Archiv rubriky: Trestní právo

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se věnuje osobě poškozeného a jeho vymezeným právům, které může uplatnit v rámci trestního řízení.

Každý spáchaný trestný čin má v mezích trestního práva hmotného nejen osobu pachatele (subjekt), ale i subjektivní a objektivní stránku a především objekt, což je zájem chráněný trestním zákonem (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník). Pachatel trestným činem poškozuje či ohrožuje objekt trestného činu. Konkrétního jedince, či věci, které jsou poškozeny či ohroženy spáchaným trestným činem, označujeme jako hmotný předmět útoku.

Poškozený je však označení čistě procesního charakteru. Poškozený je dle § 43 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“) ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil. Poškozený je v rámci trestního řízení, jako např. i obviněný, samostatnou procesní stranou.

V rámci trestního práva procesního má poškozený právo činit návrh na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání nebo o schválení dohody o vině a trestu a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Jde-li o trestný čin zanedbání povinné výživy, rozumí se pro účely tohoto zákona majetkovou škodou, jež byla poškozenému způsobena trestným činem, i dlužné výživné. Poškozený se v rámci trestního řízení může nechat zastoupit advokátem.

Jelikož poškozený pociťuje po spáchání trestného činu touhu být určitým způsobem odškodněn, i nad rámec zásahu státu v podobě vyřčení viny v rámci odsuzujícího rozsudku obžalovaného (pachatele), mají někteří poškození možnost, dle § 43 odst. 3 tr. ř., také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal.

Pokud se poškozený odhodlá k podání takového návrhu, hovoříme o tzv. adhezním řízení, ve kterém trestní soud rozhoduje o soukromoprávním nároku poškozeného vůči obžalovanému, z důvodu spáchání trestného činu.

Aby adhezní řízení bylo zahájeno, musí poškozený svůj návrh učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§ 206 odst. 2 tr. ř.); je-li sjednána dohoda o vině a trestu, je třeba návrh učinit nejpozději při prvním jednání o takové dohodě (§ 175a odst. 2 tr. ř.). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatňuje nebo z jakých důvodů a v jakém rozsahu se uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Důvod a výši škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení je poškozený povinen doložit.

Trestní soud v otázce adhezního nároku poškozeného vůči obžalovanému může poškozenému přiznat nárok celý, částečný nebo dle § 229 odst. 1 tr. ř. soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem. Soud bude poškozeného takto odkazovat není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení.

Poškozený má dle § 246 odst. 1 písm. d) tr. ř. také právo podat odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, co do části jeho uplatněného nároku. Poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení.

Pokud poškozený návrhu na zahájení adhezního řízení nepodá (poškozený nárok neuplatní), či je odkázán trestním soudem k soudu občanskoprávnímu, může sám podat soukromoprávní žalobu proti obviněnému. Nárok bude vycházet především z § 2894 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (závazky z deliktů).

Je-li poškozený ve vztahu k pachateli trestného činu podle § 100 odst. 2 tr. ř., tedy ve vztahu příbuzném v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní, musí orgány činné v trestním řízení pro taxativně vymezené trestné činy dle § 163 odst. 1 tr. ř. získat souhlas poškozeného s trestním stíháním, jinak je nemožné zahájit trestní stíhání takové osoby, případně v zahájeném trestním stíhání pokračovat. Jde o jedno z nejvýznamnějších práv poškozeného vůbec, jelikož největším způsobem ovlivňuje osud obviněného v trestním řízení.

Jelikož některé trestné činy je třeba stíhat i v situaci, kdy by poškozený nedal souhlas s trestním stíháním, avšak okolnosti spáchání trestného činu značí vyšší společenskou závažnost, existují v § 163a odst. 1 tr. ř. výjimky, na základě nichž není souhlasu poškozeného třeba. Mezi takové patří např. způsobení smrti či neschopnost poškozeného dát souhlas pro duševní chorobu nebo poruchu, pro kterou byla jeho svéprávnost omezena, při spáchání tr. činu uvedeného v § 163 odst. 1 tr. ř.

Mezi další práva poškozeného patří dle § 65 odst. 1 tr. ř. právo nahlížet do spisů, činit si z nich výpisky a poznámky a pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí, před skončením každé trestní věci se k ní vyjádřit, a pokud např. se poškozenému přímo týká vydané usnesení, může proti němu podat stížnost dle § 141 odst. 1 tr. ř.

Důležité postavení má poškozený v situaci, kdy má dojít k podmíněnému zastavení trestního stíhání dle § 307 a násl. tr. ř., jelikož obviněný musí nahradit škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřít dohodu, anebo učinit jiná potřebná opatření k její náhradě. Pokud poškozený nesouhlasí, nelze trestní stíhání podmíněně zastavit a mělo by dojít ke standartnímu průběhu a skončení trestní věci před soudem.

Obdobně důležité postavení má poškozený i v případě sjednávání narovnání dle § 309 a násl. tr. ř., jelikož s vyřešením řízení o přečinu musí s takovýmto skončením trestního stíhání souhlasit, a zároveň musí být poškozenému uhrazena škoda způsobená tímto přečinem.

Poškozený může být zároveň i obětí trestného činu, což je dle § 2 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (dále jen „o obětech trestných činů“), fyzická osoba, které bylo nebo mělo být trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková nebo nemajetková újma nebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil (tzv. přímá oběť).

Ustanovení § 2 odst. 3 zákona o obětech trestných činů zakotvuje vymezení tzv. nepřímé oběti. Byla-li trestným činem způsobena smrt oběti, považují se, utrpěli-li v důsledku smrti oběti újmu, za oběť též její příbuzný v pokolení přímém, sourozenec, osvojenec, osvojitel, manžel nebo registrovaný partner, druh nebo osoba, které oběť ke dni své smrti poskytovala nebo byla povinna poskytovat výživu.

