Nesprávný postup při omezení svéprávnosti

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma přináší pohled na aktuální zajímavá řízení, která jsou řešena před soudy České republiky. Tentokráte zmiňuje nález Ústavního soudu ČR, kterým bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, v řízení o omezení svéprávnosti posuzované.

Krajský soud v Praze (dále také „odvolací soud“) usnesením ze dne 8. 3. 2016 zastavil řízení o odvolání města Smečno (dále jen „stěžovatel“) proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 10. 2015 ve věci omezení svéprávnosti, jímž bylo rozhodnuto tak, že se vedlejší účastnice (dále jen „posuzovaná“) jako posuzovaná neomezuje ve svéprávnosti, a současně byl změněn rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. 12. 1980 jímž byla podle tehdejších předpisů zcela zbavena způsobilosti k právním úkonům. Opatrovníkem posuzované byl podle § 465 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“) ponechán stěžovatel, který hájil její zájmy jako tzv. „veřejný opatrovník“, s tím, že je oprávněn a povinen zastupovat ji ve všech právních jednáních. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání.

Pro účely odvolacího řízení soud s odkazem na konflikt zájmů mezi posuzovanou a stěžovatelem jako hmotněprávním opatrovníkem ustanovil posuzované pro kolizního opatrovníka, který vzal následně odvolání jménem posuzované v plném rozsahu zpět a odvolací soud napadeným usnesením řízení zastavil. V odůvodnění vyšel ze subsidiarity omezení svéprávnosti a premisy, že omezení svéprávnosti je třeba stanovit pouze v rozsahu nezbytném k ochraně práv dané osoby. Odvolací soud zohlednil podmínky, v nichž posuzovaná v současné době žije, zvážil, zda jí bez omezení svéprávnosti reálně hrozí nějaká závažná újma.

Proti usnesení krajského soudu o zastavení odvolacího řízení se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 17. 5. 2016 a navrhuje, aby je Ústavní soud ČR zrušil. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 a navazujících ustanovení Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to jak ve vztahu vůči posuzované, tak i ve vztahu k němu jako hmotněprávnímu opatrovníkovi.

Odvolací soud se podle stěžovatele účelově vyhnul meritornímu projednání odvolání, navíc jej fakticky vyloučil z účasti na řízení, neboť na jím podané odvolání reagoval ustanovením kolizního opatrovníka, který vzal odvolání jménem posuzované zpět, aniž by ji navštívil, shlédl či jinak kontaktoval. Bezprostředně poté, co stěžovatel sdělil soudu, že na odvolání trvá, byl ustanoven kolizní opatrovník, který učinil jediný procesní úkon – vzal podané odvolání zpět.

Obecný soud porušil základní právo stěžovatele (i vedlejší účastnice) na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zastavil-li odvolací řízení za situace, kdy stěžovatel jako hmotněprávní opatrovník podal jménem posuzované odvolání proti rozsudku nalézacího soudu ve věci omezení svéprávnosti, nicméně poté nově jmenovaný kolizní opatrovník (nikoliv opatrovník „veřejný“) vzal podané odvolání rovněž jménem posuzované zpět. Odvolací soud měl ovšem podle závěru Ústavního soudu ČR v duchu pravidel spravedlivého procesu projednat odvolání meritorně a to s přihlédnutím k povaze věci.

Předmětem řízení je totiž esenciální otázka – omezení svéprávnosti člověka, který byl po desítky let zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům a není naprosto schopen samostatného života. Odvolací soud měl zohlednit, že hmotněprávní opatrovník (stěžovatel) působící dlouhodobě v této funkci vyjadřoval jménem posuzované setrvalý nesouhlas se závěry nalézacího soudu, zatímco jednorázově ustanovený kolizní opatrovník vzal odvolání zpět jednoduchým podáním obsahujícím toliko obecné úvahy.

