Archiv rubriky: Nezařazené

Dne 29. 2. 2016 se pod záštitou Jednoty českých právníků pobočky v Olomouci konal debatní večer o advokacii s bývalým předsedou České advokátní komory JUDr. Vladimírem Jirouskem. Česká advokátní komora je samosprávnou stavovskou organizací všech advokátů zřízenou podle § 40 a násl. zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, (dále jen „zákon o advokacii“), v rámci kterého je upravena její celková činnost, která se především zaměřuje na poskytování ochrany, a garantuje kvalitu právních služeb poskytovaných advokáty.

Doktor Jirousek se v průběhu večera věnoval mnoha tématům souvisejícím s advokacií. Na začátek uvedl enormní čísla počtů advokátů a advokátních koncipientů v České republice. Na začátku uvedl, že je v České republice přes 12 000 advokátů (a 3 000 advokátních koncipientů), kteří jsou zapsaní v seznamu advokátů (a seznamu advokátních koncipientů), který vede Česká advokátní komora na základě § 5 odst. 1, resp. § 37 odst. 1 zákona o advokacii. Přitom každý rok právnické fakulty vyprodukují kolem tisícovky nových vystudovaných právníků.

Doktor Jirousek dále uvedl, že naše advokacie je ultraliberální, tzn., že vstoupit do ní je v dnešní době podle jeho názoru poměrně snadné. Dodal, že Česká advokátní komora vybírá od advokátů (v porovnání s jinými státy EU) velmi nízké poplatky za oprávnění poskytování právních služeb, které by se měly dle jeho názoru zvýšit.

Problém také spatřuje ve vzdělávání advokátních koncipientů. Doktor Jirousek je pro změnu (zpřísnění) podmínek pro vstup do advokacie, a to například prodloužením nynější tříleté koncipientské praxe, která je zakotvena v § 5 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii na čtyři roky s tím, že po dvouleté praxi, během které by se koncipienti vzdělávali především z „vnitřních“ předpisů o advokacii samé (např. i Etického kodexu, který představuje Usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997, dále jen „Etický kodex“, podle § 17 a § 44 odst. 4 písm. b) zákona o advokacii, o jehož existenci má, podle doktora Jirouska, většina osob pohybující se v oblasti advokacie jen základní informace), by se konala „první atestace“, která by byla zakončena náročným testem. Druhá „atestace“ by se pak konala na konci praxe advokátního koncipienta, (tedy po čtyřech letech praxe) a jednalo by se už o komplexní advokátní zkoušku, která se skládá i dnes (vizte prosím § 5 odst. 1 písm. h) zákona o advokacii).

K Etickému kodexu se pan doktor vyjádřil posléze, přičemž na něm bylo poznat určité rozčarování, neboť dle současné judikatury Nejvyššího správního soudu České republiky by teoreticky bylo možno brát Etický kodex za právně nezávazný, když toto je nepřípustné. Etický kodex vždy bude zcela právně závazným předpisem. (K závaznosti Etického kodexu viz blíže např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. října 2010 ve sp. zn. 4 Ads 10/2010 – 188)

Pro představu uvedl příkladně čl. 17 odst. 2 etického kodexu, ve kterém je uvedeno, že „Advokát nesmí v řízení uvádět údaje ani navrhovat důkazy, o nichž ví, že jsou nepravdivé nebo klamavé, a to ani na příkaz klienta,“ na který navazuje odst. 3, „advokát je povinen v řízení jednat poctivě, respektovat zákonná práva ostatních účastníků řízení a chovat se k nim i k ostatním osobám zúčastněným na řízení tak, aby nebyla snižována jejich důstojnost ani důstojnost advokátního stavu. V takových věcech nesmí za nepřítomnosti, popřípadě bez vědomí advokáta druhé strany nebo této strany, není-li advokátem zastoupena, jednat s osobami, které plní úkoly soudů nebo jiných orgánů, a předávat jim písemnosti, ledaže takový postup procesní předpisy dovolují.“

Bývalý předseda České advokátní komory by byl pro změnu (příliš volné) propustnosti mezi jednotlivými stavy. Tímto měl JUDr. Jirousek na mysli uznávání a zápis do seznamu advokátů těch, kteří složili justiční či jinou zkoušku, která plyne z § 5c písm. a) ve spojení s § 2 odst. 1 písm. b) zákona o advokacii.

Ke konci debatního večera doktor Jirousek odlehčil a uvedl k tomu, jakým způsobem advokacii v dnešní době vnímá laická veřejnost. Uvedl, že v první republice bylo celkem 42 filmů, v nichž hlavní roli ztvárnil advokát. Z toho pouze ve dvou případech byl advokát ten „špatný“. Ve zbylých filmech byli advokáti považováni za elitu stavu, která respektovala etiku, morálku a především všechny zákony.

Na závěr pro zajímavost svým posluchačům bývalý předseda České advokátní komory doktor Jirousek doporučil knihu od Arnošta Lustiga Případ Marie Navarové jako příklad, jak by měla být advokacie (advokáty) ve prospěch klienta vykonávána. Advokát (v uvedené publikaci) paní Navarovou vzorně zastupoval za každých okolností a vždy (bez ohledu na tehdejší politické režimy).

Žadatel, který usiluje o zápis do seznamu advokátních koncipientů v České republice, musí disponovat právnickým vzděláním v oblasti českého práva v rozsahu, v jakém se poskytuje na právnických fakultách vysokých škol v České republice. Skutečnost, že žádná právnická fakulta v zahraničí v současnosti neposkytuje vzdělání v oblasti českého právního řádu, nezakládá důvod pro jiný (méně restriktivní) výklad ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.

Žalobce doručil žalované dne 14. 12. 2007 a 6. 8. 2009 dvě žádosti o zápis do seznamu advokátních koncipientů, který vede Česká advokátní komora. Uvedl v nich, že vystudoval magisterský obor právo na Jagellonské univerzitě v Krakově, fakultě právnické a administrativní, a současně předložil Osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice vydané Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Žalovaná (Česká advokátní komora) jeho žádosti opakovaně odmítla a setrvala na stanovisku, že studium žalobce neodpovídá svým obsahem studiu na české právnické fakultě. Odmítnutí žádosti žalovaná (ČAK) odůvodnila tím, že žalobce sice formálně splnil požadavek vysokoškolského studia práva v magisterském studijním programu, fakticky však studiem nabyl znalosti polského a nikoliv českého práva. Oznámila mu, že pokud by složil zkoušky z profilových předmětů v rámci (doplňujícího) studia českého práva, byla by jeho žádost znovu projednána. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně, tak i odvolací soud shodně uzavřely, že žalobce nesplnil podmínky pro zápis do seznamu advokátních koncipientů stanovené v § 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a to jak ve znění účinném do 31. 8. 2009, tak ve znění po novele provedené zákonem č. 219/2009 Sb., účinným od 1. 9. 2009, (dále jen „zákon o advokacii“).

