Insolvenční právo – JUDr. LUBOR LUDMA

Novela insolvenčního zákona

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k novele zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Insolvenční zákon“), která nabude účinnosti od 1. 7. 2017. Insolvenční zákon zakotvuje právní úpravu úpadku, hrozícího úpadku a oddlužení dlužníka a je doplněn novelou č. 64/2017 Sb. V návaznosti na novelizaci insolvenčního zákona se v tomto příspěvku bude advokát v Olomouci zabývat především doplněním úpravy insolvenčních návrhů podaných věřitelem, složení záloh na náklady insolvenčního řízení a povinnost sepsání a podání návrhu na povolení oddlužení s insolvenčním návrhem osobou určenou zákonem.

Insolvenční návrh je dle § 97 odst. 7 insolvenčního zákona oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel, v případě hrozícího úpadku pouze dlužník. Mimo to, že každý věřitel musí společně s podáním návrhu doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, musí k návrhu připojit i její přihlášku.

Novela doznala změn v oblasti podání insolvenčního návrhu věřitelem vůči dlužníku -právnické osobě. Dle nového § 105 odst. 1 věty za středníkem, „je-li dlužníkem právnická osoba, je insolvenční navrhovatel, který vede účetnictví nebo daňovou evidenci podle zvláštního zákona, povinen doložit pohledávku uznáním dlužníka s ověřeným podpisem nebo vykonatelným rozhodnutím nebo notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti nebo exekutorským zápisem se svolením k vykonatelnosti nebo potvrzením auditora podle zvláštního zákona, soudního znalce nebo daňového poradce, že navrhovatel o pohledávce účtuje.“

Podstatnou změnou, kterou novela insolvenčního zákona přináší, je povinnost věřitele, který podává insolvenční návrh, složení záloh na náklady insolvenčního řízení dle § 108. Dosavadní právní úprava stanovila možnost soudu, aby navrhovateli nařídil zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak.

Nová právní úprava v § 108 odst. 1 zakotvuje, že „je-li podán insolvenční návrh věřitele proti právnické osobě, která je podnikatelem, je navrhovatel povinen složit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50 000 Kč, a je-li podán insolvenční návrh věřitele proti právnické osobě, která není podnikatelem, nebo proti fyzické osobě, zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10 000 Kč; záloha je splatná spolu s podáním insolvenčního návrhu.“ Tuto povinnost však nemá navrhovatel, který je zaměstnancem nebo bývalým zaměstnancem dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích, je-li insolvenčním navrhovatelem spotřebitel, jehož pohledávka spočívá v nároku vyplývajícím ze spotřebitelské smlouvy.

Novinkou je i zvýšení horní hranice pro možné uložení pokuty insolvenčnímu navrhovateli, který svůj návrh podal zjevně bezdůvodně se zřetelem ke všem okolnostem věci, zejména k okolnostem podání insolvenčního návrhu, následkům jeho podání a jejich závažnosti, k jednání insolvenčního navrhovatele po podání návrhu a případné účinné snaze nahradit způsobenou škodu nebo odstranit škodlivé následky. Ustanovení § 128 odst. 3 insolvenčního zákona zde stanoví, oproti dosavadní maximální výše pokuty, kterou je 50 000 Kč, částku až 500 000 Kč, za takovýto bezdůvodný návrh.

Výše uvedenými změnami se zákonodárce snaží zamezit především tzv. „šikanózním“ insolvenčním návrhům, které bývaly užívány například v rámci konkurenčního boje.

Za nejvýznamnější novinku advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma považuje zakotvení povinnosti sepsání a podání návrhu na povolení oddlužení a insolvenčního návrhu za dlužníka zákonem jmenovanou osobou, což přináší nové ustanovení § 390a insolvenčního zákona.

Dle § 390a odst. 1 insolvenčního zákona „není-li dále stanoveno jinak, musí být návrh podle § 390 odst. 1 (návrh na povolení oddlužení spolu s insolvenčním návrhem) sepsán a za dlužníka podán advokátem, notářem, soudním exekutorem, insolvenčním správcem, nebo akreditovanou osobou; akreditovanou osobou je právnická osoba, které byla rozhodnutím ministerstva udělena akreditace pro poskytování služeb v oblasti oddlužení podle tohoto zákona.“

Výše uvedené ustanovení se nepoužije, když je dlužníkem fyzická osoba, která má právnické nebo ekonomické vzdělání v magisterském studijním programu nebo vykonala zkoušku insolvenčního správce, nebo je-li dlužníkem právnická osoba a jedná-li za ni osoba uvedená v § 21 občanského soudního řádu, která má právnické nebo ekonomické vzdělání v magisterském studijním programu nebo vykonala zkoušku insolvenčního správce. Osobou dle § 21 občanského soudního řádu se rozumí člen statutárního orgánu, pověřený zaměstnanec, vedoucí odštěpného závodu či prokurista.

