Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k přečinu ohrožování výchovy dítěte.
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 42 T 92/2013, byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
v přesně nezjištěné době od odpoledních hodin dne 24. 11. 2012 do nočních hodin dne 25. 11. 2012 poté, co ve svém bytě nabídl a podal své nezletilé dceři a mladistvému alkoholické nápoje, po odchodu mladistvého z bytu poškozené nezletilé dceři nabídl ukázání svého přirození a nabízel jí, aby v jeho bytě chodila ve spodním prádle a aby s ním spala na lůžku.
Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 201 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud odvolací“) jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 7 To 178/2014, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řádu soudní (dále jen „tr. ř.“) jako nedůvodné zamítl.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, i proti předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně dovolání, v jimž vytýkal, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu ustanovení § 265b tr. ř.
Tuto vadu shledal v tom, že skutek, ve kterém je spatřován přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nelze podle tohoto ustanovení kvalifikovat, neboť intenzita jemu za vinu kladeného jednání není v žádném případě taková, aby ji z hlediska společenské škodlivosti bylo možné posuzovat podle trestněprávních předpisů.
Dle Nejvyššího soudu České republiky obviněný v dovolání uváděl námitky, které zaměřil proti nesprávnosti použité právní kvalifikace svého jednání jako přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Zásadním důvodem podaného dovolání obviněného, jenž vedl k přezkoumání správnosti napadeného rozhodnutí, je námitka obviněného, že skutek, jak byl soudy zjištěn a rozsudkem soudu prvního stupně popsán ve skutkovém zjištění, nedosahuje svým způsobem spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pro jeho malou intenzitu, což je výhrada, která dopadá na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a je významnou okolností pro správnost závěru, že byly znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu naplněny.
Přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že ho svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu. Tato skutková podstata předpokládá jednak ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte, k němuž dojde tím, že pachatel dítě k takovému životu svádí.
Objektem trestného činu ohrožování výchovy dítěte je zájem na řádné výchově dětí, která má být vedena v souladu se zásadami morálky občanské společnosti tak, aby byl zaručen jejich řádný rozumový, mravní a citový vývoj.
Nemravným se rozumí život, který je veden v rozporu se základními morálními pravidly, mimo rámec slušnosti, spořádaného života, řádných rodinných a sexuálních vztahů. Jde o různé vnější projevy a návyky (prostituce, alkoholismus, narkomanie, apod.). Jednáním spočívajícím ve „svádění“ musí dojít k tomu, že pachatel dítě vydal v nebezpečí takového zahálčivého anebo nemravného života.
Ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje spočívá v tom, že si dítě osvojuje v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy. Trestní odpovědnost pachatele je proto nutná tam, kde v důsledku pachatelova působení vzniklo reálně nebezpečí, že dítě zpravidla po delší dobu bylo vystaveno svádění k nemravnému životu.
U trestného činu ohrožování výchovy dítěte, jenž má povahu ohrožovacího deliktu, následek, který v podobě ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje nemusí fakticky dojít k tomu, že dítě fakticky takovému konkrétnímu nemravnému životu propadne (např. propadlo drogám, propadlo alkoholu, začalo prostituovat, apod.), ale musí nastat následek spočívající v ohrožení.
Znak svádění k zahálčivému nebo nemravnému životu představuje nejen přímé vyzývání, ať slovem nebo skutkem, nýbrž i takové jednání pachatele před dítětem, které může u něj, a to i při jeho pasivním chování, vyvolat takové zájmy a návyky, které zpravidla vedou k zahálčivému nebo nemravnému životu.
Uvedený znak svádění u trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) nezahrnuje jen jednání, které má delší dobu trvající nebo opakující se charakter, ale může být naplněn i tehdy, když se pachatel pouze v jednom případě vůči osobě mladší osmnácti let dopustil mimořádně závažného jednání, které pro ni má do budoucna natolik nepříznivý vliv, že je způsobilé ovlivnit její morálku a vyvolat u ní společensky nežádoucí přístupy k obecně uznávaným společenským pravidlům.