Soud prvního stupně se v prvé řadě zevrubně zabýval podřazením zjištěného skutkového stavu pod příslušné právní normy. Na základě Směrnice 2005/36/ES ze dne 6. 7. 2005 zůstává uznávání odborných kvalifikací pro účely výkonu povolání v kompetenci národních států. Ze sdělení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. ČR SK22/2009 ze dne 28. 5. 2009, kterým se vydává seznam regulovaných činností (povolání), vyplývalo, že pod kompetenci České advokátní komory spadalo uznávání kvalifikace pro „výkon advokacie“. Z aktualizovaného seznamu č. SK26/2011 ze dne 31. 7. 2011 vyplývá, že pod kompetenci České advokátní komory spadá uznávání kvalifikace pro výkon povolání „advokát“. Soud prvního stupně nepřisvědčil názoru žalobce, že výkon činnosti advokátního koncipienta není – na rozdíl od výkonu advokacie – regulovaným povoláním. Je-li cílem činnosti advokátního koncipienta dosáhnout po splnění praxe, složení předepsané zkoušky a slibu zápisu do seznamu advokátů, jinak řečeno je-li jejím cílem příprava na výkon advokacie, pak je na místě uzavřít, že rovněž výkon činnosti advokátního koncipienta je regulovaným povoláním. Dovodil, že jím zastávané stanovisko není v rozporu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudního dvora EU“), který přijal a odůvodnil názor, že komunitární právo sice kompetentním orgánům členských států zakazuje, aby odmítly zapsat do seznamu advokátních koncipientů držitele diplomu z právnické fakulty jiného členského státu pouze z důvodu, že se nejedná o diplom vydaný a uznaný za ekvivalentní univerzitou členského státu, v němž se žadatel uchází o zápis do seznamu advokátních koncipientů, avšak za oprávněné považuje, aby členský stát, resp. příslušná profesní komora provedla srovnávací přezkum, v rámci něhož zkoumá, zda znalosti a zkušenosti potvrzené cizím diplomem odpovídají znalostem a zkušenostem vyžadovaným jeho právním řádem. Uzavřel, že Jagellonská univerzita sice žalobci poskytla neoddiskutovatelně kvalitní vzdělání, to však svým obsahem neodpovídá obsahu studia českého práva na právnické fakultě v České republice.

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, přičemž některé podrobněji rozvedl. Zdůraznil, že podmínkou pro zápis do seznamu advokátních koncipientů jak před novelou ustanovení 37 odst. 1 písm. b) zákona o advokacii, provedenou zákonem č. 219/2009 Sb., tak po ní, bylo (a je), aby žadatel získal vzdělání odpovídající svým rozsahem a obsahem obecnému vzdělání, které lze získat v oboru právo na vysoké škole v České republice. Studium (polského) práva na právnické fakultě v Polsku tento požadavek nesplňuje. Žalobce nedisponuje odbornou kvalifikací potřebnou pro zápis do seznamu advokátních koncipientů ve smyslu § 37 odst. 1 písm. b) zákona o advokacii; výkon odborné praxe (v zaměstnaneckém poměru u advokáta) nedostatek požadovaného vzdělání nemůže nahradit.

Podle § 37 odst. 1 písm. b) zákona o advokacii, ve znění účinném od 1. 9. 2009, Česká advokátní komora zapíše do seznamu advokátních koncipientů každého, kdo získal vysokoškolské vzdělání v oboru právo v magisterském studijním programu studiem na vysoké škole v České republice (bod 1.), nebo studiem na vysoké škole v zahraničí, pokud je takové vzdělání v České republice uznáváno za rovnocenné vzdělání uvedenému v bodě 1 na základě mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, anebo pokud takové vzdělání bylo uznáno podle zvláštního právního předpisu, a současně takové vzdělání odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v oboru právo na vysoké škole v České republice.

Přestože se Nejvyšší soud ČR k výkladu ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) (dříve § 30 písm. b) zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii) zákona o advokacii v některých svých rozhodnutích již vyjadřoval, z jeho závěrů nelze jednoznačně dovodit všeobecné výkladové vodítko pro interpretaci podmínky, že vzdělání v oboru právo v magisterském studijním programu získané studiem na vysoké škole v zahraničí má obsahem a rozsahem odpovídat obecnému vzdělání, které lze získat v oboru právo na vysoké škole v České republice.

V současné době není Česká republika vázána žádnou mezinárodní smlouvou, která by jí ukládala uznávat zahraniční vysokoškolské vzdělání pro účely profesního zařazení. V individuálních případech vysoké školy, případně ministerstvo sice zahraniční studium (pokud jsou splněny zákonné předpoklady) za rovnocenné uznávají, zpravidla však pro účely užívání získaného titulu a pro účely dalšího studia. Pokud by vymezení účelu takové uznání neobsahovalo, je Česká advokátní komora, která vykonává veřejnou správu na úseku advokacie (§ 40 odst. 3 zákona o advokacii), povolána k ověření poslední podmínky uvedené v § 37 odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona o advokacii, tj. zda takové vzdělání odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice. Tyto podmínky provádí Česká advokátní komora vždy individuálně.
Text ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona o advokacii je jednoznačný a výklad tam uvedené podmínky vyplývá již z jeho samotného obsahu. Nelze než dovodit, že žadatel, který usiluje o zápis do seznamu advokátních koncipientů v České republice, musí disponovat právnickým vzděláním v oblasti českého práva v rozsahu, v jakém se poskytuje na právnických fakultách vysokých škol v České republice. Skutečnost, že žádná právnická fakulta v zahraničí v současnosti neposkytuje vzdělání v oblasti českého právního řádu, nezakládá důvod pro jiný (méně restriktivní) výklad tohoto ustanovení.

