Advokát z Olomouce JUDr. Lubor Ludma dnes upozorňuje na vybrané změny z návrhu novely zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „návrh“), který vláda předložila poslanecké sněmovně dne 9. 9. 2016. V dolní komoře Parlamentu prošel v prosinci roku 2016 prvním čtením a byl přikázán k projednání Garančnímu výboru pro sociální politiku.
Advokát z Olomouce se v příspěvku bude věnovat změně místa výkonu práce z důvodu nezbytné provozní potřeby zaměstnavatele, dovolenou za kalendářní rok, dále tzv. „home officu“, tedy práci z domova a nakonec změn v doručování v pracovněprávních vztazích.
Změnou místa výkonu práce z důvodu nezbytné provozní potřeby má být v zákoníku práce nahrazeno tzv. přeložení. Přeložení dnes dle účinného ust. § 43 odst. 1 zákoníku práce umožňuje „přeložit zaměstnance k výkonu práce do jiného místa, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, je možné pouze s jeho souhlasem a v rámci zaměstnavatele, pokud to nezbytně vyžaduje jeho provozní potřeba.“ Jak z citovaného ustanovení vyplývá, jde o jednu z možností, jak může dojít ke změně jedné z podstatných náležitostí pracovní smlouvy, kterými jsou a nadále zůstávají dle ust. § 34 odst. 1 zákoníku práce místo výkonu práce, druh práce a den nástupu do práce.
Nově by § 43 odst. 1 zákoníku práce měl znít následovně: „Vyžaduje-li nezbytně provozní potřeba zaměstnavatele, aby zaměstnanec konal práci v jiném místě výkonu práce, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, může se zaměstnavatel dohodnout se zaměstnancem o změně místa výkonu práce. Dohoda musí obsahovat důvod a dobu trvání této změny. Dohoda musí být uzavřena písemně.“
Z uvedeného plyne, že zaměstnanec nejen že musí se změnou místa výkonu práce souhlasit, ale musí s ním zaměstnavatel sjednat písemnou dohodu, ve které musí uvést dobu a důvody jeho nezbytné provozní potřeby, pro kterou dochází ke změně místa výkonu práce zaměstnance.
Dále se navrhuje změna u čerpání dovolené. Ta by se už neměla počítat za odpracované dny, jak nyní zakotvuje ust. § 212 odst. 1 ZP, ale z týdenní pracovní doby.
Nynější právní úprava zakotvuje, že „zaměstnanci, který za nepřetržitého trvání pracovního poměru k témuž zaměstnavateli konal u něho práci alespoň 60 dnů v kalendářním roce, přísluší dovolená za kalendářní rok, popřípadě její poměrná část, jestliže pracovní poměr netrval nepřetržitě po dobu celého kalendářního roku.“ Advokát z Olomouce uvádí, že bychom se nově mohli setkat s tím, že „zaměstnanci, který za nepřetržitého trvání pracovního poměru k témuž zaměstnavateli konal u něho v příslušném kalendářním roce práci po dobu 52 týdnů v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby připadající na toto období, přísluší dovolená za kalendářní rok v délce stanovené týdenní pracovní doby vynásobené výměrou dovolené, na kterou má zaměstnanec v příslušném kalendářním roce právo.“
Jednou z nejvýznamnějších změn, které vládní návrh přináší, je pevnější a rozsáhlejší zakotvení práce z domova. Dnešní úprava práce z domova přináší pouze případy, kdy se zákoník práce na zaměstnance neužije. Jde například o úpravu rozvržení pracovní doby, prostojů ani přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy, což je dle povahy práce z domova logické.
Dle vládního návrhu by zaměstnavatel byl nově povinen „při výkonu práce mimo pracoviště zaměstnavatele hradit náklady spojené s komunikací mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a další náklady, které vzniknou zaměstnanci při výkonu práce; tyto náklady nesmí být zahrnuty ve mzdě, platu nebo odměně z dohody,“ které by si zaměstnanec se zaměstnavatelem mohli dohodnout i paušální částkou. Dále by zaměstnavatel musel zaměstnanci, který pracuje z domova, zajistit, aby mu nebyl odepřen kontakt s ostatními zaměstnanci. Poslední povinnost se váže na práci konanou s využitím sítí elektronických komunikací, kde by musel zajistit technické a programové vybavení potřebné pro výkon práce zaměstnance s výjimkou případů, kdy zaměstnanec vykonává práci pomocí svého vlastního vybavení, a zajišťovat, zejména pokud jde o programové vybavení, ochranu údajů a dat, které se zpracovávají dálkovým přenosem mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a souvisejí s výkonem práce.
V poslední pasáži příspěvku se advokát z Olomouce věnuje návrhu úpravy doručování v pracovněprávních vztazích. První část se věnuje změny doručování zaměstnavatele zaměstnanci a druhá doručování opačnému.
Za stávající úpravy dle ust. § 334 odst. 2 zákoníku práce „písemnost doručuje zaměstnavatel zaměstnanci do vlastních rukou na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude zastižen anebo prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací; není-li to možné, může zaměstnavatel písemnost doručit prostřednictvím provozovatele poštovních služeb.“ Zaměstnavatel má tedy volnost s výběrem, kde bude zaměstnanci písemnost doručovat. Vládní návrh zaměstnavateli tuto možnost odebírá a zakotvuje primárně, že musí doručit zaměstnancovi na pracovišti. Konkrétně „písemnost doručuje zaměstnavatel zaměstnanci do vlastních rukou na pracovišti. Není-li možné doručit písemnost na pracovišti, může ji zaměstnavatel doručit zaměstnanci prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací, prostřednictvím datové schránky, souhlasí-li s tím zaměstnanec, nebo do vlastních rukou kdekoliv bude zaměstnanec zastižen.“
Co se týče doručování písemností zaměstnance určené zaměstnavateli, vládní návrh ulehčuje zaměstnanci situaci v okamžiku, když zaměstnavatel odmítne nebo jinak zmaří převzetí písemnosti. Stávající ust. § 337 odst. 3 zákoníku práce, které zní: „Doručení písemnosti určené zaměstnavateli je splněno, jakmile ji zaměstnavatel převzal,“ se v návrhu doplňuje větou „jestliže zaměstnavatel neposkytne součinnost k převzetí písemnosti nebo jinak znemožní doručení písemnosti v místě sídla zaměstnavatele, považuje se písemnost za doručenou dnem, kdy pokus o doručení písemnosti zaměstnancem nebyl úspěšný.“ Zaměstnanec by se tedy nemusel znovu pokusit o doručení písemnosti určené zaměstnavateli.
Na závěr advokát z Olomouce opět připomíná, že jde pouze o vládní návrh, který teprve prošel prvním čtením v dolní komoře Parlamentu, což znamená, že pokud by měl spatřit světlo světa a stát se platným, musel by ještě urazit dlouhou cestu skrze další dvě čtení v Poslanecké sněmovně, dále přes Senát až k prezidentu republiky.