Dosavadní právní úprava umožňovala, aby návrh na povolení oddlužení spolu s insolvenčním návrhem sepsal a podal pouze sám dlužník.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr dodává, že v insolvenčním právu je i po novele oprávněn poskytnout právní služby spočívající v zastupování dlužníků, věřitelů i insolvenčních správců v insolvenčním řízení, včetně sepsání a podání návrhu na povolení oddlužení spolu s insolvenčním návrhem dle § 390a insolvenčního zákona.

Advokát v Olomouci k odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci

Česká republika, jakožto stát, může uplatňovat vůči adresátům veřejnou moc. Stát vykonává veřejnou moc skrze nesčetně druhů své činnosti, které, přestože by se mohlo zdát, že stát bude vykonávat veřejnou moc neomylně, nemusí být vždy správné, potažmo zákonné.

Na případy, kdy stát způsobí adresátovi škodu, pamatuje již samotná Listina základních práv a svobod ve svém čl. 36 odst. 3 tím, že „každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.“

Na odpovědnost státu za škodu při výkonu veřejné moci pamatuje dále především zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „o odpovědnosti státu za škodu“), který doplňuje dikci samotného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a ve svém § 1 odst. 2 dále stanoví i odpovědnost územních samosprávních celků za škodu při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti, která je analogicky obdobná s odpovědností státu za škodu.

Kromě majetkové újmy, zákon stanoví, že „stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.“

Osoba se může dovolávat odpovědnosti státu za škodu v případech, kdy škodu způsobili státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona a orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona. V ustanovení § 4 zákona o odpovědnosti státu za škodu je dále rozvito, co spadá pod výkon státní správy, a že činnost notáře a soudního exekutora se považuje za úřední postup.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma již nastínil, za které orgány, může stát nést odpovědnost za škodu. Nyní se advokát v Olomouci zaměří na druhy činnosti, za něž může vzniknout státu odpovědnost za škodu.

Dle ustanovení § 5 zákona o odpovědnosti státu za škodu, „stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.“

Za rozhodnutí dle ustanovení § 5 písm. a) se rozumí nezákonné rozhodnutí a rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření.

Právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, přičemž, není-li dále stanoveno jinak, lze nárok na náhradu škody uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Judikatura Nejvyššího soudu ČR dovozuje, že pod tuto skupinu nezákonných rozhodnutí může spadat i nezákonné rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje (rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 265/2012, ze dne 25. září 2012).

Dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu „právo na náhradu škody rozhodnutím o vazbě má také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.“

Obdobné platí dle ustanovení § 10 a 11 zákona o odpovědnosti státu za škodu o rozhodnutí o trestu a ochranném opatření. Musel by být trest či ochranné opatření alespoň z části vykonán, a později, co se týče trestu, zproštěno obžaloby nebo bylo-li trestní stíhání zastaveno ze stejných důvodů, pro které soud v hlavním líčení rozhodne zprošťujícím rozsudkem, nebo v případě ochranného opatření rozhodnutí jako nezákonné zrušeno.

Dle ustanovení § 5 písm. b) stát dále odpovídá za nesprávný úřední postup. Dle ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé „je nesprávným úředním postupem také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.“

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se zatavuje nad poslední důležitou otázkou odpovědnosti státu za škodu, a to otázky uplatnění a promlčení nároku. „Nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6.“ Ustanovení § 6 nám stanoví, že jménem státu jednají ministerstva a jiné ústřední správní úřady, dále, co je dle zákona o odpovědnosti státu za škodu bráno jako ten správní úřad, a další orgány, u nichž lze tento nárok uplatnit.

Promlčecí doby zakotvují § 32 a následující. Obecnou subjektivní promlčecí dobou u nároku na náhradu škody jsou 3 roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, a tu nároku na náhradu nemajetkové újmy, jde o 6 měsíců. Obecnou objektivní lhůtou je „10 let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.“

Speciální promlčecí doba se objevuje u nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, která činí dle ustanovení § 33 zákona o odpovědnosti státu za škodu „dva roky ode dne, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno, zrušující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu, nebo rozhodnutí odsuzující k mírnějšímu trestu.“

Advokát v Olomouci na závěr připomíná, že nárok na náhradu škody z důvodu odpovědnosti státu za škodu může nastat z mnoha rozličných druhů činností státu při výkonu veřejné moci.

