Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k vyřčeným námitkám ohledně naplnění skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 6 T 22/2014 byl obviněný uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců.
V předmětné věci podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 12 To 176/2015, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řádu soudním (dále jen „tr. ř.“) částečně zrušil, a to pouze ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a částečně ve výroku o náhradě škody. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině, výroku o úhrnném trestu odnětí svobody a výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným, byl obviněnému uložený trest odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný k Nejvyššímu soudu České republiky dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce, advokáta, a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný uvedl, že zjištěný skutkový děj nenaplňuje znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. K tomuto podotkl, že poškozený předmětného nebezpečného vyhrožování vůbec nezaregistroval, tudíž obviněný nemohl u poškozeného způsobit důvodnou obavu. Svědek navíc uvedl, že obviněný kladivo pouze držel v ruce, nijak s ním nemáchal, nenaznačoval údery apod. V tomto směru uzavřel, že právní posouzení skutkového děje je vadné.
Dle obviněného soud prvního stupně nadto nevykládal důkazy v souladu se zásadou in dubio pro reo a zcela ignoroval důkazy svědčící ve prospěch obviněného. Dále poukázal na chybné vyhodnocení důkazů a na nevěrohodnosti výpovědí poškozených.
Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje, že zásada in dubio pro reo v trestním právu znamená v pochybnostech ve prospěch.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry.
S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud České republiky se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud České republiky znovu připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom dle Nejvyššího soudu České republiky směřují výhradně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká především nesprávné hodnocení důkazů a přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci.
Právně relevantně obviněný uplatnil námitku stran absentujících znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování, k čemuž podotkl, že poškozený předmětné vyhrožování vůbec nezaregistroval, tudíž obviněný nemohl u poškozeného způsobit důvodnou obavu.
Nejvyšší soud České republiky však námitce obviněného nepřisvědčil. Nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu, a spáchá-li takový čin se zbraní. Zbraní se přitom rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším, což zednické bourací kladivo bezpochyby je.
Objektem trestného činu nebezpečného vyhrožování je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Obsah výhrůžky je poté konkretizován usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Vyhrožování však musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Důvodná obava přitom nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný. Proto se v jednotlivých případech hodnotí povaha a závažnost vyhrožování, jelikož je zpravidla zapotřebí odlišit spáchání nebezpečného vyhrožování od podobných projevů, při kterých bylo pouze použito tzv. silných slov.
Při posuzování se tak nelze omezit na pouhý obsah slovního projevu, ale dané výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním potenciálního pachatele. Závěr, zda jde o výhrůžku způsobilou vzbudit důvodnou obavu z jejího uskutečnění, je tak nutné posuzovat na základě komplexního posouzení situace (viz obdobně usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 254/2010). Přitom se ani nevyžaduje, aby výhrůžka přímo obsahovala slova vyjadřující vyhrožování usmrcením, těžkou újmou na zdraví, či jinou těžkou újmou, a to pokud pachatel činil úkony, které svědčí o záměru vzbudit v poškozeném důvodnou obavu z usmrcení nebo způsobení těžké újmy.
Důležité pro nyní posuzovanou situaci je, že se nevyžaduje, aby ten, jemuž je vyhrožováno, byl v dané chvíli reálně přítomen. Obecně postačuje, pokud je výhrůžka adresována poškozenému takovým způsobem, že pachatel si je vědom toho, že se o ní poškozený dozví, a to např. prostřednictvím další osoby.
Pokud se aplikují výše uvedená východiska na předmětné jednání obviněného, a to za současného přihlédnutí ke skutkovým závěrům, ke kterým dospěly soudy projednávající věc v prvním a druhém stupni, lze dospět k závěru, že právní kvalifikace nebezpečného vyhrožování byla použita správně. Jak totiž vyplývá ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, obviněný „vzal zednické bourací kladivo, se kterým poškozenému vyhrožoval, že ho zabije“. Zasazením poškozenému několika úderů pěstí do hlavy, stejně jako opakovaným kopnutím, zajisté byla navozena situace, v jejíž poslední fázi je osoba, držící v ruce těžké kladivo a směřující vůči poškozenému výhrůžku zabitím, způsobilá dopustit se nebezpečného vyhrožování tak, aby její projev byl brán se vší vážností.
Konečně lze uvést, že soudy prvního a druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům na straně jedné a jakými úvahami se přitom řídily na straně druhé. Pokud soudy dospěly k závěrům, které jsou dokazovány jednak výpověďmi obviněného, poškozených a svědků, dále znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství, listinnými důkazy, jakož i jinými skutečnostmi, které vyplývají z provedeného dokazování, lze konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř.
Soudy prvního i druhého stupně jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo nic jiného než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
(citované usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2015 č. j. 3 Tdo 1384/2015-34)
Závěr Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje, že obviněný i na základě tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky podal stížnost k Ústavnímu soudu České republiky. Ústavní soud však jeho stížnost odmítl.