Omezení obětí v zákoně o obětech trestných činů pouze na osoby fyzické vychází z povahy věci. Pouze osoby fyzické mohou pociťovat újmu subjektivně. Pouze u fyzických osob lze zmírňovat jejich útrapy a předcházet sekundární viktimizaci. Právnická osoba jako umělá právní konstrukce nedisponuje vlastnostmi, které jsou příznačné pro živé bytosti.

Na závěr advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma zdůrazňuje, že o všech právech, které osobě poškozeného náleží, musí provést orgány činné v trestním řízení náležité poučení, aby měl poškozený plnou možnost k jejich uplatnění.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma pokračuje v institutech trestního práva procesního a po institutu vazby se dnes věnuje zvláštnímu způsobu dokazování v trestním řízení zvanému rekognice.

Rekognice je samostatnou metodou kriminalistické identifikace, spočívající v tom, že osoba v souvislosti s vyšetřováním trestného činu znovu poznává, a tím ztotožňuje nějakou osobu nebo věc. Poznávající osoba tak činí na základě skutečností, které sama bezprostředně vnímala svými smysly.

Institut rekognice je upraven v ust. § 104b zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu soudního (dále jako „tr. ř.“). Dle odst. 1 se rekognice koná, je-li pro trestní řízení důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost. K provádění rekognice se vždy přibere alespoň jedna osoba, která není na věci zúčastněna.

Jak je patrno z § 104b odst. 1 tr. ř. se poznávající osobou rekognice může stát osoba podezřelá, obviněná, či svědek, který má znovu poznat určitou skutečnost.

Než se ovšem přistoupí k samotné rekognici, je třeba osobu poznávající vyslechnout o okolnostech, za nichž osobu nebo věc vnímala, a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu nebo věc poznat. Je však důležité, aby orgány činné v trestním řízení před samotným provedením rekognice osobě poznávající neukázaly osobu či věc, kterou má znovu poznat.

Před samotnou rekognicí se osoba, která má být poznána, vyzve, aby se zařadila na libovolné místo mezi ukazované osoby. Jestliže osoba má být poznána nikoliv podle svého vzezření, ale podle hlasu, umožní se jí, aby hovořila v libovolném pořadí mezi dalšími osobami s podobnými hlasovými vlastnostmi.

Má-li být poznána osoba, ukáže se poznávajícímu mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují. V některých případech není možno ukázat osobu, v takovém případě se rekognice provede podle fotografie, která se předloží poznávající osobě s fotografiemi nejméně tří dalších podobných osob. Má-li být poznána věc, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi ve skupině věcí, které jsou, pokud možno téhož druhu.

Přestože se před rekognicí provádí výslech osoby poznávající, je možné po provedení rekognice přistoupit k novému vyslechnutí, je-li třeba odstranit rozpor mezi prvotní výpovědí a výsledky rekognice.

Rekognice je důkazní prostředek, který významně přispívá k náležitému objasnění trestných činů a spravedlivému potrestání jejich pachatelů. Nedávno se k institutu rekognice vyjádřil i Ústavní soud ČR, který ve svém nálezu ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I ÚS 3709/16 formuloval opatření, která by mohla vedle zákonem stanovených požadavků uvedených výše výrazně přispět ke zvýšení důkazní síly prováděné rekognice.

a. „Při rekognici by měla být poznávána jen jedna osoba, která by se neměla odlišovat od figurantů ani v obecných ani ve specifických (popsaných) znacích.

b. Před rekognicí by měla být poznávající osoba doložitelně upozorněna, že se pachatel nemusí nacházet mezi předváděnými osobami.
Toto upozornění výrazně snižuje procento špatně označených poznávaných, zatímco se procento řádně označených poznávaných nesníží.

c. Je vhodné zvážit, zda by rekognici neměla provádět osoba, která nedisponuje informací o tom, které osoby jsou figuranti a která osoba je poznávaná.
Pokud by rekognici prováděla osoba, která by měla informace nebo sama věděla, která osoba je poznávána, mohla by i nedopatřením určitým způsobem napovědět či naznačit, kdo je figurant, čímž by nebyl naplněn účel rekognice.

d. Po provedení rekognice by měla být poznávající osoba vyslechnuta k tomu, jak si je jistá svými závěry. Je vhodné zvážit, zda by tento výslech neměla provádět osoba, která nedisponuje informací o tom, které osoby jsou figuranti a která osoba je poznávaná.

e. Důkazní sílu rekognice podpoří i vyšší počet poznávaných osob (fotografií).

f. Důkazní sílu rekognice podpoří i dokumentace jejího průběhu pořízením videozáznamu.

Rekognice často splňuje podmínky stanovené v § 160 odst. 4 tr. ř. pro neodkladný úkon, zejména v případě ukázání osob svědkovi, jestliže nejsou k dispozici jiné prostředky, jak objasnit skutečnosti podmiňující zahájení trestního stíhání, a bývá tak prováděna podle § 158a tr. ř. za přítomnosti soudce. Z povahy věci se jedná o úkon zásadně neopakovatelný.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr dodává, že byť je rekognice obecně neopakovatelným úkonem, byla-li rekognice provedena podle fotografií, je podle Ústavního soudu ČR možné následně provést rekognici in natura [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2852/14 ze dne 23. 2. 2015 (N 43/76 SbNU 591)], tedy takový druh rekognice, kdy poznávající osoba má poznat jiné osoby či věci, které může reálně vidět.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se dnes zaměřuje na institut vazby, zejména o jaký institut jde, k čemu se využívá, kdo jej nařizuje, na jak dlouhou atd. V poslední době se v České republice objevovaly medializované kauzy, při nichž byly obviněné osoby umístěny do vazby. Odborná veřejnost zřejmě ví, co si pod medializovaným pojmem „uvalení vazby“ představit, nicméně laické veřejnosti nemusí být jasné, co vše je zapotřebí naplnit, aby bylo možno vazbu vůbec využít, a jaké kroky musí být provedeny, aby byl člověk do vazby umístěn.