Majetková podstata v insolvenčním řízení nezahrnuje odměnu, kterou získá soudní exekutor

Soudní exekutor vedl exekuci na majetek povinných, kteří dne 25. 7. 2014 v průběhu exekučního řízení, podali dlužnický insolvenční návrh. V rámci následného insolvenčního řízení bylo vydáno dne 13. 8. 2014 usnesení o předběžném opatření, jímž insolvenční soud exekutorovi povolil provést již nařízenou dražbu nemovité věci s omezením, aby byl výtěžek dosažený zpeněžením zde specifikované bytové jednotky po celou dobu k dispozici v probíhajícím insolvenčním řízení. Exekutor provedl týž den dražbu a usnesením udělil příklep vydražiteli s nejvyšším podáním ve výši 360 000 Kč.

Dne 19. 11. 2014 byl insolvenčním soudem zjištěn úpadek. Dne 28. 11. 2014 vydal exekutor usnesení, tzv. malý rozvrh podle § 337 a násl. o. s. ř., kterým rozhodl o rozdělení výtěžku provedené exekuce – od vymožené částky 360 000 Kč podle § 46 odst. 7 exekučního řádu odečetl náklady exekuce ve výši 75 356 Kč a zbývající částku 284 644 Kč určil k vydání insolvenčnímu správci úpadců.

Proti tomuto usnesení soudního exekutora se insolvenční správce odvolal a odvolací soud napadeným usnesením rozhodnutí změnil tak, že se insolvenčnímu správci vydává celá vymožená částka 360 000 Kč, tedy výtěžek dražby bez odpočtu nákladů exekuce.

Exekutor a oprávněný z exekuce podali proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které dovolací soud odmítl, neboť dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR [zejm. s usnesením ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 (R 32/2015)] a neshledal důvody, aby se od právního názoru plynoucího z uvedeného usnesení odchýlil.

Proti usnesení odvolacího a dovolacího soudu podal exekutor ústavní stížnost, v níž uvádí, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo, zejména právo na majetek a na spravedlivý proces. Obecné soudy se podle něj dopustily nepřípustného „normotvorného“ výkladu kogentního ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu, které aplikovaly v rozporu s jeho zněním, resp. rozhodly se jej neaplikovat v celém jeho znění.

Odvolací soud ve svém vyjádření uvedl, že ve věci jde o konkurenci dvou ustanovení, a to § 46 odst. 7 exekučního řádu a § 5 odst. 1 insolvenčního zákona, považuje soudního exekutora za „řadového věřitele“, který měl svoji pohledávku spočívající v odměně a nákladech exekuce řádně přihlásit v insolvenčním řízení.

Je nepochybné, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do oprávněných zájmů exekutora na odměnu a náhradu nákladů, jež dosud „ze svého“ vynaložil k provedení exekuce, neboť jimi byly výrazně omezeny, ne-li zcela vyloučeny, jeho možnosti, jak se odměny domoci.

Ústavní soud ČR proto dospěl k závěru, že jde o aktivní legitimaci založenou na základě jiného zásahu orgánu veřejné moci, konkrétně pravomocným rozhodnutím v řízení, v němž sice exekutor nevystupoval jako účastník, ale jímž bylo zasaženo do jeho oprávněných zájmů, resp. základních práv, v podobné intenzitě, jako by jím byl.

Ústavní soud ČR nejprve zrekapituloval rozhodovací praxi soudů, která plyne z usnesení zahrnuté do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 32/2015, jímž Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání soudního exekutora proti rozhodnutí odvolacího soudu, který změnil exekutorovo rozhodnutí, tzv. malý rozvrh výtěžku zpeněžení majetku povinného, a uložil mu, aby celý výtěžek exekuce poukázal insolvenčnímu správci úpadců, v exekučním řízení v postavení povinných.

V rozhodnutí uvádí následující: „V této věci dochází ke konkurenci dvou zákonných ustanovení, a to shora citovaného ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu a ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona. Jestliže insolvenční zákon říká, že „věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti“ (zásada poměrného uspokojení věřitelů v rámci insolvenčního řízení), nelze než dovodit, že se toto ustanovení musí vztahovat na všechny věřitele úpadce. Tímto věřitelem je nutně i soudní exekutor, kterému v průběhu exekuce vznikají náklady uvedené v ustanovení § 87 odst. 1 ex. řádu.

