jako jednomu ze segmentů poplatkového práva.

Obecně chápeme poplatkové právo jako podobor finančního práva. Jde o soubor finančněprávních norem regulujících veřejnou finanční činnost související s příjmy veřejných peněžních fondů poplatkového charakteru.

Poplatkem rozumíme peněžitou dávkou stanovenou zákonem, návratnou, vybíranou státem nebo jinými veřejnoprávními korporacemi za úkony jejich orgánů. Je platbou spíše nepravidelnou a má ekvivalentní plnění. Místní poplatky jsou jedním z druhů poplatků, které jsou rozpočtovým příjmem. Mezi další poplatky může zařadit poplatky správní, soudní a zvláštní dávky poplatkového charakteru.

Samotné místní poplatky neboli „lokální daně“ se obecně řídí zákonem č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích a jsou právem obce, které je na svém území mohou zavést. Dle § 14 odst. 1 zákona o místních poplatcích spadá stanovení poplatků do samostatné působnosti obce. Dle odst. 2 „poplatky zavede obec obecně závaznou vyhláškou, ve které upraví podrobnosti jejich vybírání, zejména stanoví konkrétní sazbu poplatku, vznik a zánik poplatkové povinnosti, lhůty pro plnění ohlašovací povinnosti, splatnost, úlevy a případné osvobození od poplatků.“ Z toho vyplývá, že každá obec může mít v rámci místních poplatků specifickou úpravu. Pokud jde o správu poplatků, která je svěřeny obecním úřadům, stanoví § 15 zákona o místních poplatcích, že jde o výkon přenesené působnosti.

Ustanovení § 1 zákona o místních poplatcích stanoví taxativní katalog místních poplatků, které obce mohou zavést. Obce mohou zavést místní poplatek ze psů, poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt, poplatek za užívání veřejného prostranství, poplatek ze vstupného, poplatek z ubytovací kapacity, poplatek za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst a částí měst, poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů a poplatek za zhodnocení stavebního pozemku možností jeho připojení na stavbu vodovodu nebo kanalizace.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se dále bude věnovat pouze místnímu poplatku ze psů, poplatku za lázeňský nebo rekreační pobyt, za užívání veřejného prostranství a poplatku ze vstupného.

Dle § 2 odst. 1 „místní poplatek ze psů platí držitel psa. Držitelem je fyzická nebo právnická osoba, která má trvalý pobyt nebo sídlo na území České republiky.“ Tento poplatek se platí za každého psa staršího 3 měsíců. Roční sazba poplatku, kterou může obce zavést, může činit až 1 500 Kč. U druhého a každého dalšího psa může obec svoji zavedenou hranici sazby zvýšit až o 50 %. Dle § 2 odst. 4 „poplatek ze psů platí držitel obci příslušné podle místa trvalého pobytu nebo sídla.“ Má-li tedy držitel psa bydliště v jiném místě, než kde má svůj trvalý pobyt, platí za psa dle sazby obce, ve které má trvalý pobyt.

Ustanovení § 3 stanoví místní poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt. Tento poplatek, turistická taxa, dle odst. 1 „platí fyzické osoby, které přechodně a za úplatu pobývají v lázeňských místech a v místech soustředěného turistického ruchu za účelem léčení nebo rekreace, pokud tyto osoby neprokáží jiný důvod svého pobytu.“ Uvedené podmínky pro výběr poplatku musí být splněny kumulativně. Pokud je tedy člověk vyslán do lázní kvůli školení či konferenci, poplatková povinnost ho nezatěžuje.

Dle § 3 odst. 5 „sazba poplatku za lázeňský nebo rekreační pobyt činí až 15 Kč za osobu a za každý i započatý den pobytu, není-li tento dnem příchodu.“

Ustanovení § 4 zakotvuje poplatek za užívání veřejného prostranství. Ten platí fyzické i právnické osoby za zvláštní užívání veřejného prostranství, kterým § 4 odst. 1 rozumí „provádění výkopových prací, umístění dočasných staveb a zařízení sloužících pro poskytování prodeje a služeb, pro umístění stavebních nebo reklamních zařízení, zařízení cirkusů, lunaparků a jiných obdobných atrakcí, umístění skládek, vyhrazení trvalého parkovacího místa a užívání tohoto prostranství pro kulturní, sportovní a reklamní akce nebo potřeby tvorby filmových a televizních děl.“

Sazba poplatku za užívání veřejného prostranství činí až 10 Kč za každý i započatý m2 užívaného veřejného prostranství a každý i započatý den.