Zákon ukládá, aby žadatelé o zápis do seznamu advokátních koncipientů byli absolventy magisterského studijního programu právo s rozsahem znalostí odpovídajícím studiu českého právního řádu. Požadavek vysoké kvalifikovanosti kladený na výkon advokátní činnosti neumožňuje tuto podmínku obejít, resp. nahradit výkonem dodatečné praxe (v zaměstnaneckém poměru u advokáta v českém právním prostředí). Takový výklad uvedené podmínky by byl v přímém rozporu s dikcí zákonného ustanovení (§ 37 odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona o advokacii). Nadto absolventi oboru práva na zahraničních vysokých školách by byli zvýhodněni oproti českým uchazečům (nemuseli by disponovat znalostí českého právního řádu v rozsahu požadovaném po absolventech českých vysokých škol). Žalovaná se jasně vyjádřila v tom směru, že v současnosti studium práva na žádné zahraniční vysoké škole svým obsahem a rozsahem neodpovídá studiu práva na vysoké škole v České republice. Při náhledu na narůstající komplexnost a složitost jednotlivých právních řádů, byť jsou zde porovnávány právní řády dvou členských států Evropské unie, Nejvyššímu soudu ČR nezbývá, než se ztotožnit s postojem žalované (České advokátní komory), která v současné době neumožňuje zápis absolventů zahraničních fakult do seznamu advokátních koncipientů bez odpovídajícího doplnění vzdělání v oblasti českého právního řádu. Není však vyloučeno, že se situace změní, bude-li české právo vyučováno v požadovaném rozsahu na některé vysoké škole v zahraničí.

Nepřípadné jsou námitky žalobce, že ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) zákona o advokacii diskriminuje žadatele o zápis do seznamu advokátních koncipientů v porovnání s uchazeči o výkon činnosti evropského advokáta. Postavení evropského advokáta je odlišné od postavení advokáta (srov. např. § 35p odst. 1 zákona o advokacii) a výkon činnosti advokátního koncipienta je přípravou pro výkon činnosti advokáta, nikoliv evropského advokáta; podmínky pro přístup k výkonu jejich činnosti na území České republiky nelze porovnávat.
Lze uzavřít, že odvolací soud při výkladu § 37 odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona o advokacii nepochybil a ani se neodchýlil od dosavadních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Rozhodl v souladu se shora uvedenými závěry a jeho rozsudek je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu i obsahového vymezení správný. Dovolací soud proto dovolání podle § 243d písm. a/ o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.

(citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. listopadu 2015 č. j. 33 Cdo 2819/2014)

Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek nad školákem, který se popral ve třídě

Advokát v Olomouci k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR:

Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek Okresního soudu v Olomouci, který uložil žákovi 9. třídy základní školy podmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Žák se dle rozsudku Okresního soudu v Olomouci dopustil trestného činu ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 a výtržnictví dle § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve formě pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku.

Konflikt mezi žáky deváté třídy základní školy se odehrál loni v březnu v chemické učebně. Jeden žák o přestávce nejprve dvakrát udeřil druhého otevřenou dlaní do zátylku. Napadený se začal bránit a pěstí srazil spolužáka na zem, kde do něj ještě jednou kopnul, než jej odvlekl další školák. Výsledkem byl natržený ret, zhmoždění hrudníku, odlomení zubní korunky a možná i lehký otřes mozku.

Nejvyšší soud ČR odůvodnil své rozhodnutí zejména tím, že se celý incident dal řešit jinými prostředky stojící mimo oblast trestního práva (nikoliv tedy v rámci trestního řízení, jehož výsledkem bylo vydání trestního rozsudku na školákem). Tímto mířil na jednu z nejzákladnějších zásad trestního práva, a to na zásadu subsidiarity trestní represe, která je obsažena v § 12 odst. 2 trestního zákona. Trestní právo by dle této zásady trestního práva mělo být aplikováno jen v takových případech, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Mělo by být tedy používáno jako ultima ratio – krajní prostředek. Okresní soud v Olomouci dle Nejvyššího soudu ČR v tomto případě nedostatečně zhodnotil celou situaci, kdy této zásady nedbal a obviněného obžaloby nezprostil.

Nejvyšší instance měla výhrady také k tomu, že olomoucké soudy čin hodnotily jako výtržnictví. Ne každé napadení je totiž zároveň výtržností. „Použití fyzické síly proti poškozenému nebylo projevem neukázněnosti mladistvého, neuctivosti k zásadám občanského soužití, natož pak projevem zjevně neuctivým, bylo toliko poněkud neuvážlivou reakcí na předchozí bezdůvodné napadání poškozeným spolužákem, o němž bylo známo, že rád provokuje,“ stojí v rozsudku.

Podobných potyček je na základních školách mnoho a jsou běžnou součástí života žáků prvního i druhého stupně a rozsudek nad školákem, který se dopustil podobného jednání, by tak mohl být velmi častým jevem. Nejvyšší soud ČR tímto rozhodnutím deklaroval názor, že vedení trestního řízení v těchto věcech je zcela nadbytečné a k potrestání postačí prostředky mírnější, jako je například uložení ředitelské důtky či snížení známky z chování. Rozsudek nad školákem tak byl zrušen zejména z důvodu subsidiarity trestní represe, která má nastat až tam, kde nepostačují k ochraně prostředky jiných právních předpisů.

Pokud má občan ČSR před rozpadem ČSFR (a ještě několik let po něm) místo zaměstnání na území Slovenska a z hlediska okolností relevantních pro důchodové pojištění neměl k české části federace žádnou vazbu, nemá nárok na dorovnávací přídavek starobního důchodu podle § 106a zákona o důchodovém pojištění.

Žalobkyně byla československou občankou, narodila se na Slovensku, studovala, žila a pracovala tam až do konce Československa; ke dni 31. prosince 1992 byl jejím zaměstnavatelem podnik se sídlem v Košicích. Její zaměstnání ve Slovenské republice pokračovalo až do května 1996. Od července 1996 byla zaměstnána u zaměstnavatele se sídlem v Praze. Občankou České republiky se podle svého tvrzení stala v roce 2001.

Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 3. října 2012 byl žalobkyni přiznán od 19. června 2012 „dílčí“ starobní důchod 5 111 Kč měsíčně, od ledna 2013 5 172 Kč měsíčně, za dobu pojištění získanou po 31. prosinci 1992 na území České republiky. Slovenský nositel pojištění – Sociálna poisťovňa, ústredie, Bratislava – pak žalobkyni od 19. června 2012 přiznal „dílčí“ starobní důchod ve výši 281 Euro, od ledna 2013 pak 292,20 Euro.

Žalobou napadeným rozhodnutím Česká správa sociálního zabezpečení potvrdila své rozhodnutí ze dne 19. března 2014, jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně o dorovnávací přídavek ke starobnímu důchodu pro nesplnění podmínek § 106a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, s přihlédnutím k čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení ze dne 29. října 1992, publ. pod č. 228/1993 Sb.