I podle odborné literatury platí, že k tomu, aby se jednalo o svádění ve smyslu ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, musí být takové jednání, v němž je svádění spatřováno, buď prováděno po delší dobu, anebo sice jednorázově, avšak v takové intenzitě, díky níž s ohledem na osobu dítěte a povahu takového jediného či jen krátkodobého negativního působení si dítě může nemorální či jiné vadné návyky osvojit, čímž by fakticky nastal následek spočívající v ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte (srov. např. NOVOTNÝ, O., a kol. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 148).
Podle tzv. právní věty soud shledal přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku naplněn v alternativě, že obviněný „úmyslně ohrozil mravní vývoj dítěte tím, že ho sváděl k nemravnému životu“.
Z hlediska jednotlivých shora uvedených znaků této skutkové podstaty je skutkovým základem pro znak „svádění“ u obou nezletilých dětí jednání obviněného spočívající v tom, že „nabídl a podal alkoholické nápoje“ a ve vztahu k nezletilé dceři „nabídl ukázání svého přirození“, a že „jí nabízel, aby v jeho bytě chodila ve spodním prádle a aby s ním spala na lůžku“.
Podle uvedeného popisu skutkových zjištění je zřejmé, že v nich jsou uvedeny skutečnosti představující znak svádění, avšak bez toho, aby z něj vyplynula jinak podle shora uvedené judikatury potřebná intenzita. Zcela absentuje jakékoliv zjištění vedoucí k závěru o naplnění znaku, že „úmyslně ohrozil mravní vývoj dítěte“, však ani z odůvodnění napadených rozhodnutí nelze zjistit takové konkrétní skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že obviněný tím, že oběma nezletilým opatřil a nabídl alkohol, a poté činil uvedené nevhodné návrhy své dceři, se již dopustil takového jednání, které bylo způsobilé přivodit následek v podobě ohrožení mravní výchovy těchto dětí v tom, že tyto děti by v důsledku uvedeného činu obviněného byly způsobilé získat škodlivý a nesprávný návyk, resp. že k takovému ohrožení jejich mravního vývoje skutečně došlo.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že soudy nejenom, že neobjasnily podle shora vymezených zásad jednotlivé znaky objektivní stránky přečinu ohrožení výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale jednání obviněného na jejich podkladě ani dostatečně neposuzovaly a nezkoumaly, protože jak bylo výše poukázáno, nikoliv každé nevhodné či nemorální chování pachatele vede k následkům předpokládaným v ustanovení o přečinu ohrožení výchovy dítěte § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Následek spočívající v ohrožení mravního vývoje posuzovat individuálně u každého z nich zvlášť, o čemž svědčí jednak označení tohoto trestného činu „ohrožení výchovy dítěte“, ale takový závěr plyne i z povahy tohoto trestného činu, jenž slouží k ochraně nikoliv dětí obecně, ale dítěte jako jednotlivce, neboť jen tak může být učiněn spolehlivý závěr, zda předpokládané ohrožení mravní výchovy objektivně mohlo nastat či nikoliv způsobem uvedeným dle trestného činu ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí rovněž plyne, že soudy objektivně neprokázaly a neobjasnily ani okolnosti vedoucí k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém nebo nepřímém [srov. § 15 odst. 1 písm. a) či b) tr. zákoníku] svádět nezletilé k nemravnému životu, nýbrž pouze na základě vlastních úvah, bez jakýchkoli objektivních závěrů a podkladů dovozovaly, že tyto znaky byly naplněny.
Nejvyšší soud České republiky z rozvedených důvodů shledal, že výrok o vině přezkoumávaného rozsudku neobsahuje jednak dostatečný popis všech okolností významných pro právní závěry významné z hlediska použití právní kvalifikace přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a jednak i to, že odůvodnění napadených rozhodnutí rovněž postrádají dostatečné vyhodnocení všech skutečností vedoucích k učiněným právním závěrům, jde o odůvodnění rozhodnutí.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení soudu odvolací a soudu prvního stupně.
(citované usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2016 č. j. 8 Tdo 138/2016-25)
Závěrem Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje, že přečin ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 tr. zákoníku lze spáchat byť i z nedbalosti, tzn., že pachatel spáchá takový trestný čin, i pokud pouze věděl, že může ohrozit výchovu dítěte a přitom spoléhal, že k tomu nedojde či o takovém následku nevěděl, ale vědět měl a mohl, jak vyplývá z § 16 tr. zákoníku.