Místní poplatek ze vstupného, pokud ho obce zavede, se vybírá ze vstupného na kulturní, sportovní, prodejní nebo reklamní akce. Ustanovení § 6 odst. 1 zákona o místních poplatcích definuje vstupné jako „peněžitou částku, kterou účastník akce zaplatí za to, že se jí může zúčastnit.“ Pokud je mimo vstupného vybírána například částka za povinnou místenku či poplatek za občerstvení, bez které se člověk akce nemůže zúčastnit, je tato částka brána také jako vstupné.

Poplatek ze vstupného platí fyzické a právnické osoby, které akci pořádají. Sazba poplatku ze vstupného činí až 20 % z úhrnné částky vybraného vstupného.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že pokud je výtěžek akce a akce pořádané na veřejném prostranství určen na charitativní či veřejně prospěšné účely, tak se poplatek neplatí, jde o osvobození od poplatku. Důvody osvobození od místních poplatků stanoví zákon o místních poplatcích a další může stanovit obec v obecně závazné vyhlášce.

GDPR jako novinka v oblasti ochrany osobních údajů

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v dnešním příspěvku věnuje obecnému nařízení o ochraně osobních údajů – GDPR. Jedná se o nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES, které vstoupí v účinnost dne 25. 5. 2018.

Cílem GDPR je především ochránit subjekty údajů ve vztahu k rozvíjející se digitalizaci, profilování uživatelů internetu a sběru velkého počtu dat, jelikož neustále dochází k technologickému a společenskému vývoji, na což původní směrnice nepamatovala. Nařízení GDPR se zaměřuje především na ochranu osobních údajů v rámci aplikací, her či kvízů, které sledují naši aktivitu.

GDPR vychází z dosavadní právní úpravy [definice a zásady, které můžeme najít i v zákoně č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (dále jen „ZOOÚ“)]. Jeho hlavním cílem je sjednocení úpravy v rámci zemí EU a zavedení jasných pravidel v oblasti ochrany osobních údajů. Původní právní úpravu obstarávala směrnice, tudíž členské státy musely její text transponovat do svých právních úprav, což vedlo k rozdílné regulaci a aplikaci.

GDPR je postaveno na dvou principech. Princip odpovědnosti správce za dodržení zásad zpracování je doplněn principem rizika. Správce od počátku zpracování osobních údajů musí brát v úvahu rozsah, kontext, povahu a účel zpracování a zároveň přihlížet k možným rizikům, které takové zpracování může znamenat pro práva a svobody fyzických osob a přizpůsobit tomu zabezpečení.

Na nová rizika v digitálním prostředí reaguje GDPR zavedením povinností pro správce osobních údajů, mezi něž řadí vedení záznamu o činnostech zpracování, posouzení vlivu zpracování na ochranu osobních údajů či ohlašování porušení zabezpečení osobních údajů. Zabezpečení osobních údajů se odvíjí od čl. 32 GDPR, které například po správci požaduje zajistit úroveň zabezpečení odpovídající danému riziku, případně užít „pseudonymizaci a šifrování osobních údajů“ či další účelné nástroje.

GDPR je dále vystavěno na základních zásadách zpracování osobních údajů uvedených v čl. 5. Mezi uvedené se řadí zákonnost, korektnost a transparentnost [odst. 1 písm. a)], účelové omezení [odst. 1 písm. b)], minimalizace údajů [písm. c)], přesnost [písm. d)], omezení uložení [písm. e)], integrita a důvěrnost [písm. f)] a zejména odpovědnost správce, která je jako jediná zásada zakotvena nově oproti původní směrnici (odst. 2).

Jedním ze stěžejních cílů GDPR je zesílení práv subjektů údajů. K dosažení tohoto cíle poskytuje GDPR subjektům údajů řadu práv, mezi něž řadí právo na přístup k osobním údajům (již zakotveno ve stávajícím § 12 ZOOÚ), právo na opravu a doplnění neúplných osobních údajů [§ 5 odst. 1 písm. a) ZOOÚ], právo na výmaz, na omezení zpracování (§ 21 ZOOÚ), přenositelnost údajů a samozřejmě právo vznést námitku.