K závěru o protiústavnosti napadeného usnesení významně přispěly okolnosti věci. Předmětem rozhodování bylo omezení svéprávnosti, tedy problematika, která se týká práv a povinností člověka, a to včetně ochrany jeho ústavně zaručených práv a svobod. Odvolací soud navíc zastavil řízení bez meritorního projednání odvolání za situace, kdy existoval zjevný konflikt zájmů dvou opatrovníků – hmotněprávního opatrovníka, který posuzovanou dlouhodobě zastupuje a pečuje o ochranu jejích práv, a kolizního opatrovníka, který byl posuzované ustanoven výhradně pro odvolací řízení a jehož role skončila jeho zastavením poté, co vzal odvolání podané hmotněprávním opatrovníkem (stěžovatelem) „jménem“ posuzované zpět.

Odvolací soud podle závěru Ústavního soudu ČR nezohlednil dostatečně okolnosti spočívající v tom, že posuzovaná byla předtím po takřka 35 let zbavena způsobilosti k právním úkonům.

Ze znaleckého posudku vypracovaného pro účely řízení vyplynulo, že je posuzovaná postižena mentální retardací na pomezí lehkého a středně těžkého pásma, nabyté dovednosti nijak nerozvíjí, spíše je pozvolna ztrácí. Podle znalce si není schopna zajistit své základní životní potřeby ani finančního hospodaření, nerozumí povaze příjmů a výdajů, pojmu majetku, jeho správě ani přijímání závazků, rovněž není schopna porozumět významu institutu manželství.

Kolizní opatrovník byl jmenován během několika dnů, aniž by svůj postup jakkoli odůvodnil okolnostmi konkrétního případu. Za těchto okolností hodnotí Ústavní soud ČR ryze formalistický postup Krajského soudu v Praze z pohledu dodržení žádoucího standardu ochrany základních práv a svobod jako natolik deficitní, že musel zasáhnout do jeho rozhodovací činnosti.

Krajský soud v Praze při odepření meritorního projednání věci nedostatečně přihlédl k esenciálnímu významu institutu svéprávnosti a zásahu do osobnostní integrity v důsledku jejího přezkumu soudem.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje dotčenou právní úpravu. Podle § 57 odst. 1 OZ může soud omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat. Podle § 55 odst. 1 OZ lze omezit svéprávnost jen v zájmu člověka a podle odst. 2 téhož ustanovení jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li mírnější a méně omezující opatření.

Obecné soudy jsou povinny citlivě zkoumat okolnosti každé konkrétní věci a přistoupit právě k takovému omezení svéprávnosti, které je v nejlepším zájmu daného člověka. I z tohoto důvodu občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 „zakázal“ úplné zbavení svéprávnosti.

Přístup obecných soudů, jaký byl zvolen v projednávané věci, je neudržitelný rovněž ve světle právního režimu dalšího pobytu v ústavní péči. Pokud je v ní umístěn člověk, který není žádným způsobem omezen ve svéprávnosti, je nutné jeho pobyt právně ošetřit, typicky za použití právní úpravy tzv. „detenčního řízení“ (řízení o přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu nebo v zařízení sociálních služeb) podle § 66 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Není přípustné svěřit veškeré právní jednání člověka, který je formálně plně svéprávný, ve skutečnosti ovšem není schopen zajišťovat ani základní životní potřeby, opatrovníkovi ustanovenému podle § 465 OZ.

Za současné úpravy má však každý člověk s omezenou svéprávností právo na to, aby jej soud pravidelně „zhlédl“, přezkoumal jeho zdravotní stav, posoudil jeho zájmy, situaci, v níž se nachází, a citlivě ad hoc rozhodl. Takový postup nelze paušálně obcházet navrácením plné svéprávnosti a jmenováním opatrovníka podle § 465 a násl. OZ.

Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ČR stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyslovil, že napadeným usnesením bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že stížnosti bylo vyhověno, Ústavní soud ČR podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ČR usnesení zrušil.

(citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 5. prosince 2016 sp. zn. IV. ÚS. 1580/16)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr uvádí, že ve výše uvedené věci nikterak nevystupoval, nicméně Vám může poskytnout právní poradenství ohledně právních jednání osob stižených duševní poruchou.