Městský soud v Praze totiž rozsudkem potvrdil stanovisko žalované, České správy sociálního zabezpečení, že s ohledem na § 106a zákona o důchodovém pojištění, jenž byl uzákoněn novelou provedenou zákonem č. 274/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, nemá žalobkyně na dorovnávací přídavek ke starobnímu důchodu nárok, neboť nezískala před 1. lednem 1993, tj. před zánikem československé federace, alespoň 25 let československé doby pojištění, za kterou jí byl po 31. prosinci 1992 přiznán starobní důchod ze slovenského důchodového pojištění, a nesplnila ani podmínku získání alespoň jednoho roku doby pojištění podle právních předpisů České republiky v období od 1. ledna 1993 do 31. prosince 1995. Žalobkyni k dosažení požadované čsl. doby pojištění chybělo cca 8 měsíců (získala 24 let a 119 dnů čsl. dob pojištění), požadovanou českou dobu v době od 1. ledna 1993 až 31. prosince 1995 nezískala žádnou.

Pro lepší pochopení dalšího výkladu je vhodné již na tomto místě uvést znění § 106a odst. 1 zákona o důchodovém pojištění:
»Nárok na dorovnávací přídavek má pojištěnec, kterému byl přiznán starobní důchod z českého pojištění (dále jen „český starobní důchod“), pokud
a) získal před 1. lednem 1993 aspoň 25 let československé doby pojištění, za kterou mu byl po 31. prosinci 1992 přiznán starobní důchod ze slovenského důchodového pojištění (dále jen „slovenský starobní důchod“); v tomto zákoně se pro účely dorovnávacího přídavku za československou dobu pojištění považují doby zaměstnání a náhradní doby získané před 1. lednem 1993 podle československých právních předpisů a československá doba pojištění se započítává v rozsahu, v jakém se započítává podle právních předpisů České republiky účinných ke dni, od něhož byl přiznán český starobní důchod,
b) získal v období od 1. ledna 1993 do 31. prosince 1995 aspoň 1 rok doby pojištění podle právních předpisů České republiky; pro účely splnění této podmínky se do doby pojištění nezahrnují náhradní doby,
c) český starobní důchod a slovenský starobní důchod jsou vypláceny ke dni, od něhož pojištěnec žádá o přiznání dorovnávacího přídavku, a
d) výše dorovnávacího přídavku má ke dni, od něhož pojištěnec žádá o jeho přiznání, kladnou hodnotu.«.

Právní úprava dorovnávacího přídavku zakotvená v § 106a a násl. zákona o důchodovém pojištění nepředstavuje pouhý doplněk k dříve formulovaným závěrům Ústavního soudu. Zákonodárce novelou č. 274/2013 Sb. vstoupil do řadu let trvajícího „sporu“ mezi Nejvyšším správním soudem ČR a Ústavním soudem, který dospěl až do fáze nesouladu Ústavního soudu se Soudním dvorem EU, a to s cílem daný problém komplexně vyřešit:

„Ačkoliv tedy tato záležitost není zcela dořešena, je evidentní, že zde dochází k problematické rozpornosti názorů Ústavního soudu a SD EU, která by při jejím dalším prohlubování mohla přinášet negativní důsledky v podobě narušení právní jistoty ve vztahu k ochraně některých ústavně zaručených práv či principů, zejména práva na přiměřené zabezpečení ve stáří či principu rovnosti občanů před zákonem a zákazu diskriminace; tato kauza přitom též poškozuje postavení ČR jakožto člena EU.“

Záměrem zákonodárce bylo přijmout takovou úpravu, která by brala v úvahu jak principy akcentované Ústavním soudem, tak principy, na nichž postavil své rozhodnutí Soudní dvůr, tedy úpravu vyhovující judikatuře obou jmenovaných soudů. Podle důvodové zprávy se jedná o úpravu, jež „umožní přiznání dorovnání v zásadě v souladu s nálezy Ústavního soudu, avšak odstraní diskriminační kritérium státního občanství, které nahradí kritériem potřebné délky doby pojištění.“ Soudní dvůr totiž nevyloučil možnost poskytovat dorovnání důchodů, pouze označil za nepřípustné dorovnání vázat na podmínku českého občanství, která je podle něj diskriminační. Zákonodárce tak využil poměrně široký prostor, který Soudní dvůr vnitrostátním orgánům ponechal, a pokusil se jej zaplnit takovou úpravou, která by vyhovovala požadavkům unijního práva i závěrům vysloveným Ústavním soudem. Je zřejmé, že taková snaha zákonodárce je zcela legitimní a nemůže být povrchně označena za protivení se všeobecné závaznosti nálezů Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť řešení této složité problematiky vyžadovalo komplexní pozitivněprávní úpravu, již soudy včetně soudu ústavního ve své kompetenci poskytnout nemohly a nemohou.

Stěžovatelce z uvedených důvodů nelze přisvědčit v jejím požadavku, aby jí orgány sociálního zabezpečení přiznaly „dorovnání“ na základě dřívější judikatury Ústavního soudu, a nutně přitom ignorovaly snahu zákonodárce o komplexní řešení problematiky česko-slovenských důchodů zhmotněnou v ustanovení § 106a zákona o důchodovém pojištění ve znění od 1. prosince 2013 a odhlížely od podmínek tam stanovených. Zákon č. 274/2013 Sb. totiž ve vývoji problematiky česko-slovenských důchodů započal novou kapitolu.

Na druhou stranu je však jistě možné z hlediska závěrů přijatých Ústavním soudem posoudit vymezení institutu dorovnávacího přípěvku v § 106a a násl. zákona o důchodovém pojištění. Právě na zpochybnění ústavní konformity nové zákonné úpravy stěžovatelka patrně mířila v kasační stížnosti, v níž uváděla, že se zákonodárce neřídil doporučením Ústavního soudu, neboť ze skupiny dotčených osob vybral pouze užší skupinu […].“ Nejvyšší správní soud ČR se proto v tomto ohledu ústavní konformitou § 106a zákona o důchodovém pojištění zabýval.

Nepřistupoval však k zevrubnému abstraktnímu posouzení ústavnosti nové úpravy, nýbrž přezkoumával situaci stěžovatelky, maje na paměti jí vznesené námitky (§ 109 odst. 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud ČR přitom dospěl k závěru, že stěžovatelčiny námitky vůči § 106a zákona o důchodovém pojištění ve znění od 1. prosince 2013 nejsou důvodné a že dané ustanovení obstojí.