Vazba je zajišťovací institut, který omezuje osobu na osobní svobodě, proto je třeba nutné naplnit veškeré požadavky, které zákon pro její aplikaci předpokládá, jelikož jde o prostředek ultima ratio, tedy prostředek, který lze užít pouze v případě, nelze-li zamýšleného účelu dosáhnout jinak.

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řádu soudním (dále jen „trestní řád“) v § 68 odst. 1 stanoví, že vzít do vazby lze toliko osobu, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání. Tím však nejsou všechna omezení vyčerpána. V § 68 odst. 2 trestního řádu je uvedeno, že vzít do vazby nelze obviněného, který je stíhán pro úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dvě léta, nebo pro trestný čin spáchaný z nedbalosti, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje tři léta. Tudíž umístit do vazby lze toliko obviněného, avšak ne z důvodu spáchání jakéhokoli trestného činu, nýbrž jen takového, který naplňuje takovou závažnost, která odpovídá ustanovení § 68 odst. 2 trestního řádu.

Nicméně z pravidla závažnosti trestného činu, pro který je obviněný trestně stíhán existuje řada výjimek upravených v § 68 odst. 3 a 4 trestního řádu. Jde například o situace, kdy obviněný uprchl nebo se skrýval, již působil na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání nebo již opakoval trestnou činnost, pro niž je stíhán atd. V těchto případech lze užít vazby i když je trestný čin, pro který je obviněný trestně stíhán i mírnější.

O vazbě se vydává rozhodnutí, které musí být odůvodněno též skutkovými okolnostmi, a to takovými okolnostmi, které opravdu dostatečně naplňují tzv. „vazební důvody“ uvedené v § 67 trestního řádu, a z nichž vyplývá, že vazbu nelze nahradit jiným prostředkem.

Dle § 73b odst. 1 trestního řádu o vzetí obviněného do vazby rozhoduje soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Soud, resp. soudce, zjišťuje, zda jsou naplněné vazební důvody, které určují typ vazby. U každého typu vazby musí soud posoudit zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný a zda účelu nelze dosáhnout jinak.

Prvním typem vazby je vazba útěková, která spočívá, dle § 67 písm. a) trestního řádu v důvodné obavě, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Zde může jít zejména o situace, kdy obviněný má prostředky k útěku, kterým by mařil trestní stíhání.

Dále trestní řád upravuje vazbu koluzní uvedenou pod písm. b) uvedeného ustanovení, kde soud posuzuje skutečnosti, které by svědčily, že obviněný bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.

Posledním typem, uvedeným v písm. c) uvedeného ustanovení je vazba předstižná, která spočívá v opakování trestné činnosti, pro niž je obviněný stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.

Pokud jsou naplněny vazební důvody u osoby obviněného, je zřejmé že tento trestný čin spáchal obviněný a nelze-li dosáhnout účelu jinak, především užití nahrazení vazby zárukou, dohledem, předběžným opatřením nebo slibem dle § 73 trestního řádu, rozhodne soud o vzetí obviněného do vazby. Pokud je obviněný ve vazbě, je to důvod tzv. nutné obhajoby, a obviněný musí mít obhájce.

Jelikož jde o prostředek ultima ratio při omezování osobní svobody obviněného, který není pravomocně odsouzen, trestní řád v § 72a upravuje nejvyšší přípustnou dobu trvání vazby.

Dle odst. 1 může vazba trvat v přípravném řízení a v řízení před soudem jen nezbytně nutnou dobu. Celková doba trvání vazby v trestním řízení nesmí přesáhnout:
písm. a) jeden rok, je-li vedeno trestní stíhání pro přečin (dle § 14 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb. trestní zákoník takové trestné činy, který jsou nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let),
písm. b) dva roky, je-li vedeno trestní stíhání pro zločin (dle § 14 odst. 3 trestního zákoníku tedy takové trestné činy, které nejsou zločiny),
písm. c) tři roky, je-li vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin (tedy takové úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let),
písm. d) čtyři roky, je-li vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin, za který lze podle trestního zákoníku uložit výjimečný trest (trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí).

Z uvedené doby připadá jedna třetina na přípravné řízení a dvě třetiny na řízení před soudem. Specifikum přináší tzv. vazba koluzní, která může trvat nejdéle tři měsíce a také úprava vazby mladistvých pachatelů zakotvená v zákoně č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže (srov. § 47 zákona o soudnictví ve věcech mládeže).

Pokud nebyl obviněný propuštěn dříve před uplynutím nevyšší možné lhůty, musí být propuštěn nejpozději poslední den této lhůty.

Během trvání vazby jsou orgány činné v trestním řízení povinny průběžně zkoumat, zda důvody vazby u obviněného ještě trvají nebo se nezměnily a zda nelze vazbu nahradit některým z vhodných opatření. Nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě je v přípravném řízení soudce povinen rozhodnout na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští. Jinak musí být obviněný neprodleně propuštěn z vazby na svobodu.

