Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se vyjadřuje k dovolání, ve kterém bylo namítnuto, že v projednávané věci není založena pravomoc soudů České republiky.
Pro účely aplikace ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. o pravomoci soudů České republiky postačí, je-li existence majetku žalovaného na území České republiky osvědčena. Je-li tímto majetkem pohledávka žalovaného za obchodní společností se sídlem na území České republiky, lze ji považovat za osvědčenou i tehdy, tvrdí-li sám žalovaný, že je věřitelem takové pohledávky, popřípadě vede-li žalovaný spor o její zaplacení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 12. února 2014 odkazem na ustanovení čl. 4 odst. 1 a čl. 23 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a o uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), na ustanovení § 2 a § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“) a na ustanovení § 86 odst. 2 a § 89a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) uzavřel, že v projednávané věci není dána pravomoc soudů České republiky.
Přitom zdůraznil, že:
1) Žalobkyně v řízení uplatňuje právo na zaplacení směnek, za kterými „se má skrývat“ neproplacené zboží dodané žalovanému na základě smlouvy ze dne 1. listopadu 2006 (dále jen „smlouva“).
2) Pravomoc soudů České republiky k rozhodnutí věci nezakládá výše označená smlouva, jelikož tato obsahuje (jen) ujednání upravující pravomoc soudů České republiky pro řešení neshod, jež by mohly vzniknout při interpretaci, plnění nebo ukončení smlouvy, nikoli pro spory o zaplacení směnek.
3) Žalovaný ve vyjádření k žalobě namítl nedostatek pravomoci soudů České republiky.
4) Účastníci „si navzájem neuznávají nároky ze smlouvy s výjimkou reklamačního nároku žalovaného ve výši 13.261,76 USD.
Pro právní hodnocení věci považoval soud prvního stupně za podstatné, že žalobkyně požaduje zaplatit částku 821.000,- USD, přičemž uznává nárok žalovaného pouze ve výši přibližně 13.000,- USD. Za této situace nelze uzavřít, že žalovaný má na území České republiky budoucí „exekuovatelnou“ pohledávku, tj. majetek ve smyslu ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. Uvedl, že „nesporná částka 13.261,76 USD je tak bagatelní proti žalobkyní uplatněnému nároku, že z tohoto pohledu nelze uvažovat o tom, že by byla naplněna skutková podstata tohoto ustanovení“.
Konečně soud prvního stupně doplnil, že v situaci, kdy žalovaný má sídlo v Kolumbii a v tomto státě jsou směnky i splatné, není důvod pro to, aby „kolumbijské soudy nebyly k projednání směnečných sporů mezi stranami pravomocné“.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 16. června 2014, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud se zabýval především otázkou, zda je dána pravomoc soudů České republiky podle ustanovení § 37 ZMPS ve spojení s ustanovením § 86 odst. 2 o. s. ř.
V této souvislosti odvolací soud dovodil, že pro přijetí závěru, zda žalovaný má v České republice majetek spočívající „v existenci pohledávky“ proti žalobkyni, „by muselo být nade vší pochybnost prokázáno, že tomu tak opravdu je. Jestliže žalobkyně tvrdí, že pravomoc českých soudů je dána, je na ní, aby unesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní o existenci tvrzených pohledávek, přičemž žalovanému musí být dána možnost se k tvrzením a důkazům vyjádřit“.
Přitom podle názoru odvolacího soudu nebyla osvědčena pohledávka žalovaného vůči žalobkyni ze smlouvy a v případě žalobkyní „uznané“ pohledávky není jasné, jakým právním řádem se závazek z tvrzené smlouvy má řídit a nelze ani vyhodnotit, zda existence takové pohledávky přichází v úvahu.
Přestože na rozdíl od soudu prvního stupně zdůraznil, že není rozhodné, zda případná pohledávka žalovaného za žalobkyní je jen zlomkem částky ve směnečné věci vymáhané, když pro závěr, zda žalovaný má na území České republiky majetek (pohledávku), není rozhodující hodnota tohoto majetku (výše pohledávky), usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož napadené usnesení závisí na vyřešení otázek procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny.