Právem na přístup k osobním údajům GDPR zamýšlí poskytnutí práva subjektu údajů na potvrzení od správce, zda jsou jeho osobní údaje zpracovávány, a pokud ano, má právo k nim a informacím, které se jich týkají, získat přístup.

Na výše uvedené právo navazuje právo na opravu, které zakotvuje povinnost správci, aby bez zbytečného odkladu opravil a doplnil nepřesné údaje subjektu údajů.

Právo na výmaz nebylo ve stávající směrnici upraveno a bylo dovozováno Soudním dvorem EU (rozsudek C-131/12 ze dne 13. 5. 2014). Od účinnosti GDPR již toto právo není třeba dovozovat, jelikož je přímo v čl. 17 GDPR výslovně zakotveno. Toto právo umožňuje, aby údaje o subjektu údajů byly vymazány a správce má povinnost tak bez zbytečného odkladu učinit, pokud dojde k naplnění alespoň jediného z uvedených důvodů pro výmaz.

Právo na přenositelnost údajů zakotvuje možnost subjektu údajů bezplatně získat své poskytnuté osobní údaje a zároveň možnost je bez omezení předat jinému správci. Takovýto postup lze provést pouze za splnění podmínek uvedených v čl. 20 GDPR. Toto nové právo však automaticky neznamená, že pokud subjekt údajů přenese své osobní údaje k jinému správci, výmaz údajů ze systému původního správce.

GDPR upravuje možnost subjektům údajů vznést námitku proti zpracování jejich osobních údajů. Dle čl. 21 odst. 1 GDPR „má subjekt údajů z důvodů týkajících se jeho konkrétní situace právo kdykoli vznést námitku proti zpracování osobních údajů, které se jej týkají včetně profilování založeného na těchto ustanoveních. Správce osobní údaje dále nezpracovává, pokud neprokáže závažné oprávněné důvody pro zpracování, které převažuují nad zájmy nebo právy a svobodami subjektu údajů, nebo pro určení, výkon nebo obhajobu právních nároků.“

GDPR v nové úpravě přináší možnost jmenovat osobu pověřence. Dle čl. 37 GDPR správce a zpracovatel jmenují pověřence pro ochranu osobních údajů v každém případě, kdy zpracování provádí orgán veřejné moci či veřejný subjekt, s výjimkou soudů jednajících v rámci svých soudních pravomocí či hlavní činnost správce nebo zpracovatele spočívá v operacích zpracování, které kvůli své povaze, svému rozsahu nebo svým účelům vyžadují rozsáhlé pravidelné a systematické monitorování subjektů údajů, anebo když jde o rozsáhlé zpracování zvláštních kategorií údajů a osobních údajů týkajících se rozsudků v trestních věcech a trestných činů uvedených v čl. 9, resp. 10 GDPR.

GDPR také zakotvuje právo na účinnou soudní ochranu jak vůči dozorovému orgánu, tak vůči správci či zpracovateli tím, že kdokoli, kdo v důsledku porušení GDPR utrpěl hmotnou či nehmotnou újmu, má právo obdržet od správce nebo zpracovatele náhradu utrpěné újmy. GDPR dále upravuje podmínky pro ukládání správních pokut, podle okolností každého konkrétního případu. Maximální výše pokuty činí 20 000 000 EUR, a jde-li o podnik, až do výše 4 % celkového ročního obratu celosvětově za předchozí finanční (či rozpočtový) rok.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že i přes blížící se účinnost GDPR Ministerstvo vnitra ČR v srpnu 2017 předložilo návrh nového zákona o zpracování osobních údajů, který byl vládou schválen.

Vyvlastnění jako omezení vlastnického práva

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v následujícím příspěvku věnuje problematice vyvlastnění, které bývá často medializováno, neboť při vyvlastnění dochází k zásahu veřejné moci do subjektivního práva adresátů. V případě vyvlastnění odchází dokonce k zásahu do základního lidského práva, a to práva vlastnit majetek (vlastnické právo), které je zakotveno v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto důvodu je v čl. 11 odst. 4 Listiny zakotveno, že „vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“

Vyvlastnění není jen a pouze zásah či odnětí vlastnického práva skrze vyvlastňovací řízení, nýbrž v širším slova smyslu jde i o územní omezení, kde typickým příkladem je územní plánování, či stavební uzávěra, nebo věcná a jiná omezení týkajících se konkrétních věcí, jako např. ochrana kulturní památky ve veřejném zájmu či předkupní právo státu k věci.