Obviněný má právo podat opravný prostředek ohledně rozhodnutí o vzetí do vazby, a dále kdykoli po právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby žádat o propuštění z vazby. O žádosti rozhoduje soud a v přípravném řízení státní zástupce. Nevyhoví-li státní zástupce žádosti o propuštění z vazby, je povinen ji nejpozději do pěti pracovních dnů od doručení předložit k rozhodnutí soudci, avšak musí být rozhodnuto bez zbytečného odkladu.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr dodává, že osoby umístěné do vazby vykonávají vazbu ve vazebních věznicích, přičemž samotný průběh výkonu vazby se řídí zákonem č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby.

JUDr. Lubor Ludma, který poskytuje právní poradenství v Olomouci, přináší pohled na aktuální zajímavá řízení, která jsou řešena před vysokými soudy České republiky. Tentokráte zmiňuje nález Ústavního soudu ČR vyjadřujícímu se k ústavně konformnímu použití tzv. fikce doručení v trestním řízení.

Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Praze a usnesení Okresního soudu Praha – východ.

Usnesením Okresního soudu Praha – východ (dále také jen jako „usnesení okresního soudu“) bylo rozhodnuto, že se stěžovatel neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení a byl nařízen výkon trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s dozorem.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále také jen jako „usnesení krajského soudu“) nebylo stěžovateli ve smyslu § 61 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), povoleno navrácení lhůty k podání stížnosti proti usnesení okresního soudu. V žádosti o navrácení lhůty stěžovatel uvedl, že usnesení okresního soudu neobdržel do osobní dispozice zákonným způsobem podle § 64 tr.ř. a neměl možnost se s ním seznámit.

Stěžovatel tvrdil, že v období od 13. 6. 2016 do 27. 6. 2016 byl tak silně pracovně zaneprázdněn, že si nemohl usnesení okresního soudu na poště vyzvednout a objektivně na něj mohl reagovat až ode dne 8. 7. 2016, kdy toto usnesení získal poté, co přišel nahlédnout do spisu.

Krajský soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že doručení písemnosti proběhlo řádně, neboť v daném případě nastala fikce doručení ve smyslu § 64 odst. 2 a 4 tr. ř. Krajský soud uvedený závěr odůvodnil tím, že k veřejnému zasedání, kde mělo být rozhodnuto o tom, zda se odsouzený ve zkušební době osvědčil, převzal stěžovatel dne 3. 5. 2016 v místě svého bydliště řádně vyrozumění. Na tu samou adresu mu pak následně bylo doručováno i usnesení okresního soudu.

Stěžovatel ve vztahu k závěrům obsaženým v usnesení krajského soudu namítá, že doručení usnesení okresního soudu neproběhlo řádně, neboť bylo vyloučeno vhození písemnosti do schránky, které však jako výjimečný institut nemělo být v jeho případě uplatněno.

JUDr. Lubor Ludma, který poskytuje právní poradenství v Olomouci, doplňuje dotčenou právní úpravu. Dle § 64 odst. 2 tr. ř. „nebyl-li adresát písemnosti, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout.“ Dle odst. 4 „Nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže odesílatel vhození písemnosti do schránky vyloučí. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílateli a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce.“

V souvislosti s námitkou stěžovatele ohledně vyloučení vhození písemnosti do schránky po uplynutí lhůty pro její uložení odesílatelem, Ústavní soud ČR zdůrazňuje, že vznik a účinky fikce doručení jsou v ustanovení § 64 odst. 4 tr. ř. konstruovány tak, že nastupují již samotným marným uplynutím desetidenní úložné lhůty a nejsou zpětně ovlivňovány žádnými dalšími úkony.

Účelem vhození zásilky do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky je posílit pravděpodobnost, že písemnost, která je ve formálně právním smyslu doručena, se do dispozice adresáta dostane také fakticky.

Účelem vhození písemnosti do schránky adresáta je posílit pravděpodobnost, že adresát se dozví o tom, že mu byla písemnost doručována, a tím i pravděpodobnost toho, že písemnost se dostane do jeho faktické dispozice poté, co se stala doručenou ve formálně právním smyslu.

Ústavní soud ČR k závěru, že námitka stěžovatele, že neopodstatněné vyloučení vhození písemnosti do jeho schránky vedlo k zmeškání lhůty pro podání stížnosti proti usnesení okresního soudu, není důvodná.

Další otázkou, kterou se Ústavní soud ČR zabýval, zda se uplatní institutu náhradního doručení fikcí v případech doručování usnesení podle § 330 tr. ř. ve spojení s § 83 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „TZ“), ve znění pozdějších předpisů, o tom, že se podmíněně odsouzený neosvědčil a že se nařizuje výkon podmíněně odloženého trestu, ústavně konformní.

Advokát poskytující právní poradenství v Olomouci doplňuje další právní úpravu. Dle § 83 odst. 1 TZ „Jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, a stanovit nad odsouzeným dohled, přiměřeně prodloužit zkušební dobu, ne však o více než dvě léta, přičemž nesmí překročit horní hranici zkušební doby stanovené v § 82 odst. 1, nebo stanovit dosud neuložená přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život.“

Podle § 330 tr. ř. o tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil nebo zda se nařídí výkon podmíněně odloženého trestu, rozhodne soud ve veřejném zasedání a proti těmto rozhodnutím je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Advokát poskytující právní poradenství v Olomouci připomíná, že dle ustanovení § 64 odst. 5 písm. a) tr. ř. nelze náhradním způsobem doručit písemnost, doručuje-li se obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání.

Usnesení, jímž bylo rozhodnuto podle § 330 tr. ř. o tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil nebo zda se nařídí výkon podmíněně odloženého trestu, do tohoto taxativního výčtu nespadá.

Podle § 64 odst. 5 písm. b) tr. ř. nelze náhradním způsobem doručit písemnost, doručuje-li se jiná písemnost, tj. jiná než jsou písemnosti uvedené v § 64 odst. 5 písm. a) tr. ř., a jestliže to předseda senátu z důležitých důvodů nařídí.