V poměrech projednávané věci nemá Nejvyšší soud České republiky pochybnosti o tom, že pravomoc soudů České republiky nezakládá nařízení Brusel I, písemná úmluva stran (účastníků řízení), ani (dvoustranná) mezinárodní smlouva. Zbývá posoudit, zda jsou splněny podmínky vyžadované ustanoveními § 37 ZMPS a § 86 odst. 2 o. s. ř.
Podle § 37 odst. 1 ZMPS pravomoc československých soudů v majetkových sporech je dána, je-li dána podle československých předpisů jejich příslušnost.
Podle § 86 odst. 2 o. s. ř. proti tomu, kdo nemá jiný příslušný soud v České republice, je možno uplatnit majetková práva u soudu, v jehož obvodu má majetek.
Nejvyšší soud České republiky v prvé řadě předesílá, že pravomoc soudů České republiky v majetkových věcech může být podle ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. a § 37 odst. 1 ZMPS založena i tím, že žalovaný má pohledávku za obchodní společností se sídlem v České republice. Současně platí, že nebyla-li v době podání návrhu na zahájení řízení dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci, ale v době, kdy soud o tomto návrhu rozhodoval, již tato pravomoc dána byla, není důvod zastavit řízení pro nedostatek pravomoci ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř., podle stavu ke dni zahájení řízení (usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1578/2008, uveřejněného pod číslem 16/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zároveň není podstatné, zda pohledávku má žalovaný za třetí osobou nebo za žalobcem, a tudíž jde o vzájemnou pohledávku. Rozhodující totiž je pouze to, že jde o pohledávku za dlužníkem, v daném případě obchodní společností, se sídlem na území České republiky a že i taková pohledávka je „majetkem“ žalovaného.
Na základě ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky, např. závěry usnesení ze dne 28. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2499/98, uveřejněné pod číslem 2/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož majetkem se i pro účely ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. rozumí jednak věci, movité i nemovité, jednak pohledávky a další práva a hodnoty ocenitelné penězi.
Nejvyšší soud České republiky konečně konstatuje, že je zcela zjevné, že ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 37 odst. 1 ZMPS nespojuje existenci pravomoci soudů České republiky ani se samotnou hodnotou majetku (s výší pohledávky) žalovaného, ani s poměrem mezi výší pohledávky v řízení uplatněné a výší pohledávky žalovaného za třetí osobou či žalobcem.
Pro účely aplikace ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. postačí, je-li existence majetku žalovaného na území České republiky osvědčena. Je-li tímto majetkem pohledávka žalovaného za obchodní společností se sídlem na území České republiky, lze ji považovat za osvědčenou i tehdy, tvrdí-li sám žalovaný, že je věřitelem takové pohledávky, popřípadě vede-li žalovaný spor o její zaplacení. Současně platí, že pro zmíněný účel je nerozhodné, kde, ve kterém místě, je tato pohledávka splatná a jakým právním řádem se řídí. Místem, kde se takový majetek nachází, je sídlo dlužníka.
Promítnuto do poměrů projednávané věci, tvrdí-li samotný žalovaný, že má za žalobkyní pohledávku ze smlouvy, kterou vůči žalobkyni uplatil v soudním řízení v Kolumbii, nemůže současně obstát závěr o tom, že není dána pravomoc soudů České republiky, založený na tom, že pohledávku za žalobkyní nemá. V této věci se má na mysli majetek ve smyslu ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř.
Jelikož Nejvyšší soud České republiky na rozdíl od soudu odvolacího nemá pochybnosti o tom, že pravomoc soudů České republiky v dané věci k datu vydání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu byla dána, usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně změnil a rozhodl, že se řízení nezastavuje.
(citované usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. ledna 2016 č. j. 29 Cdo 5258/2014)
Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že pravomoc soudů České republiky vyplývá především z poměrů soukromého práva (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Dále je pravomoc soudů České republiky založena ve sporech, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy (§ 7 odst. 2 o. s. ř.) a konečně v dalších konkrétně uvedených věcech (§ 7 odst. 3 o. s. ř.).