Vyvlastnění v užším smyslu se řídí zákonem č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (dále jen „zákon o vyvlastnění“) a zaměřuje se především na omezení vlastnického práva k nemovitým věcem. Dle § 2 písm. a) zákona o vyvlastnění se vyvlastněním rozumí „odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku nebo ke stavbě pro dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem.“

Odnětím vlastnického práva rozumíme zásah do některých složek vlastnického práva. Dále jde o omezení vlastnického práva v užším smyslu, tedy věcněprávní omezení, jehož příkladem může být zřízení věcného břemene, jimiž se advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma již věnoval. Dále k vyvlastnění můžeme řadit i odnětí či omezení práva třetí osoby k věci vlastníka a zároveň přechod práv, která byla odňata či omezena, na jiného.

Vyvlastnění se týká určitých subjektů. „Ten, kdo je vlastníkem vyvlastňovaného pozemku nebo stavby nebo kdo k nim má právo odpovídající věcnému břemenu“ ustanovení § 2 písm. b) zákona o vyvlastnění označuje jako vyvlastňovaného. „Ten, kdo se domáhá, aby na něj přešlo vlastnické právo k vyvlastňovanému pozemku nebo stavbě, aby v jeho prospěch bylo k pozemku nebo stavbě zřízeno věcné břemeno nebo aby k nim bylo zrušeno nebo omezeno právo vyvlastňovaného odpovídající věcnému břemenu“ ustanovení § 2 písm. c) téhož zákona označuje za vyvlastnitele.

Advokát v Olomouci upozorňuje, že vyvlastňovaným může být i stát, například v případě vyvlastnění majetku vysoké školy, ale většinou to bývají soukromé osoby. Na druhou stranu vyvlastnitelem může být v určitém případě i soukromá osoba.

Zákon o vyvlastnění v § 3 a násl. zakotvuje podmínky, bez jejichž kumulativního splnění nelze vyvlastnění provést.

První podmínkou je, že vyvlastnění je přípustné pouze pro účel, který je stanoven zákonem. Účel bývá často zakotven ve zvláštních zákonech.

Druhou podmínkou je naplnění veřejného zájmu, který v daném konkrétním případě musí převažovat nad právem vyvlastňovaného, což musí být shledáno v rámci vyvlastňovacího řízení, které se o vyvlastnění dle § 15 a násl. zákona o vyvlastnění vede.

Třetí podmínkou je tzv. subsidiarita, která spočívá v tom, že práva k nemovitým věcem nelze získat jiným způsobem a došlo-li k předchozímu pokusu o dohodu mezi vyvlastnitelem a vyvlastňovaným.

Čtvrtou podmínkou je tzv. proporcionalita. Dle § 4 odst. 1 zákona o vyvlastnění „lze vyvlastnění provést jen v takovém rozsahu, který je nezbytný k dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem.“ Mimo nezbytného rozsahu zásahu do práva vyvlastňovaného je zároveň nezbytné, aby intenzita zásahu odpovídala faktickému účelu vyvlastnění.

Poslední podmínkou je náhrada. Náhrada musí být vždy jednorázového charakteru, v penězích (výjimku představuje výměna) a poskytnuta ve lhůtě dle rozhodnutí o vyvlastnění.

Náhrada při odnětí vlastnického práva náleží vyvlastňovanému ve výši obvyklé ceny nebo dle zjistitelné ceny. Jako náhradu lze připustit i výměnu za jiný pozemek či stavbu a dorovnání rozdílu mezi cenami těchto nemovitých věcí.

Dojde-li k omezení vlastnického práva při zřízení věcného břemene, při odnětí nebo omezení práva odpovídajícího věcného břemene, pak náleží náhrada ve výši ceny odpovídající věcnému břemeni. V každém případě musí vyvlastnitel vždy vyvlastňovanému nahradit i účelně vynaložené související náklady (například náklady se stěhováním).

O vyvlastnění se vede vyvlastňovací řízení před obecním úřadem s rozšířenou působností či před magistráty statutárních měst, které se zahajuje výlučně na návrh. „Účastníky vyvlastňovacího řízení jsou, dle § 17 odst. 1 zákona o vyvlastnění, vyvlastnitel, vyvlastňovaný, zástavní věřitel, podzástavní věřitel a oprávněný z práva odpovídajícího věcnému břemenu váznoucímu na pozemku nebo stavbě, jichž se vyvlastnění týká.“

Výsledkem vyvlastňovacího řízení je rozhodnutí o vyvlastnění a o náhradě. Jelikož jde o zásah do základních práv, tak v návaznosti na čl. 4 Ústavy České republiky je zachována možnost soudní ochrany.