V nyní posuzovaném případě předseda senátu Okresního soudu Praha – východ nechal usnesení o osvědčení pachatele doručit stěžovateli do vlastních rukou, aniž zároveň nařídil, že doručovanou zásilku nelze doručit náhradním způsobem, resp. fikcí. Ustanovení § 64 odst. 5 písm. b) tr. ř. tedy na posuzovaný případ nebylo aplikováno.

Ústavní soud ČR je však toho názoru, že v případě napadeného usnesení, jímž je rozhodnuto podle § 330 tr. ř. o tom, že se nařídí výkon podmíněně odloženého trestu, je jediným ústavně konformním výklad, podle kterého takové rozhodnutí představuje z hlediska doručování vždy „důležitý důvod“, pro který předseda senátu ve smyslu § 64 odst. 5 písm. b) tr. ř. nařídí, aby se při doručování této písemnosti neužil § 64 odst. 4 tr. ř., tj. aby tato písemnost nemohla být doručena náhradním způsobem prostřednictvím fikce doručení.

S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ČR podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil.

(citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. listopadu 2016 sp. zn. III. ÚS. 3026/16)

JUDr. Lubor Ludma, který poskytuje právní poradenství v Olomouci, na závěr připomíná, že ve výše uvedené věci nikterak nefiguroval, nicméně dodává, že je schopen poskytnout právní poradenství a zastoupení ve věcech trestního stíhání.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k napadenému příkazu k prohlídce automobilu matky stěžovatele vydaným soudce kvůli možnosti, že se v něm mohou nacházet věci důležité pro trestní řízení.

Ústavní stížností stěžovatel brojil proti příkazu k prohlídce jiných prostor vydaný soudcem Okresního soudu Brno-venkov (dále jen „soudce“) dne 15. 2. 2016. Na jeho základě mělo dojít k prohlídce motorového vozidla, které patří matce stěžovatele. Stěžovatel byl v té době podezřelý ze spáchání přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“).

Dne 8. 2. 2016 ignoroval příkaz policejní hlídky k zastavení vozidla a pokusil se policistům ujet. Nezvládl řízení, prorazil pneumatiku a snažil se po opuštění vozidla uprchnout. Vozidlo však stačil uzamknout. Policisté po chvíli stěžovatele dopadli. Zjistili, že na předním sedadle leží injekční stříkačka, která je z větší části naplněna neznámou bílou látkou. Zdokumentovali ji i fotograficky. Stěžovatel nicméně policistům neumožnil prohlídku vozidla. Tu odmítla i jeho matka. Policisté proto předmětné vozidlo odňali podle § 79 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“).

V odůvodnění napadeného příkazu k prohlídce soudce odkázal na další „automobilovou honičku” mezi stěžovatelem a policisty, ke které došlo o dva dny později dne 10. 2. 2016. Stěžovatel v tento den ujížděl policistům v jiném vozidle, ale byl dopaden. Soudce dodal, že stěžovatel v tomto případě „při otevření dveří z vozidla vypadl na vozovku, přičemž vozidlo pokračovalo v jízdě a narazilo do semaforu. Odmítl podrobit dechové zkoušce na přítomnost alkoholu, jakož i zkoušce na přítomnost drog. Odmítl i lékařské vyšetření spojené s odběrem krve.“

Dalším argumentem pro vydání příkazu k prohlídce byla trestní minulost stěžovatele. Dopustil se přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy, přečinů krádeže, porušování domovní svobody a neoprávněného užívání cizí věci ve spolupachatelství a přečinů ohrožení pod vlivem návykové látky a neoprávněného užívání cizí věci.

S ohledem na právě uvedené skutečnosti soudce pokládal podezření, že se stěžovatel dopustil přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky, za důvodné. V předmětném vozidle se mohly nacházet věci důležité pro trestní řízení. Žádosti o vydání příkazu k prohlídce vyhověl. Následně v příkazu k prohlídce popsal, proč by prohlídka vozidla měla být učiněna jako neodkladný a neopakovatelný úkon podle § 160 odst. 4 trestního řádu, jelikož by mohlo totiž dojít ke znehodnocení či zničení předpokládaných důkazních prostředků. Prohlídka byla za přítomnosti stěžovatelovy matky provedena.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se příkaz zjevně zakládá na nepravdivých skutečnostech. Podle stěžovatele je nutné domovní svobodu chápat široce a za zásah do ní lze proto chápat i prohlídku osobního automobilu. V příkazu k prohlídce je uvedeno, že stěžovatel „při otevření dveří z vozidla vypadl na vozovku, přičemž vozidlo pokračovalo v jízdě a narazilo do semaforu“.

Ve skutečnosti však stěžovatel při zadržení z vozidla vůbec nevypadl. Následný střet vozidla se semaforem byl způsoben tím, že ho před opuštěním nezabrzdil, a proto se následně samovolně rozjelo.

O porušení čl. 12 Listiny jde, pokud soud jako jediný povolaný orgán k vydání rozhodnutí o zásahu do domovní svobody připustí, aby se takové jeho rozhodnutí zakládalo na nepravdivých skutečnostech.

Po zvážení argumentace obsažené v ústavní stížnosti i ve všech vyjádřeních účastníků řízení a obsahu napadeného příkazu k prohlídce i vyžádaného spisu dospěl Ústavní soud ČR k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí nástrojů, které omezují soukromí jednotlivce, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, protože s sebou nese vážné omezení základních práv a svobod jednotlivce.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma dodává, že k omezení soukromí může ze strany veřejné moci dojít jen zcela výjimečně a jen tehdy, je-li to v demokratické společnosti nezbytné a účelu sledovaného veřejným zájmem nelze dosáhnout jinak.