V okamžiku, kdy soudní exekutor vymohl při provádění exekuce pohledávku (její část), vzniká mu právo na náhradu nákladů řízení (jako v této věci). Jestliže má z tohoto titulu pohledávku vůči povinnému – úpadci (ať již vymahatelnou podle příkazu k úhradě nákladů exekuce nebo ne), je povinen ji přihlásit v přihlašovací lhůtě do insolvenčního řízení k jejímu uspokojení z majetkové podstaty úpadce, jak správně dovozuje dovolatel „v řadě s ostatními věřiteli“. V opačném případě (rozhodnutím podle ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu a vydáním vymoženého plnění po odečtení nákladů exekuce) by došlo k nepřípustnému zvýhodnění jednoho z věřitelů úpadce. Aplikovat ustanovení § 46 odst. 7 věta druhá ex. řádu v jeho doslovném znění proto nelze; jinak řečeno, soudní exekutor je povinen po zahájení insolvenčního řízení na majetek v exekuci povinného vydat do majetkové podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a jako věřitel úpadce náklady exekuce (svoji pohledávku) přihlásí do insolvenčního řízení.“

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje dotčené ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu (účinného od 1. 11. 2009), které zní: „Je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci nebo v rámci likvidace dědictví do likvidační podstaty exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci nebo do likvidační podstaty.“

Ustanovení § 5 insolvenčního zákona (účinného od 1. 1. 2008) zakotvuje zásady insolvenčního řízení a zní: „Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách:
a) insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů; b) věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti; c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce; d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.“

Zákonodárce v návaznosti na přijetí insolvenčního zákona novelizoval exekuční řád, v němž zakotvením ustanovení § 46 odst. 7 (dříve § 46 odst. 6) stanovil určitý postup (nejen) pro případ souběhu insolvenčního a exekučního řízení. V tomto ustanovení je explicitně uvedeno, že exekutor si smí z částky vymožené v rámci exekuce ponechat (odpočíst) náklady exekuce a do insolvenčního řízení vydat toliko tzv. čistý výtěžek exekuce.

Obecné soudy vycházely v napadených rozhodnutích z právního názoru a závěru vysloveného v citovaném usnesení Nejvyššího soudu ČR, který však Ústavní soud ČR považuje za nedostatečně odůvodněný. Je-li nosným argumentem napadených rozhodnutí odkaz na usnesení ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, je nezbytné zkoumat především, zda toto odkazované rozhodnutí obsahuje ústavněprávně akceptovatelnou argumentaci.

Ústavní soud ČR však dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ČR provedl výklad dvou kolidujících právních norem jednoduchého práva nedostatečně důkladně, a že odůvodnění jím vyslovených právních závěrů ústavněprávním požadavkům na obsah a kvalitu nevyhovuje.

Provedením systematického výkladu za použití obecných pravidel lex specialis derogat legi generali a lex posteriori derogat legi priori se jeví jednoznačnou aplikační přednost ustanovení exekučního řádu přijatého „v reakci na nový insolvenční zákon“, a to tím spíše, že přímo upravuje řešenou situaci, a odlišný závěr by v podstatě obsah právní normy obsažené v § 46 odst. 7 ex. řádu vyprázdnil.

Ústavní soud ČR v tomto směru přisvědčuje argumentu stěžovatele, že obecné soudy, pokud záměrně neaplikovaly výslovné znění kogentní normy zákona stanovící určitý postup, dopouštějí se svévole, neboť jim nepřísluší právo „ignorovat“ text zákona.

Projevem nepřípustné svévole je rovněž závěr Nejvyššího soudu ČR v citovaném usnesení, že exekutora je nezbytné považovat za „řadového věřitele“ a vyžadovat, aby své nároky vymáhal v insolvenčním řízení spolu s ostatními věřiteli.

Východiskem pro posouzení oprávněnosti požadavku na zaručenou odměnu exekutora je úvaha, že soudní exekutor a insolvenční správce vykonávají v zásadě obdobnou činnost; cílem obou je zajistit uspokojení přihlášených věřitelů prostřednictvím autoritativního nakládání s majetkem povinného (resp. úpadce), za což jim náleží odměna. Je však zjevně neopodstatněné, aby insolvenční správce měl za tuto svoji činnost odměnu v podstatě zajištěnu, zatímco exekutor se ocitá ve stavu nepředvídatelnosti a nejistotě, zda se své odměny (a rovněž hotových výdajů, které k uspokojení věřitele vynaložil) kdy dočká, a v jaké výši.