V oblastech výroků o vyvlastnění je zakotvena pravomoc správních soudů dle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním, který zakotvuje možnost podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu.

Výrok o náhradě je specifický, jelikož v tomto případě rozhoduje správní orgán ve věcech soukromoprávních. Z tohoto důvodu je k soudnímu přezkumu založena pravomoc obecných civilních soudů dle § 7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.) v řízení dle části páté o. s. ř.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že v rámci vyvlastňovacího řízení je povinnost provést znalecký posudek jako důkaz v souvislosti se stanovením výše náhrady za vyvlastňovanou věc.

Povinnost poskytovat informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v tomto příspěvku věnuje problematice povinnosti poskytování informací dle zákona o svobodném přístupu k informacím, především vysvětlení neurčitého pojmu „veřejné instituce“ za pomoci judikatury soudů ČR.

Základní lidská práva a svobody neslouží jednotlivcům jen k uplatňování a ochraně přirozených základních práv, nýbrž i ke kontrole veřejné moci [srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 517/10 (N 223/59 SbNU 217), bod 18], kterou lze uplatňovat pouze v mezích zákona, aby byly zachovány demokratické hodnoty právního státu.

V České republice nad dodržováním základních práv a svobod bdí především ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“). V rámci lidských práv se vydělují i tzv. politická práva, která zahrnují svobodu projevu, právo petiční, shromažďovací, sdružovací a zejména právo na informace.

Jako první politické právo je v čl. 17 odst. 1 zakotvena svoboda projevu a právo na informace, které umožňuje aktivně vyhledávat či být příjemcem nejrůznějších informací ze všech oblastí zájmu jednotlivce a tyto informace šířit. Stát je zároveň povinen zdržet se jednání, které by výkon tohoto práva předem znemožňoval, nebo jej dodatečně sankcionoval. K právu na informace je v čl. 17 odst. 5 Listiny ihned zakotvena povinnost státních orgánů a orgánů územní samosprávy přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti, přičemž podmínky a provedení stanoví zákon.

Zákonodárce reagoval na zmocnění z Listiny přijetím zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „o svobodném přístupu k informacím“), který upravuje pravidla pro poskytování informací a dále upravuje podmínky práva svobodného přístupu k těmto informacím.

Aby se jednotlivci mohli domoci Listinou zaručeného práva na přístup k informacím, jsou subjekty, dle § 4 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, povinny poskytnout informaci na základě žádosti nebo jejím zveřejněním. Žádost se dle § 13 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím podává ústně nebo písemně, a to i prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací (a to i pouhým emailem). Podáním žádosti zároveň vzniká subjektům povinnost vést související řízení, v jehož rámci má subjekt postavení správního orgánu, který rozhoduje o právech žadatele.

Povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti jsou, dle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. Dle odst. 2 povinnými subjekty jsou dále ty subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti.

Zákonné vymezení subjektů, které mají povinnost poskytnout informaci je celkem jasné, až na jednu výjimku, veřejné instituce. Pojem veřejné instituce nabízelo široké rozpětí výkladu. Zákon byl jimi doplněn o neurčitý pojem, jenž v něm není blíže vymezen a jehož obsah musel být upřesněn až rozhodovací činností soudů, zejména Ústavního soudu ČR.

Ústavní soud ČR se již v minulosti opakovaně zabýval výkladem pojmu „veřejná instituce“ podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Uvedený pojem byl do tohoto ustanovení vložen novelou provedenou zákonem č. 39/2001 Sb., která rozšířila v něm obsažený výčet povinných subjektů o „veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky“. Stalo se tak primárně za tím účelem, aby se povinnost poskytovat informace vztahovala i na Českou televizi a Český rozhlas. Doplněním tohoto neurčitého pojmu však zákonodárce rozšířil tuto povinnost i na jiné subjekty [nález ze dne 16. ledna 2003 sp. zn. III. ÚS 671/02 (N 10/29 SbNU 69)].