Výše uvedené lze vztáhnout i na provádění prohlídky jiných prostor a pozemků ve smyslu ustanovení § 83a trestního řádu, neboť i tyto jiné prostory jsou chráněny před neoprávněnými zásahy ze strany veřejné moci ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat tak, aby do práva na soukromí osob nezasahovaly víc, než je nezbytně nutné.

Ústavní soud ČR také doplňuje, že z hlediska naplnění principu proporcionality je třeba, aby v příkazu k prohlídce bylo co možná nejpřesněji vymezeno to, po čem je pátráno.

Prohlídka jiných prostor může být jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedena i před zahájením trestního stíhání [§ 158 odst. 3 písm. i), § 160 odst. 4 trestního řádu]. Podle § 82 odst. 1 a 2 trestního řádu ji lze vykonat tehdy, pokud existuje důvodné podezření, že se v těchto prostorách nachází věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení.

Ústavní soud ČR dále ve své judikatuře zdůraznil, že orgán, který prohlídku provádí, má povinnost uvést v protokolu o prohlídce, na základě jakých skutečností byl úkon jako neodkladný nebo neopakovatelný proveden.

Ústavní soud ČR posoudil, že je v projednávané věci možné aplikovat čl. 8 Úmluvy, resp. čl. 12 Listiny. Příkaz se týkal prohlídky vozidla. Toto vozidlo navíc právně náleželo matce stěžovatele. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 Ústavní soud ČR uvedl, že se Evropský soud pro lidská práva „při interpretaci práva na soukromí v prostorové podobě (…), neomezuje jen na ochranu prostor užívaných k bydlení, nýbrž považují právo na respekt a ochranu obydlí, společně s právem na nedotknutelnost osoby a soukromí, a s právem na ochranu osobní svobody a důstojnosti, za nedílnou součást soukromé sféry každého jednotlivce, v případě obydlí vymezenou prostorově.“ Někdy se proto uvádí, že čl. 12 Listiny zakotvuje právo na soukromí v prostorové dimenzi.

Nutnost podrobit i prohlídku vozidla standardům vyplývajícím z čl. 8 Úmluvy a čl. 12 Listiny ostatně prokazuje i postup orgánů činných v trestním řízení v této věci. Přistoupily totiž k žádosti a následnému vydání příkazu k prohlídce vozidla jako jiných prostor v intencích § 83a trestního řádu, při jehož aplikaci je nutné pracovat i se zmíněnými ustanoveními Úmluvy a Listiny.

Stěžovatel dané vozidlo viditelně používal pro své soukromé účely se svolením své matky jako vlastnice vozidla. Podle Ústavního soudu ČR proto dané vozidlo představovalo prostor, kde mohl důvodně očekávat soukromí, které požívá ústavněprávní ochrany. Skutečnost, že vozidlo formálně patřilo jeho matce, nemůže na uvedených závěrech nic změnit, protože vlastnictví k prostoru, kde můžeme očekávat soukromí, není určující.

Z odůvodnění soudního příkazu k prohlídce podle Ústavního soudu ČR vyplývají tři hlavní argumenty pro jeho vydání.
Podle prvního z nich se stěžovatel oddává drogám (vypadl z auta, které nechal nabourat do semaforu; a nepodrobil se zkoušce na alkohol). Ze spisového materiálu Ústavní soud ČR zjistil, že státní zastupitelství se v návrhu na vydání příkazu k prohlídce věcně zaměřuje hlavně na přítomnost injekční stříkačky na předním sedadle vozidla.

Druhým argumentem pro vydání příkazu k prohlídce byla trestní minulost stěžovatele. Stěžovatel skutečně byl v minulosti vícekrát odsouzen. Byl také odsouzen za tzv. drogové delikty. Soudce sám v odůvodnění příkazu k prohlídce uvedl, že se stěžovatel v případě prvního odsouzení osvědčil ve stanovené zkušební době. Na další delikt se vztahovala amnestie prezidenta republiky a v posledním případě úspěšně uplynula zkušební doba.

Přes tyto výhrady však Ústavní soud ČR zdůraznil, že negativně hodnocené nedostatky písemného odůvodnění příkazu k prohlídce nemusí nutně představovat ústavněprávní pochybení, kvůli kterým by musel zrušit napadený příkaz a zamezit tak použití důkazů získaných během prohlídky. Je nutné se zaměřit na skutek, pro který je stěžovatel v projednávané věci stíhán.

Zajištění injekční stříkačky a jejího obsahu přitom přímo souvisí s podezřením, že se stěžovatel měl dopustit přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 trestního zákoníku.

Podle Ústavního soudu ČR příkaz k prohlídce v této věci nepředstavoval nepřiměřený zásah do stěžovatelova soukromí.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ČR neshledal, že by napadený soudní příkaz vedl k porušení základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost proto zamítl.

(citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. října 2016 sp. zn. II. ÚS 1221/16)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že dle čl. 12 Listiny je obydlí nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí.

Pro účely trestního řízení je však přípustná domovní prohlídka, a to pouze na písemný odůvodněný příkaz soudce. Jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k trestnému činu spáchaném recidivistou v Olomouci.