Nárok na dorovnávací přídavek je podle § 106a v rozhodném znění podmíněn tím, že pojištěnec
a) získal před 1. lednem 1993 aspoň 25 let československé doby pojištění, za kterou mu byl po 31. prosinci 1992 přiznán starobní důchod ze slovenského důchodového pojištění,
b) získal v období od 1. ledna 1993 do 31. prosince 1995 aspoň 1 rok doby pojištění podle právních předpisů České republiky; pro účely splnění této podmínky se do doby pojištění nezahrnují náhradní doby,
c) český starobní důchod a slovenský starobní důchod jsou vypláceny ke dni, od něhož pojištěnec žádá o přiznání dorovnávacího přídavku, a d) výše dorovnávacího přídavku má ke dni, od něhož pojištěnec žádá o jeho přiznání, kladnou hodnotu. Současné nastavení podmínek pro vznik nároku na dorovnávací přídavek tak opustilo Soudním dvorem kritizovanou podmínku státního občanství ČR (srov. rozsudek Soudního dvora ve věci Landtová, bod 49: „Nález Ústavního soudu s sebou nese přímou diskriminaci na základě státní příslušnosti, jakož i nepřímou diskriminaci na základě státní příslušnosti vyplývající z kritéria bydliště vůči těm, kteří využili svého práva na volný pohyb.“) a je z hlediska státního občanství a bydliště osoby neutrální, jak Nejvyšší správní soud ČR k nové právní úpravě poznamenal ještě před její účinností (rozsudek ze dne 30. května 2013 č. j. 4 Ads 116/2012 – 43)

Ze správního spisu Nejvyššího správní soud ČR zjistil, že stěžovatelka mezi lety 1968 a 1972 studovala ve slovenské části federace v Košicích. Poté od roku 1972 do roku 1996 pracovala u různých zaměstnavatelů v Košicích a v okolí a zde také bydlela. Důchodového pojištění v České republice byla stěžovatelka účastna až od července 1997, kdy získala zaměstnání v Praze.
České občanství podle svých slov stěžovatelka nabyla v roce 2001. Již z tohoto letmého přehledu vyplývá, že stěžovatelka nejenže nesplnila podmínky § 106a zákona o důchodovém pojištění, ale zejména nespadá mezi osoby, na něž Ústavní soud mířil v nálezu sp. zn. II. ÚS 2524/10.

V jejím případě nebyly dány legitimní důvody, aby se přiznáním „slovenského důchodu“ za federální dobu pojištění cítila poškozena na svých právech. Stěžovatelka měla před rozpadem ČSFR (a ještě několik let po něm) místo zaměstnání na území Slovenska a z hlediska okolností relevantních pro důchodové pojištění neměla k české části federace žádnou vazbu.

Je tak třeba uzavřít, že stěžovatelka nebyla poškozena na svém právu na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, a už vůbec ne v intenzitě zasahující do minimálního standardu uvedeného práva (čl. 4 odst. 4 Listiny).

S ohledem stěžovatelčinu historii důchodového pojištění zmíněnou v předchozím bodě Nejvyšší správní soud ČR dospěl k závěru, že v případě stěžovatelky nebyl porušen ani čl. 3 odst. 1 Listiny, totiž zákaz diskriminace.

Nejvyšší správní soud ČR podanou kasační stížnost posoudil jako nedůvodnou a podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. ji zamítl. (Citováno z rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR č. j. 6 Ads 175/2015 – 23)

Advokát v Olomouci se vyjadřuje k ochraně proti účelovým exekučním návrhům – k ochraně předběžným opatřením insolvenčního soudu.

Povinní v exekučním  řízení podávají (byť jeden den před konáním dražby v exekučním řízení) často účelové insolvenční návrhy. Dle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Proto důsledkem (byť účelově podaného) insolvenčního návrhu je odročení dražby. Takovému účelovému postupu povinných je možno (zejména při opakovaném podání bezúspěšného insolvenčního návrhu, který již byl dříve odmítnut dle ustanovení § 128 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona) se bránit cestou návrhu na vydání předběžného opatření dle § 82 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona.

Advokát v Olomouci se ve své advokátní praxi již několikrát setkal insolvenčními návrhy, které (zjevně účelově) obsahovaly základní nedostatky. Povinní se těmito návrhy snaží co nejvíce oddálit dražbu, když např. neuvedou v insolvenčním návrhu nebo v přiloženém seznamu závazků konkrétní datum splatnosti alespoň dvou závazků a tím fakticky zamezují provedení (jinak zcela důvodné a exekutorem připravené) dražby.  Dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona může insolvenční soud předběžným opatřením omezit z důvodů hodných zvláštního zřetele způsobem stanoveným v předběžném opatření některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v §109 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona, neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů. Dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona může insolvenční soud v době rozhodnutí o insolvenčním návrhu omezit z důvodů hodných zvláštního zřetele způsobem stanoveným v předběžném opatření některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v § 109 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona, neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů.

Pokud by se jednalo o opakovaný účelový insolvenční návrh, na jehož základě nemůže být provedena dražba nemovitých věcí povinného a insolvenční návrhy by byly v obou případech podány den před nařízenou dražbou nemovité věci, pak je evidentní, že jediným účelem takového insolvenčního návrhu bylo zmaření provedení exekuce prodejem nemovitých věcí v dražbě. V případě, kdy soudní exekutor provedl rozsáhlou inzerci, kdy k dražbě je připojeno velké množství zájemců, je na místě návrh na vydání předběžného opatření insolvenčnímu soudu podat.

Vrchní soud v Olomouci takový účelový insolvenční návrh již řešil (v usnesení č.j. 3 VSOL 355/2013-A-19 ze dne 19.7.2013), když změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a nařídil předběžné opatření (ve smyslu shora uvedeného).

Advokát v Olomouci k právu fotografovat úředníky:

Nejvyšší správní soud rozhodoval rozsudkem ze dne 9. 10. 2013 o ochraně osobnosti úřední osoby ve vztahu k pořizování obrazových záznamů z jednání před správním orgánem.

