Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k situaci, kdy střídavá péče není v nejlepším zájmu dítěte.
II. senát Ústavního soudu ČR vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces a v důsledku toho došlo i k porušení práva na respektování rodinného života a na výchovu a péči o dítě.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, který změnil rozsudek soudu prvního stupně, a návrh stěžovatelky na svěření nezletilé do její výlučné péče zamítl. Právní závěry odvolacího soudu jsou dle stěžovatelky v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními, když odvolací soud dovodil, že nenastala taková změna poměrů, která by odůvodňovala změnu předchozího rozhodnutí, kterým byla nezletilá svěřena do střídavé péče.
Stěžovatelka je matkou nezletilé dcery, která byla rozsudkem okresního soudu původně svěřena do její výchovy, a otci bylo uloženo přispívat na výživu.
Otec byl oprávněn ke styku s nezletilou v době od druhé soboty každého měsíce po dobu následujících jedenácti dnů. Později byl k odvolání obou rodičů prvostupňový rozsudek změněn rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 13. 2. 2013, č. j. 35 Co 681/2012-213, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 28. 2. 2013, č. j. 35 Co 681/2012-216 tak, že byla nezletilá svěřena do střídavé výchovy rodičů ve čtrnáctidenním cyklu a oběma rodičům byla stanovena povinnost platit na výživu nezletilé stejnou částku. Tento rozsudek napadla stěžovatelka stížností, kterou Ústavní soud ČR zamítl.
V novém řízení k návrhu matky na změnu péče Okresní soud v České Lípě svěřil nezletilou do její výlučné péče a otci stanovil povinnost přispívat na výživu. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že z provedených důkazů vyplývá, že střídavá péče po zahájení povinné školní docházky již není v zájmu nezletilé. K tomuto závěru soud prvního stupně došel poté, co provedl rozsáhlé dokazování mimo jiné znaleckým posudkem znalce z oblasti psychologie, osobním pohovorem s nezletilou i pohovorem prostřednictvím kolizního opatrovníka, zpráv Základní školy v České Lípě a Základní školy v Olomouci, písemnými vyjádřeními vedoucí vychovatelky školní družiny a vedoucími zájmových aktivit, zprávami Pedagogicko-psychologické poradny Olomouckého kraje a Pedagogickopsychologické poradny v České Lípě a výpověďmi svědků. Za stěžejní považoval soud prvního stupně znalecký posudek znalkyně.
K odvolání otce krajský soud nyní ústavní stížností napadeným rozsudkem návrh matky na svěření nezletilé do její péče zamítl, neboť neshledal důvod pro změnu původního rozhodnutí o úpravě výchovných poměrů, dle jeho názoru totiž nedošlo k takové změně poměrů, která by změnu předchozího rozhodnutí odůvodňovala. Naopak na základě provedeného dokazování, zejména na základě zpráv obou základních škol, které nezletilá navštěvuje, dovodil, že nezletilá nemá se zvládáním učiva problémy, na vysvědčení měla v první třídě samé jedničky, vše zvládala bez problémů a žádné potíže se nevyskytly ani ve druhé třídě.
Ústavní soud ČR však současně v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi.
V rámci přezkumu rozhodování obecných soudů Ústavní soud ČR také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
Ústavní soud ČR ve svých rozhodnutích setrvale judikuje, že pokud jde o (ne)svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy již dříve soudy o úpravě výchovných poměrů dítěte rozhodly či kdy již dříve schválily dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností, je podstatné, zda jednak došlo ke změně okolností dosavadních výchovných poměrů, jednak zda jsou souvislosti v nejlepším zájmu dítěte a dále zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností soudy dostatečně zabývaly. Tak tomu bylo právě v projednávané věci, kdy závěry o absenci změny poměrů, o které se odvolací soud opírá ve svém rozhodnutí, nemají oporu v provedeném dokazování.
Ústavní soud ČR dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Závěry odvolacího soudu o absenci změny poměrů nemají oporu v provedeném dokazování.
Ústavní soud ČR je přesvědčen, že se odvolací soud řádně nezabýval otázkou, jaký může mít režim střídavé péče a docházka do dvou základních škol (vzdálených od sebe 300 km) dopad na psychický vývoj nezletilé.
Jedná se především o nerespektování závěrů vyplývajících ze znaleckého posudku, ve kterém znalkyně charakterizovala aktuální psychický stav nezletilé vnitřní tenzí a připraveností bránit rodinné hranice a úzkostí z možného negativního hodnocení či výkonového selhání. Nezletilá dle závěrů znaleckého posudku vzhledem ke své inteligenci a citlivosti hluboce prožívá napětí a konfliktní atmosféru mezi rodiči a uvědomuje si význam své role a pouze v prostředí.
Dle znalkyně střídavá péče realizovaná za stávajících podmínek není v nejlepším zájmu dítěte. Odvolací soud toto zjištění znalkyně odbyl větou, že pro nezletilou by bylo lepší navštěvovat jen jednu školu, ale pokud zvládá bez větších obtíží docházku do dvou škol, je spokojená a nejsou zde jiné změny v poměrech účastníků, není důvod dosavadní model péče měnit.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 Ústavní soud ČR konstatoval, že i za situace, kdy jsou obecně splněna kritéria u obou rodičů zhruba ve stejné míře, mohou nastat specifické okolnosti týkající se konkrétního dítěte, které brání jeho svěření do střídavé péče, neboť střídavá péče by nebyla v nejlepším zájmu dítěte.
Ústavní soud ČR je nucen konstatovat, že se odvolací soud nedostatečně zabýval nutností přehodnotit stávající výchovné poměry, aby byly v nejlepším zájmu dítěte. Přehodnocení stávajících výchovných poměrů musí být komplexní a podrobné, a v každé jeho složce je třeba hodnocení zájmu dítěte. Není dostačujícím zjištění, že nezletilá režim střídavé péče a docházku do dvou základních škol zvládla. Je třeba zkoumat, jaký má tento režim vliv na její soukromý život, zda nezletilá prožije šťastné a spokojené dětství či zda má možnost stýkat se se svými vrstevníky a být součástí kolektivu.
Pouhé zvládnutí učiva není v tomto ohledu dostatečným odůvodněním, zvláště za situace, kdy dle závěrů znaleckého posudku nezletilá zvládá školní dualismus na úkor své psychické pohody. Jinými slovy, nikoli za všech okolností zahájení školní docházky do dvou různých základních škol představuje změnu poměrů ve smyslu § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Zda tomu tak je či není, je nutno vždy posuzovat optikou zájmu dítěte. V projednávané konkrétní věci však závěr odvolacího soudu o tom, že k takové změně poměrů nedošlo, zjevně neodpovídá provedenému dokazování. Při dalším rozhodování o případné změně výchovných poměrů tedy budou soudy povinny zabývat se všemi výše naznačenými otázkami a zohlednit též aktuální psychický stav nezletilé.
(citovaný nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 169/16 ze dne 24. června 2016)
Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr opakuje, že veškeré právní úpravy poměrů nezletilců musí být v nejlepším zájmu dítěte. Pojem nejlepší zájem dítěte se objevuje v mnoha mezinárodních smlouvách, především v Úmluvě o právech dítěte.