Ústavní soud ČR se následně v nálezu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 44, nález 10 uvedl, že zařazení zkoumané instituce pod instituci veřejnou či instituci soukromou musí vyplývat z převahy znaků, jež jsou pro instituci typické.
Mezi relevantní hlediska pro určení, zda se jedná o instituci veřejnou či soukromou, patří tak dle přesvědčení Ústavního soudu ČR nejen:
a) způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu),
b) hledisko osoby zřizovatele (z pohledu toho, zda je zřizovatelem instituce jako takové stát či nikoli; pokud ano, jedná se o znak vlastní veřejné instituce),
c) subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (z toho pohledu, zda dochází ke kreaci orgánů státem či nikoli; jestliže ano, jde o charakteristický rys pro veřejnou instituci),
d) existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce (existence státního dohledu je přitom typická pro veřejnou instituci) a konečně
e) veřejný nebo soukromý účel instituce (veřejný účel je typickým znakem veřejné instituce).

Prostřednictvím těchto kritérií je pak nutno zkoumanou instituci posuzovat a podle výsledku dojít k závěru o její veřejné či soukromé povaze. Ve zmiňovaném nálezu Ústavní soud ČR dovodil, že Letiště Praha je veřejnou institucí.

Známé je užití výše uvedeného testu Nejvyšším správním soudem ČR v rozsudku ze dne 16. 5. 2007, č. j. 3 Ads 33/2006-57, publ. pod č. 1272/2007 Sb. NSS, ve vztahu ke Všeobecné zdravotní pojišťovně (VZP). V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud ČR dospěl k závěru, že subjektem s informační povinností je rovněž VZP, neboť prostředky, které jsou získávány v systému zdravotního pojištění, mají charakter veřejných prostředků a slouží k úhradě zdravotní péče, která má charakter veřejné služby.

Aktuálně se k povinnosti poskytnout informace na základě zákona o svobodném přístupu k informacím vyjádřil Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1146/16 ze dne 20. června 2017, ve kterém společnost ČEZ, a. s., opakovaně neshledal veřejnou institucí ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, i když jejím nejvýznamnějším akcionářem je právě Česká republika. Ústavní soud ČR uzavřel, že stát zde bez ohledu na velikost svého podílu v této obchodní společnosti pouze vykonává svá práva, jež mu jako jakémukoliv jinému akcionáři přiznávají předpisy práva soukromého.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že zákon o svobodném přístupu k informacím žadatelům nabízí prostředky obrany, pokud je povinný subjekt po žádosti o informace např. nečinný (stížnost dle §16a zákona o svobodném přístupu k informacím) či rozhodne o odmítnutí žádosti (odvolání dle § 16 zákona o svobodném přístupu k informacím).

Odvolání ve správním řízení

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k úpravě odvolání ve správním řízení.

Správní řízení obecně vychází ze zásady dvojinstančnosti, kterou následně doplňuje možnost přezkumu správních aktů ve správním soudnictví. Účastník správního řízení, který je nespokojen s výsledkem řízení, se tak svých práv může domáhat u čtyř instancí (dvě instance ve správním řízení a dvě instance ve správním soudnictví).

Nejprve v rámci správního řízení probíhá řízení v prvním stupni. Výsledkem prvostupňového řízení před správním orgánem bývá rozhodnutí, nímž dle ust. § 67 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“) „správní orgán v určité věci zakládá, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá, nebo v zákonem stanovených případech rozhoduje o procesních otázkách.“ V zákonem stanovených případech je výsledkem řízení usnesení či zvláštní druh rozhodnutí (příkaz, vydání dokladu atd.).

Pokud je účastník správního řízení s výsledkem prvostupňového řízení nespokojený a správní řád, či zvláštní zákon nestanoví jinak, může podat proti rozhodnutí řádný opravný prostředek. Nejčastěji jde o odvolání, které je upravené v § 81 a násl. s. ř. Účastník, který se práva podat odvolání vzdal, odvolání podat nemůže. Totéž platí pro účastníka, který vzal již podané odvolání zpět (znovu podat odvolání nesmí).