Ústavní soud ČR neshledává žádný podstatný rozdíl mezi situací, kdy je dražen majetek povinného exekutorem a kdy insolvenčním správcem, nevidí proto důvod, aby byla za tuto činnost insolvenčnímu správci odměna zajištěna formou prvořadé zapodstatové pohledávky, zatímco exekutor by odměnu za tuto činnost musel vymáhat jako řadový věřitel.

Ústavní soud ČR dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo na spravedlivý proces stěžovatele a napadená rozhodnutí zrušil.

(citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. září 2016 sp. zn. IV. ÚS 378/16)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že nabízí v právní poradně v Olomouci právní služby pro podání insolvenčního návrhu, rovněž pro obranu proti tzv. „šikanózním“ insolvenčním návrhům věřitelů, zajišťuje komplexní právní službu pro podání návrhu na oddlužení (osobní bankrot) a mnoho další odborné právní pomoci.

Dlužník v insolvenčním řízení nemůže vypovědět jako svědek

Advokát v Olomouci – dlužník v insolvenčním řízení a režim jeho výslechu v incidenčním sporu

Dlužník v insolvenčním řízení, (tedy osoba, která je v úpadku dle § 3 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona), nemůže být v jednání o incidenčním sporu v rámci dokazování vyslechnut na podkladě poučení svědka dle § 126 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Výslech dlužníka jako svědka v řízení o určení neúčinnosti právního úkonu (v incidenčním sporu) je vadný, (jedná se tedy o vadný procesní postup soudu), když dlužník v insolvenčním řízení jeho postavení účastníka neztrácí ani v incidenčním sporu dle § 2 písm. d) insolvenčního zákona. Taková výpověď dlužníka by proto byla v incidenčním sporu neupotřebitelná a nelze z ní soudem vycházet. Kdyby soud z takové (vadné) výpovědi při rozhodnutí v incidenčním sporu vycházel, bylo by řízení zatíženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci dle § 212 odst. 4 občanského soudního řádu.

Dle § 126 odst. 1 občanského soudního řádu každá fyzická osoba, která není účastníkem řízení, je povinna dostavit se na předvolání k soudu a vypovídat jako svědek. Musí vypovědět pravdu a nic nezamlčovat. Výpověď může odepřít jen tehdy, kdyby jí způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým; o důvodnosti odepření výpovědi rozhoduje soud.

Dle § 242 odst. 1 insolvenčního zákona lze odporovat lze právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.

K výše uvedenému advokát v Olomouci dodává, že úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu dlužníka v insolvenčním řízení lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.

Zmatečnostní vada řízení není dovolacím důvodem k Nejvyššímu soudu ČR

„Zmatečnostní vada řízení není způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a o. s. ř.“

Advokát věřitele podal dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci k Nejvyššímu soudu ČR, kterým se potvrdilo rozhodnutí Krajského soudu v Brně o způsobu řešení úpadku dlužníka v insolvenčním řízení.
„Dovoláním je tvrzena pouze zmatečnostní vada řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jež má spočívat v tom, že o prohlášení konkursu rozhodla v prvním stupni vyloučená soudkyně. K tomu budiž dodáno, že z obsahového hlediska vystihuje dovolací argumentace zmatečnostní vadu spočívající v tom, že soud byl nesprávně obsazen.“ (Citováno z usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSCR 78/2015-B-318).
K prověření zmatečnosti řízení ve smyslu § 241a o. s. ř. slouží (jako mimořádný opravný prostředek podle občanského soudního řádu) žaloba pro zmatečnost nikoliv však dovolání.
Nejvyšší soud proto (ve výše uvedené věci) dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Vada řízení (zmatečnost) je napravitelná, nikoliv však dovoláním, ale jiným mimořádným opravným prostředkem, kterým je žaloba pro zmatečnost.

—

Související právní úprava:

§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu:
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

§ 238 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu:
Dovolání podle § 237 není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu

§ 229 odst. 2 občanského soudního řádu:
Žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout také pravomocný rozsudek soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu nebo pravomocné usnesení těchto soudů, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, anebo pravomocný platební rozkaz (směnečný a šekový platební rozkaz) nebo elektronický platební rozkaz, jestliže
a) v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení,
b) v téže věci bylo dříve pravomocně rozhodnuto,
c) odvolacím soudem byl pravomocně zamítnut návrh na nařízení výkonu těchto rozhodnutí nebo pravomocně zastaven výkon rozhodnutí z důvodu, že povinnosti rozsudkem, usnesením nebo platebním rozkazem uložené nelze vykonat (§ 261a občanského soudního řádu).