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 4 T 238/2015, byl obviněný uznán vinným přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 390/2012 Sb., přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, a dále přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 390/2012 Sb. a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

Nejprve obviněný jako řidič užíval dne 10. 12. 2014 k jízdě po pozemních komunikacích osobní motorové vozidlo s odcizenými registračními značkami, které převzal od dosud neustanovené osoby k užívání na dobu 5 dnů, ačkoli byl srozuměn s tím, že předmětné vozidlo, jehož spínací skříňka byla poškozena tak, že byla vylomena a v panelu pod volantem čněl vytržený svazek drátů elektroinstalace, bylo předtím odcizeno, a vozidlo řídil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 4 T 174/2008, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 55 To 8/2009 mu byl uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 let, který byl usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2010 zkrácen o 6 měsíců, a jehož předpokládaný konec by měl nastat dne 12. 8. 2015, přičemž dne 15. 12. 2014 řídil vozidlo. Při kontrole Policií ČR se podrobil lékařskému vyšetření a odběru krve a provedeným rozborem byla v jeho krevním vzorku prokázána přítomnost metamfetaminu, amfetaminu a kyseliny tetrahydrocannabinol karboxylové, kdy v době řízení motorového vozidla, s ohledem na zjištěnou koncentraci návykových látek v jeho těle se nacházel ve stavu intoxikace metamfetaminem, v důsledku čehož byl ve stavu vylučujícím bezpečně řídit motorové vozidlo.

Dne 23. 4. 2015 v Olomouci řídil osobní motorové vozidlo, byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR Obvodní oddělení policie Olomouc. Při kontrole byl u něho proveden orientační test na přítomnost návykových látek s pozitivním výsledkem na amfetamin, přičemž byl ve stavu vylučujícím bezpečné ovládání motorového vozidla, a vozidlo řídil i přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 4 T 174/2008, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 55 To 8/2009 mu byl uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 let, který byl usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2010 zkrácen o 6 měsíců, a jehož předpokládaný konec měl nastat dne 12. 8. 2015, a dále byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 4 T 322/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 13. 3. 2015, sp. zn. 68 To 57/2015 odsouzen mimo jiné za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 let.

Za první jednání byl obviněný podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let a šesti měsíců.

Za druhé jednání byl obviněný podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.

Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 4 T 238/2015, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě ˗ pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 5. 2. 2016, sp. zn. 68 To 347/2015, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ˗ pobočky v Olomouci, ze dne 5. 2. 2016, sp. zn. 68 To 347/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce, kterým byl advokát, dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítl, že předmětným jednáním nedošlo k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť absentoval jeho úmysl daný přečin spáchat.

Obviněný se domnívá, že při ukládání druhu trestu nebyla respektována ustanovení § 39 tr. zákoníku a § 55 odst. 2 tr. zákoníku, protože soud nevzal v úvahu možnost uložení alternativního trestu.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu, bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce, jímž byl advokát dle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále na Nejvyšším soudu ČR nutnost posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma připomíná, že dovolání dle ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.

Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.

Advokát v Olomouci uvádí, že dle dovolacího důvodu uvedeném v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.

Nejvyšší soud ČR po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že obviněný v dovolání v podstatě jen opakuje námitky uplatněné již v předchozích stadiích trestního řízení i v podaném odvolání, se kterými se již dostatečně vypořádaly nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí.

Obviněný má zato, že v řízení nebylo prokázáno zavinění a nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť zcela absentoval jeho úmysl trestný čin spáchat.
Verzi obviněného již soud prvního stupně považoval za vyvrácenou a v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně odůvodnil, z jakého důvodu neuvěřil obhajobě obviněného a vyložil, které skutečnosti vzal po provedeném dokazování za prokázané, s čímž se ztotožnil i soud odvolací.

Na základě provedeného dokazování není pochyb o tom, že obviněný musel vědět, že předmětný automobil byl kradený, že s ním nebylo něco v pořádku a že rozhodně nepocházel z legálního zdroje.

Z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neobstojí také tvrzení obviněného, že při ukládání trestu došlo k pochybení, jelikož soud nevzal v úvahu možnost uložení alternativního trestu.

Je třeba připomenout, že námitky proti druhu a výši uloženého trestu je možno uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Nejvyšší soud ČR nenabyl pochybností o tom, že obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

(citované Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 7. 2016 č. j. 4 Tdo 869/2016-20)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že za recidivu ve smyslu trestního práva jde v situaci, kdy pachatel spáchá další trestný čin až po nabytí právní moci odsuzujícího rozhodnutí o spáchání předchozích trestných činů.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k řízení, ve kterém nebyl dán souhlas poškozeného k trestnímu stíhání obviněného manžela pro trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník).

Bez toho, aniž by orgány činné v trestním řízení získaly souhlas poškozeného, je trestní stíhání obviněného manžela pro trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku nepřípustné.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2015, sp. zn. 49 T 8/2014, byl obviněný uznán vinným přečinem neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil následující jednáním.

Po předchozí hádce se svou manželkou poškozenou, která proběhla v jimi užívaném bytě, nacházejícím se ve 2. nadzemním podlaží domu, odešel z bytu a poškozená mezitím vylezla na balkónové zábradlí za účelem opravy satelitní antény a v důsledku opilosti při manipulaci přepadla, zachytila se balkónového zábradlí, neudržela se zábradlí, z balkónu spadla a dopadla vedle domu na kovovou odtokovou mříž, kde ji obžalovaný našel, neposkytl jí potřebnou pomoc, ač ji poskytnout mohl, aniž by sebe či jinou osobu vystavil jakémukoliv nebezpečí; místo pomoci odtáhl její bezvládné tělo do křovinatého a vysokého travnatého porostu blízkého lesíka, mimo cestičky a stezky a poškozenou zde zanechal, aby tak zabránil případnému poskytnutí pomoci poškozené a nalezení jejího těla dalšími obyvateli domu či záchranáři a policisty, a následně z místa uprchl; poškozená v důsledku pádu utrpěla četná poranění, a to frakturu dvou žeber, příčných výběžků 1. – 4. bederního obratle, frakturu pravé lopatky, otevřenou víceúlomkovou zlomeninu okovce levé loketní kosti, roztržení cysty levé ledviny s krvácením do prostoru za pobřišnici, přičemž k úmrtí poškozené v důsledku krvácení do prostoru za pobřišnici z roztržené cysty levé ledviny nedošlo jen díky včasně poskytnuté odborné pomoci, kdy zranění si vyžádalo okamžitý lékařský zákrok a následnou hospitalizaci. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře dva roky, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.