Odvolání, stejně jako každé podání, musí splňovat obecné náležitosti uvedené v § 37 odst. 2 s. ř. a musí obsahovat údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu ho napadá a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Není-li v odvolání uvedeno, v jakém rozsahu odvolatel rozhodnutí napadá, platí, že se domáhá zrušení celého rozhodnutí. Účastník tedy musí označit rozhodnutí (resp. usnesení), proti kterému odvoláním brojí, dále rozsah, tedy zda ho napadá v celém rozsahu, či jen do konkrétních výroků, která jsou uvedena v rozhodnutí a v čem účastník spatřuje nesprávnost či rozpor s právními předpisy.

Odvolání lze podat nejen písemně, ale i ústně do protokolu či v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem, případně, je-li takto do 5 dnů doplněno, lze jej učinit i pomocí jiných technických prostředků, zejména elektronicky bez zaručeného elektronického podpisu.

Předpokladem řádného uplatnění podání odvolání je jeho přípustnost, dále dodržení lhůty pro jeho podání a především to, že prvostupňové rozhodnutí ještě nenabylo právní moci, jelikož je odvolání řádným opravným prostředkem.

Dle § 83 odst. 1 s. ř. odvolací lhůta obecně činí 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí, pokud zvláštní zákon nestanoví lhůtu jinou. V případě chybějícího, neúplného nebo nesprávného poučení o opravném prostředku lze odvolání podat do 15 dnů ode dne oznámení opravného usnesení podle § 70 věty první, bylo-li vydáno, nejpozději však do 90 dnů ode dne oznámení rozhodnutí.

S podáním přípustného a včasně podaného odvolání jsou obecně spojeny suspenzivní a devolutivní účinek. Takovéto odvolání má suspenzivní, tedy odkladný účinek, což znamená, že u napadaného rozhodnutí nenastávají, tedy odkládají se, právní moc, vykonatelnost či jiné jeho právní účinky. Devolutivním účinkem se rozumí, že se řízení dostává k projednání k nadřízenému správnímu orgánu.
Pokud se ovšem podává odvolání proti usnesení, odvolání nemá dle § 76 odst. 5 s. ř. odkladný účinek.

Odvolání se podává u orgánu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni. Tento správní orgán musí vyrozumět jeho zbylé účastníky, kteří se mohli proti rozhodnutí odvolat. Správní řád upravuje v § 87 možnost autoremedury, dle které může správní orgán, který rozhodnutí vydal, zrušit nebo změnit, pokud tím plně vyhoví odvolání a jestliže tím nemůže být způsobena újma žádnému z účastníků, ledaže s tím všichni, kterých se to týká, vyslovili souhlas. Jelikož autoremedura je rozhodnutím prvoinstančním, lze proti tomuto rozhodnutí podat odvolání.

Pokud není užito autoremedury, řízení se dostává před odvolací správní orgán, který ve věci následně vydá rozhodnutí.

Advokát v Olomouci na závěr dodává, že ve správním řízení se lze setkat i s úpravou tzv. rozkladu. Rozklad je stejně jako odvolání řádným opravným prostředkem, nicméně rozklad směřuje dle § 152 odst. 1 s. ř. proti rozhodnutí, které vydal ústřední správní úřad, ministr nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu v prvním stupni. Jedinou odlišností od odvolání je, že s podáním rozkladu není spojen devolutivní účinek, jelikož fakticky již neexistuje žádný nadřízený orgán.

Úprava vyloučení pro podjatost v řízení před soudem a správními orgány

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k procesní úpravě vyloučení pro podjatost v řízení před soudem a správními orgány.

Jakékoli řízení před orgánem veřejné moci podléhá standardům spravedlivého procesu, do kterého neodmyslitelně patří nezávislost a nestrannost osob, které v tomto řízení rozhodují. V rámci moci soudní již samotná Ústava ČR v čl. 82 odst. 1 stanoví, že „soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí.“ Ustanovení dále doplňuje dikce Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) v čl. 36 odst. 1, dle něhož se „každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu,“ a dále také Evropská úmluva o lidských právech v čl. 6 odst. 1. „Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu….“

Výjimečné postavení má řízení před správním orgánem. Správní orgány jsou orgány moci výkonné, tudíž hledisko nezávislého orgánu nesplňují, a právě z toho důvodu, je možné se proti rozhodnutím vydaných správními orgány bránit žalobou u správního soudu.

Zákonná právní úprava každého ze soudních řízení zakotvených ať už v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), dále v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a v neposlední řadě v zákoně č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) vychází z výše zmíněné dikce Listiny podobným ustanovením, které stanoví vyloučení soudců z řízení, pokud nastane zákonem předvídaná situace.