Žalobce se žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové domáhal určení, že zásah žalovaného spočívající v zákazu pořizování fotografií osob jednajících dne 29. 2. 2012 jménem žalovaného ve věci vedené pod č. j. MMHK/012300/2012 byl nezákonný. Stěžovatel též navrhl, aby krajský soud vyslovil žalovanému zákaz znemožňovat stěžovateli pořizování záznamů jednání před žalovaným. Krajský soud však tuto žalobu zamítl, s odůvodněním, že ochrana osobnostních práv účastníků řízení navzájem a úředních osob vůči účastníkům řízení podléhá obecné právní úpravě podle občanského zákoníku. Účastníci řízení proto mohou pořizovat obrazové nebo zvukové záznamy z úkonů v řízení, o nichž se sepisuje protokol, pouze se souhlasem podle § 12 odst. 1 občanského zákoníku. Nastane-li situace, kdy zájem na ochraně některého z principů správního řízení převáží nad zájmem na ochranu osobnostních práv úředních osob, vznikne účastníkovi řízení právo dokumentovat obrazovým či zvukovým záznamem průběh úkonu v řízení, o němž se sepisuje protokol. V tomto případě však podle názoru krajského soudu bude potřeba, aby byl pořízený obrazový nebo zvukový záznam způsobilý uvedenou skutečnost prokázat.

Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu podal včasnou kasační stížnost, v níž uplatnil kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel namítá, že se krajský soud v rozsudku dostatečně nevypořádal s námitkou, že k pořizování fotografií z jednání stěžovatel přistoupil z důvodu arogantního, neprofesionálního a urážlivého jednání úředních osob. Fotografie měly umožnit vyvození odpovídajících důsledků proti jednajícím osobám. Podle stěžovatele nepřípustný způsob jednání úředních osob může spočívat nejen ve verbálním projevu, ale také v projevech neverbálních, které lze zachytit prostřednictvím fotografie. Jako příklad zmínil stěžovatel nevhodné posunky či oblečení jednajících osob, které mohou být diskriminační nebo urážlivé.

Nejvyšší správní soud vyhlásil rozsudek, kde konstatoval, že ani úřední osoba, ačkoli ve správním řízení vystupuje jménem orgánu veřejné správy, nemůže být omezena ve svém právu na ochranu osobnosti. Citoval judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle něhož právo člověka na ochranu podoby zahrnuje i právo každého bránit se proti tomu, aby kdokoli jiný zachycoval, přechovával či reprodukoval jeho podobu. Jelikož správní řád neupravuje pravidla pořizování zvukových či obrazových záznamů, podléhá ochrana osobnostních práv účastníků řízení obecné právní úpravě obsažené v občanském zákoníku. Z toho vyplývá, že účastníci mohou pořizovat obrazové nebo zvukové záznamy primárně pouze po předchozím souhlasu zachycených úředních osob.

Nejvyšší správní soud sice připustil, že může nastat situace, kdy zájem na ochraně některého z principů správního řízení převáží nad zájmem na ochranu osobnostních práv úředních osob a v takovém případě by účastník mohl obrazovým či zvukovým záznamem průběh řízení dokumentovat i bez souhlasu. Nicméně pořizováním fotografií mobilním telefonem opravdu nelze dokumentovat arogantní a urážlivé vystupování úředních osob. Fotografie totiž nemá v tomto ohledu dostatečnou vypovídací hodnotu. Takový postup proto nemůže požívat právní ochrany. Dalo by se snad dokonce i říct, že arogantního a urážlivého jednání se dopustil právě účastník řízení, a to bezdůvodným fotografováním úředních osob. Výzva ke smazání fotografií tak byla na místě.

Vzhled, plynná čeština bez cizího přízvuku, argumentace rozsahem oprávnění policistů a malé příruční zavazadlo nedává stoprocentní jistotu příslušníkům policie, že se nejedná o cizinku bez povolení k pobytu na území České republiky.

Nejvyšší správní soud ČR zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byl označen jako nezákonný zásah postup policie při výzvě k prokázání totožnosti žalobkyně v prostoru mezinárodního vlaku a při následných úkonech na policejní služebně během průběhu mimořádné celorepublikové bezpečnostní akce, která byla zaměřená na odhalování nelegální migrace, pátrání po hledaných a pohřešovaných osobách a odhalování dovozu zbraní a střeliva.

Nejvyšší správní soud ČR dospěl k závěru, že žádný ze znaků uvedených krajským soudem není sám o sobě dostatečným a jednoznačným důkazem o tom, že osoba vyzvaná k prokázání totožnosti nemůže být cizincem bez povolení opravňujícího k pobytu na území České republiky. Tento závěr nelze podle Nejvyššího správního soudu ČR učinit ani posouzením všech uvedených znaků kumulativně a ve vzájemné souvislosti. S názorem krajského soudu, podle kterého muselo být policistům na základě těchto znaků „postupně zcela zjevné“, že se nejedná o cizinku ve smyslu § 63 odst. 2 písm. b) zákona o policii, Nejvyšší správní soud ČR ze všech výše popsaných důvodů nesouhlasí. Vzhled, plynná čeština bez cizího přízvuku, argumentace rozsahem oprávnění policistů a malé příruční zavazadlo mohou ve svém součtu vést maximálně k závěru o určité míře pravděpodobnosti, že se o cizince nejedná. Tyto skutečnosti dále v žádném případě nejsou zárukou legálnosti pobytu osoby na území České republiky.

Jednoznačný a kvalifikovaný závěr o tom, zda je či není vyzvaná osoba cizincem bez povolení k pobytu na území České republiky, mohou policisté učinit pouze za předpokladu, že jim tato osoba na základě zákonné výzvy prokáže svou totožnost. Je nezbytné přihlédnout k tomu, že policista musí jednat bez prodlení, na základě okamžitého posouzení skutkových okolností, nemá v tomto ohledu „komfort správního orgánu, čas a různé prostředky k dosažení zamýšleného legitimního cíle (formalizované dokazování, ověřování, opakované upozornění, pořádkové pokuty), a proto po něm také nelze požadovat v jednání limity, které existenci takových podmínek předpokládají“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 17. 8. 2011, č. j. 1 As 63/2011 – 97).

Nejvyšší správní soud ČR považuje za nemožné, aby policista důvodně vyzývající k prokázání totožnosti osobu zdržující se v prostoru vymezeném § 63 odst. 2 písm. b) zákona o policii prováděl hodnocení míry pravděpodobnosti, zda se podle vnějších znaků vyzvané osoby může jednat o cizince s oprávněním k pobytu či nikoli, nebo dokonce aby prováděl v této situaci ohledně existence, kvality či intenzity těchto znaků dokazování. Je nutno zdůraznit, že veškeré výše uvedené závěry jsou podmíněny tím, že v projednávané byly nesporně splněny podmínky pro prvotní výzvu k prokázání totožnosti dle § 63 odst. 2 písm. b) zákona o policii.

