Exekuční výkon rozhodnutí ve světle judikatury Ústavního soudu ČR

V případech, kdy dlužník nesplní dobrovolně svoji povinnost, kterou mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, popřípadě jiný exekuční titul (srov. § 274 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“), resp. § 40 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „EŘ“)), se oprávněná osoba může domáhat vymožení tohoto titulu státní mocí.

V Českém právu existují v zásadě dvě možnosti, jak mocensky donutit osobu, která dobrovolně neplní, povinnost uloženou vykonatelným titulem. Oprávněný si může v zásadě vybrat, jakou cestou se při uspokojení vydá, nicméně existují u určitých vykonatelných titulů výjimky, které lze vykonat jen jednou z možných cest.

První možnost pro výkon rozhodnutí, či jiného exekučního titulu, je zakotvena v části šesté OSŘ, která upravuje postup výkonu rozhodnutí skrze exekuční soudy. Druhou možností je využití postupu zakotveného v EŘ, exekuci, a využití služeb exekutora.

Obě možné cesty se vyznačují silnou formální stránkou procesního postupu v průběhu řízení (dále jen „exekuční řízení“). Projevem této formalizované stránky je především to, že v exekučním řízení exekutorovi obecně postačuje, v uvozovkách, pouze exekuční návrh se všemi náležitostmi (označení povinného, oprávněného, které věci se návrh týká, co sleduje, a exekutora, exekuční titul a doložení, že povinný dobrovolně nesplnil uloženou povinnost). Jde o to, že exekuční soud, ani exekutor meritorně nezkoumá, nepřezkoumává, zda povinnost byla uložena po právu či ne.

Dne 1. listopadu 2016 došlo k nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 2230/16, které se vymezilo proti absolutní formálnosti exekučního řízení. Ústavní soud ČR ve svém nálezu připomněl ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma připomíná dotčené ustanovení. Dle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ je výkon rozhodnutí nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.

Ústavní soud ČR uvedl, že „je zřejmé, že již stávající soudní praxe vykládá a aplikuje ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. tak, že se použije pro odstranění zjevné nespravedlnosti i tehdy, kdy by výkon rozhodnutí byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Jak k tomu totiž uvedl Ústavní soud (nález sp. zn. IV. ÚS 3216/14 ze dne 17. 12. 2015), zatímco důvody zakotvené pod písmeny a) až g) jsou důvody konkrétními, důvod uvedený pod písmenem h) je formulován všeobecně a jeho účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu. Judikatura (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1932/2005 ze dne 16. března 2006) vymezila, že z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení výkonu) musí jít o takové okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí (jakožto procesní institut) vybudován, anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit (efektivní) splnění povinnosti, vyplývající z vykonávaného titulu.“

Ústavní soud ČR ve světle výše uvedeného vlastně stanovil, že se exekuční soud, potažmo exekutor musí podívat dle jakého exekučního titulu má v řízení pokračovat, obsahově „přezkoumat“ předchozí průběh řízení a rozhodnutí, které exekuční titul zakotvuje.

Advokát v Olomouci na závěr podotýká, že pouze čas ukáže, jak na výše zmíněný nález zareaguje česká právní praxe, především exekutoři, a jaký dopad vyvolá.