Pozadu však nezůstává ani řízení před správními orgány, které se snaží zachovat míru nestrannosti během rozhodování, tudíž se v zákoně č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, objevuje obdobná klauzule pro vyloučení úředních osob z řízení.

Prvním kritériem pro vyloučení soudců a úředních osob z řízení je podjatost a dále participace na věci v předchozím průběhu řízení, ať už v řízením před soudem prvního stupně, v řízení před správním orgánem či v průběhu trestního řízení jako činný státní zástupce, policejní orgán a další osoby stanovené v ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř.

Společným znakem pro vyloučení soudců a úředních osob z řízení je důvodná pochybnost o jejich nepodjatosti. Např. dle ustanovení § 8 odst. 1 s. ř. s. „jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.“ Obsahově podobné ustanovení je zakotvené dále v ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř., v § 30 odst. 1 tr. ř. a v § 14 odst. 1 s. ř.

Podjatost posuzujeme vůči věci, tedy zda nemají určitý zájem na průběhu a výsledku řízení, dále směrem k účastníkům a k jejich zástupům, zde se u obou hledisek můžeme zabývat např. jejich vzájemným vztahem.

Soudci i úřední osoby mají sami ze zákona stanovenou povinnost posoudit si, zda oni sami neznají důvod pro svoje vyloučení pro podjatost. Pokud takovouto okolnost zjistí, musí soudci dle o. s. ř. a s. ř. s. okamžitě takovou okolnost oznámit předsedovi soudu. Úřední osoby ve správním řízení o tom musí uvědomit svého představeného, tedy osobu bezprostředně nadřízenou. Soudci rozhodující v trestních věcech o vyloučení z důvodu podjatosti rozhodují sami, pokud rozhodují v senátě, tak rozhoduje tento senát. Aby byla zachována ingerence nadřízeného orgánu, je možnost proti takovému rozhodnutí podat stížnost.

Právní řád vycházející z Listiny však přiznává účastníkům právo namítat podjatost osob, které řízení vedou a mají v něm rozhodnout. Zákonná úprava s. ř. ve svém § 14 odst. 2 stanoví, že „účastník může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ni dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil.“

Drobnou odlišnost sledujeme v rámci řízení před civilními a správními soudy. Civilním soudům zákon ukládá povinnost poučit účastníky o možnosti podjatost namítat. Obecně má totiž účastník civilního soudního řízení možnost namítat podjatost soudce nejpozději při prvním jednání, popřípadě vznikl-li důvod později, pak do 15 dnů od vzniku tohoto důvodu. Chybí-li ovšem předchozí poučení soudu o možnosti námitky podjatosti, může účastník tuto námitku vznést i později.

Soudní řád správní umožňuje namítat podjatost ve lhůtě jednoho týdne ode den, kdy se o důvodu podjatosti účastník dozvěděl. V rámci trestního řízení není stanovena pro uplatnění námitky žádná lhůta, jelikož je absolutně nepřípustné, aby v trestních věcech rozhodoval podjatý soudce.

Advokát v Olomouci na závěr opakuje, že osoba, která řízení vede a má v něm rozhodnout má být nestranná, a právě k dostání tohoto požadavku práva na spravedlivý proces právo namítat podjatost této osoby právní řád zakotvuje.

Podmínky fikce doručení dle rozšířeného senátu NSS

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ČR aktuálně!

V rozsudku Nejvyššího správního soudu rozšířený senát NSS sdělil, že fikce doručení dle § 23 správního řádu jako omezení základního práva na spravedlivý proces může být přípustná, avšak pouze pokud je to nezbytné pro ochranu důležitého veřejného zájmu a práv a svobod ostatních občanů. Fikce doručení tedy nenastává automaticky, ale ve všech případech je třeba účinky fikce doručení pečlivě zkoumat. Fikce doručení nenastává vždy automaticky (např. i při absenci vhození písemnosti do poštovní schránky či absenci sdělení na úřední desce), ale aby fikce doručení nastala, musí to být nezbytné pro ochranu důležitého veřejného zájmu a práv a svobod ostatních občanů.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se tak vyjadřuje k aktuálnímu stanovisku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu a odkazuje i na odlišný názor člena senátu na fikce doručení dle správního řádu uvedený v závěru rozhodnutí ve sp. zn. 3As 241/2014 ze dne 20.12.2016.