Policisté žalobkyni při výzvě k prokázání totožnosti umožnili alternativní nejméně zatěžující způsob ověření totožnosti, který by umožňoval pokojný průběh splnění její povinnosti i bez fyzického předložení úředního dokladu totožnosti. Po odmítnutí prokázání své totožnosti předložením občanského průkazu byla policisty poučena, že postačí, pokud jim sdělí své jméno, příjmení a datum narození. Byl respektován původní účel prováděné kontroly, tj. zjištění přítomnosti cizinců bez povolení k pobytu, nikoliv kontrola povinnosti mít u sebe vždy doklad totožnosti.

Nejvyšší správní soud ČR dospěl k závěru, že výzva k prokázání totožnosti v prostoru mezinárodního vlaku v průběhu bezpečnostní akce zaměřené na odhalování nelegální migrace byla vůči žalobkyni vznesena v souladu se zákonem. Ze strany policie by bylo namístě od této výzvy upustit pouze tehdy, pokud by bylo najisto postaveno, že kontrolovaná osoba nemůže být cizinkou bez povolení k pobytu v České republice.

Nejvyšší správní soud ČR dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že krajský soud zatížil napadený rozsudek vadami, které měly za následek vydání nezákonného a částečně nepřezkoumatelného rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší správní soud ČR napadený rozsudek proto zrušil a věc krajskému soudu k dalšímu řízení.

(Citováno z rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 28. ledna 2016 č. j. 10 As 236/2015 – 36).

Dotčené právní předpisy:
§ 63 odst. 2 písm. b) zákona o Policii České republiky:
Policista je oprávněn vyzvat k prokázání totožnosti osobu zdržující se v prostoru, o kterém lze důvodně předpokládat, že se v něm zdržují cizinci bez povolení opravňujícího k pobytu na území České republiky.

Dne 22.1.2016 se advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma zúčastnil odborného semináře o znaleckém dokazování v Brně.

Téma semináře pořádaného Právnickou fakultou Masarykovy Univerzity bylo znalecké dokazování, znalecký posudek a jeho význam v trestním řízení (přednášel Doc. JUDr. Marek Fryšták, Ph.D. z katedry trestního práva Právnické fakulty Masarykovy Univerzity) a v civilním řízení (přednášela JUDr. Kateřina Čuhelová, předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně).

V úvodní části Doc. Fryštáka byl znalecký posudek podroben výkladu dle zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, když bylo připomenuto, že tento (poměrně starý) zákon je na některých místech v rozporu se zákonem č. 141/1961 Sb., trestním řádem, přednost má však vždy trestní řád. Bylo zmíněn význam tzv. „krajového (lokálního práva)“, když výklady se u jednotlivých policejních orgánů, státních zastupitelství i soudů značně liší.

Znalec podávající znalecký posudek je osoba rozdílná od orgánů činných v trestním řízení (lajcký názor OČTŘ nesmí nahrazovat odborný názor znalce). Posudek může napsat i osoba nezapsaná v seznamu znalců, zcela výjimečně se setkáváme se znaleckými posudky znaleckých a vědeckých ústavů, vysokých škol či jiných vědeckých institucí.

Pro důvodnost znaleckého posudku byla akcentována tzv. složitost posuzované otázky, jak se posuzuje s tím, že jí posuzuje orgán činný v trestním řízení. Byly zmíněny obligatorní případy přibrání znalce dle § 110 trestního řádu, § 113 odst. 1 a 2 trestního řádu, § 118 trestního řádu a dle judikatury. Na semináři bylo podrobně pojednáno o přibrání znalce (i o historickém vývoji), nemožnosti podání opravného prostředku, (jen námitek, o kterých rozhoduje státní zástupce), o definici podjatosti, o lhůtě pro podání znaleckého posudku, o námitkách proti formulaci otázek a proti odbornému zaměření znalce.

Přednášející v diskuzi pojednal o odborném vyjádření, zákonném poučení znalce, výslechu znalce, přibraném konzultantovi a o významu posudku od znalce a od ústavu.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma považuje za správné doplnit, že znalec nikdy nesmí posuzovat právní otázky (otázky viny či neviny), otázky příčetnosti či nepříčetnosti (může rozpoznávací a volní stránku hodnotit, nikdy však znalec nesmí učinit závěr o příčetnosti), příčetnost či nepříčetnost osoby hodnotí jen a pouze soud.

JUDr. Kateřina Čuhelová, předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně v civilních věcech uvedla její část na téma znalecký posudek citátem soudce Dörfla: „Je úleva najít v pozici soudce odpověď na klíčovou otázku dokazování ve srozumitelně napsaném a dobře zdůvodněném posudku“ (Z komentáře C.H. Beck 2009).

Nejprve pojednala v civilním řízení obecně o žalobě, jejím doplnění, zaplacení soudního poplatku, přípravném řízení, koncentraci řízení, o přibrání znalce i v odvolacím řízení. Výklad byl zaměřen na dokazovaní, zdůraznila, že znalec může vycházet i z důkazů, které soud neprovede, rovněž soud může provést i důkazy, které nebyly navrženy (i např. související spis), dále uvedla problematiku nesporných skutečností

JUDr. Čuhelová sdělila, že soud uvede, z jakého skutkového stavu má znalec vycházet, uloží účastníkům povinnosti (poskytnutí součinnosti znalci) i donucuje součinnost pokutami. Rovněž účastník může předložit i revizní posudek podle § 127a občanského soudního řádu, pochybnost soudce lze odstranit vysvětlením znalce, pokud pochybnost trvá, zadá se revizní znalecký posudek (i po koncentraci řízení). Znalec je odpovědný, pokud soud rozhodl na základě posudku a vznikne škoda (1 US 312/2005 ze dne 1.11.2007).

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doporučuje v civilních věcech přibrat znalce a nechat zpracovat znalecký posudek k prokázání nároku klienta.

Advokát v Olomouci uvádí nejvýznamnější legislativní změny od 1. 1. 2016: Od 1. ledna 2016 se mění řada zákonných ustanovení. Od tohoto dne dojde například ke zvýšení minimální mzdy, seniorům stoupne penze, živnostníkům se zvýší minimální zálohy na sociální a zdravotní pojištění, ke změnám také dojde v silniční dopravě – zvýší se rychlost na silnicích prvních tříd, začnou platit nové dopravní značky, budou zavedeny registrační značky s textem na přání.