V předmětné věci podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 8 To 37/2015, tak, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. e), l) tr. ř., jelikož proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle § 11 tr. ř. nepřípustné. Obviněný připomenul, že byl obžalován z pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Na základě provedeného dokazování však soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný tuto skutkovou podstatu nenaplnil a předmětné jednání překvalifikoval na přečin neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku. Soud se však měl dopustit porušení zákona, neboť k trestnímu stíhání pro přečin podle § 150 tr. zákoníku proti tomu, kdo byl ve vztahu k poškozenému v době spáchání činu manželem, je nutný souhlas poškozeného podle § 163 tr. ř.

Poškozená (manželka obviněného) přitom po celou dobu trestního řízení potvrzovala nevinu obviněného a s jeho odsouzením nesouhlasila, kdy mj. popírala, že by na jejím pádu z druhého poschodí měl obviněný jakoukoli účast. S ohledem na všechny rozhodné okolnosti by přitom existence trestního stíhání měla být ve výlučné dispozici poškozené, právě s přihlédnutím k ustanovení § 163 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

Dopadá na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. nebo v § 11a tr. ř.

Předmětný dovolací důvod je tedy naplněn v případech, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání, ač tak učinit měl.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř.

Obviněný své dovolací námitky zaměřil výhradně k pochybení soudů, které si dle něj měly po překvalifikování předmětného jednání na přečin neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku vyžádat souhlas poškozeného.

Nejvyšší soud ČR k tomuto připomíná, že ustanovení § 163 tr. ř. je jistým průlomem do zásady legality a zásady oficiality. U vyjmenovaných trestných činů řeší konflikt veřejného zájmu na trestním stíhání a zájmu poškozeného, který má blízký vztah k pachateli, a to ve prospěch poškozeného, který může být v důsledku potrestání pachatele rovněž nepřímo postižen. Na souhlas poškozeného je třeba se výslovně dotázat, a to podle možností ještě před zahájením trestního stíhání.

Za předpokladu, že je souhlas poškozeného k trestnímu stíhání dán, postupují orgány činné v trestním řízení stejně jako v řízení o trestném činu, ohledně nějž se souhlas poškozeného nevyžaduje. Nicméně, pokud byl souhlas poškozeného k trestnímu stíhání odepřen nebo vzato zpět, jde o důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř.

Na základě ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř. lze trestní stíhání mj. pro trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 150 tr. zákoníku proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 tr. ř.), pokud jinak předmětné jednání vykazuje znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. S odkazem na ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. přitom do kategorie uvedených osob bude spadat i manželka obviněného.

Dle Nejvyššího soudu ČR při změně právní kvalifikace z trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku (ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku) na trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku je třeba postupovat v souladu s ustanovením § 163 odst. 1 tr. ř. a poškozenou vyzvat k vyjádření, zda souhlasí s trestním stíháním obviněného, případně jí k tomuto vyjádření poskytnout přiměřenou lhůtu v souladu s ustanovením § 163a odst. 2 tr. ř. Bez toho, aniž by orgány činné v trestním řízení získaly souhlas poškozeného, je trestní stíhání obviněného pro trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku nepřípustné.

Pokud tedy orgán činný v trestním řízení posoudí skutek jako trestný čin, pro který lze obviněného stíhat jen se souhlasem poškozeného, je třeba poškozenou osobu poučit podle § 163 odst. 1 tr. ř.

Pokud k vyjádření souhlasu či nesouhlasu poškozeného žádný orgán činný v trestním řízení nevyzval v době, kdy souhlas byl nutný, nelze takovou situaci zjednodušeně interpretovat tak, že souhlas poškozeného není dán, neboť v takovém případě není možné dovodit jak to, že souhlas poškozeného byl dán, tak ani to, že souhlas poškozeného dán nebyl, takže žádná z uvedených variant ještě není potvrzena. Odlišný výklad by ve svém důsledku popíral právo poškozeného, které mu vzniká z ustanovení § 163 tr. ř. a § 163a tr. ř.

Neudělení souhlasu s trestním stíháním poté zakládá povinnost orgánu činného v trestním řízení zastavit trestní stíhání obviněného podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř., resp. podle § 223 odst. 1 tr. ř. za použití § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř.

Souhlas poškozeného s trestním stíháním obžalovaného musí být určitým a srozumitelným projevem jeho vůle adresovaným orgánu činnému v trestním řízení, přičemž význam vyjádření poškozeného nelze vyvozovat implicitně, a to např. z okolností případu, z výpovědi svědků apod.

Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud ČR shora citovaná rozhodnutí Vrchního a Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

(citované usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2016 č. j. 3 Tdo 405/2016-29)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr znovu připomíná, že trestní stíhání mj. pro trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 150 tr. zákoníku proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 tr. ř.) lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Souhlas poškozeného s trestním stíháním je pouze výjimkou ze zásad legality a oficiality, zakotvených v § 2 odst. 3, resp. odst. 4 tr. ř. Zásada legality zakotvuje, že státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví a zásada oficiality značí, že orgány činné v trestním řízení postupují z úřední povinnosti, nestanoví-li zákon něco jiného.