1. Legislativní změny – zvýšení minimální mzdy
Ve Sbírce zákonů vyšlo v polovině září nařízení vlády č. 233/2015 Sb., kterým se od 1. 1. 2016 zvyšuje minimální mzda. Stejně jako vloni se minimální mzda zvýší o 700 Kč, tedy z dosavadních 9200 Kč na 9900 Kč. Příslušnou změnu nařízení vlády č. 567/2006 Sb. schválil v srpnu kabinet Bohuslava Sobotky jako kompromis, s nímž ale nejsou spokojeni ani zaměstnavatelé ani odbory. Současně se zvýšením měsíční minimální mzdy dochází také ke zvýšení základní hodinové sazby a nejnižších úrovní tzv. zaručené mzdy. Základní hodinová sazba se zvyšuje z 55 Kč na 58,70 Kč. Vzroste také minimální mzda pro zdravotně postižené, a to na 9300 Kč.

2. Legislativní změny – zvýšení starobních důchodů
Od 1. ledna 2016 se zvyšují důchody starobní, včetně předčasných starobních důchodů, důchody invalidní (pro invaliditu prvního, druhého i třetího stupně), vdovské, vdovecké a sirotčí důchody. Základní výměra důchodu (stejná pro všechny druhy důchodů) se zvýší o 40 Kč (z 2 400 Kč na 2 440 Kč). Starobním důchodcům bude ještě vyplacen na jednorázový příspěvek 1 200 Kč k penzi, vyplacený by měl být v únoru 2016.

3. Legislativní změny – změny pro podnikatele
Podnikatelé, kteří hradí minimální zálohy na sociální a zdravotní pojištění si budou muset připlatit 660 Kč za rok. Pro více než půl milionu podnikatelů je novou povinností podávat kontrolní hlášení u daně z přidané hodnoty. Všichni plátci navíc musí podávat přiznání elektronicky, dosud existující výjimka pro fyzické osoby přestala platit.

4. Legislativní změny – zvýšení sazby spotřební daně u tabákových výrobků
Od 1. 1. 2016 nabývá účinnosti novela zákona o spotřebních daních, podle které bude daň u tabákových výrobků růst. V roce 2016 bude činit na základě této legislativní změny zvýšení spotřební daně u cigaret přibližně 3 Kč na krabičku, pro roky 2017 a 2018 pak 0,90 Kč až 1 Kč, respektive o 1,20 Kč na krabičku.

5. Legislativní změny – zvýšení daňového zvýhodnění na druhé a další dítě
Na druhé dítě v rodině se má zvýšit o 100 korun měsíčně, na třetí a další dítě má stoupnout o 300 korun měsíčně. Pro rodiny s jedním dítětem se výše slevy měnit nemá. Příslušnou změnu zákona ale poslanci ještě neschválili. Druhé čtení přijde na řadu na první schůzi v novém roce, což by mohlo znamenat účinnost této plánované legislativní změny v březnu roku 2016.

6. Legislativní změny – změny u osobních dokladů
První leden roku 2016 přináší hned několik změn ve vydávání osobních dokladů. Občanům nad 70 let věku budou po skončení platnosti dosavadních občanských průkazů vydávány nové s dobou platnosti na 35 let. Novinky zaznamenají také žadatelé o cestovní pas. Požádat o něj a vyzvednout si ho bude možné na kterémkoliv obecním úřadě obce s rozšířenou působností, bez ohledu na místo trvalého pobytu. S novým rokem také končí vydávání pasů bez biometrických údajů s platností na dobu šesti měsíců. Podraží se tzv. expresní pasy u dospělého z 1500 Kč na 4000 Kč u dítěte do 15 let z 1000 Kč na 2000 Kč.

7. Legislativní změny – tarifní platby v nemocnicích
Tarifní platby pracovníků ve zdravotnictví budou od 1. 1. 2016 navýšeny o 5 %.

8. Legislativní změny – daň z nemovitých věcí
V účinnost vstupuje novela zákona o dani z nemovitých věcí, podle které na základě této legislativní změny daň z nebytí nemovité věci platí pouze kupující.

9. Legislativní změny – změny v silniční dopravě
Od 1. 1. 2016 se také většina dosud rychlostních silnic přeměnila v dálnice, označují je zelené značky namísto modrých. Modré značky se symbolem automobilu se přemístily na vybrané silnice první třídy, na nichž se tím pádem povolená rychlost zvýšila z 90 na 110 kilometrů v hodině. Majitelé aut si navíc budou moci za poplatek nechat na registrační tabulku vytisknout vlastní text, který by ale neměl obsahovat například vulgarity.

Advokát JUDr. Lubor Ludma sleduje a komentuje některé legislativní změny, které nabudou účinnosti od 1.1.2016.

Oděv advokáta je nově upraven v etickém kodexu.

Představenstvo České advokátní komory usnesením ze dne 13.10.2015 změnilo usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex), ve znění pozdějších předpisů. Představenstvo České advokátní komory podle § 17 a § 44 odst. 4 písm. b) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů upravilo oděv advokáta tak, že advokát bude od nabytí účinnosti změny etického kodexu povinen užívat oděv advokáta, který odpovídá povaze poskytovaných právních služeb a nesnižuje důstojnost advokátního stavu. Představenstvo se usneslo na tom, oděv advokáta je pro jednání před soudem nebo jiným orgánem společenský oděv.

Společenský oděv advokáta pro jednání před soudem nebo jiným orgánem tvořit tmavý oblek, košile a vázanka. Advokátní kancelář v Olomouci vítá tuto změnu etického kodexu, oděv advokáta, který je takto výslovně upraven, zajisté přispěje k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu.

Advokát v Olomouci sděluje, že výše uvedená změna se nikterak nedotkne právní úpravy advokátního taláru (stavovský oděv advokáta), když povinnost nosit stavovský oděv advokáta (talár) má advokát již na základě novely zákona o advokacii, kterou již dne 17.6.2009 schválil senát. Advokát v Olomouci tedy jen na okraj připomíná, že advokát je ze zákona i nadále povinen používat talár (stavovský oděv advokáta) v trestním řízení, a dále v řízení před Ústavním soudem, Nejvyšším soudem a Nejvyšším správním soudem, přičemž vzhled taláru stanovuje Česká advokátní komora stavovským předpisem.

Oděv advokáta je tedy upraven v zákonu o advokacii jako stavovský oděv advokáta a nyní nově také stavovskými předpisy České advokátní komory jako společenský oděv pro jednání před soudy nebo jinými orgány.