Archiv autora: ak

Povinnost poskytovat informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v tomto příspěvku věnuje problematice povinnosti poskytování informací dle zákona o svobodném přístupu k informacím, především vysvětlení neurčitého pojmu „veřejné instituce“ za pomoci judikatury soudů ČR.

Základní lidská práva a svobody neslouží jednotlivcům jen k uplatňování a ochraně přirozených základních práv, nýbrž i ke kontrole veřejné moci [srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 517/10 (N 223/59 SbNU 217), bod 18], kterou lze uplatňovat pouze v mezích zákona, aby byly zachovány demokratické hodnoty právního státu.

V České republice nad dodržováním základních práv a svobod bdí především ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“). V rámci lidských práv se vydělují i tzv. politická práva, která zahrnují svobodu projevu, právo petiční, shromažďovací, sdružovací a zejména právo na informace.

Jako první politické právo je v čl. 17 odst. 1 zakotvena svoboda projevu a právo na informace, které umožňuje aktivně vyhledávat či být příjemcem nejrůznějších informací ze všech oblastí zájmu jednotlivce a tyto informace šířit. Stát je zároveň povinen zdržet se jednání, které by výkon tohoto práva předem znemožňoval, nebo jej dodatečně sankcionoval. K právu na informace je v čl. 17 odst. 5 Listiny ihned zakotvena povinnost státních orgánů a orgánů územní samosprávy přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti, přičemž podmínky a provedení stanoví zákon.

Zákonodárce reagoval na zmocnění z Listiny přijetím zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „o svobodném přístupu k informacím“), který upravuje pravidla pro poskytování informací a dále upravuje podmínky práva svobodného přístupu k těmto informacím.

Aby se jednotlivci mohli domoci Listinou zaručeného práva na přístup k informacím, jsou subjekty, dle § 4 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, povinny poskytnout informaci na základě žádosti nebo jejím zveřejněním. Žádost se dle § 13 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím podává ústně nebo písemně, a to i prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací (a to i pouhým emailem). Podáním žádosti zároveň vzniká subjektům povinnost vést související řízení, v jehož rámci má subjekt postavení správního orgánu, který rozhoduje o právech žadatele.

Povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti jsou, dle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. Dle odst. 2 povinnými subjekty jsou dále ty subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti.

Zákonné vymezení subjektů, které mají povinnost poskytnout informaci je celkem jasné, až na jednu výjimku, veřejné instituce. Pojem veřejné instituce nabízelo široké rozpětí výkladu. Zákon byl jimi doplněn o neurčitý pojem, jenž v něm není blíže vymezen a jehož obsah musel být upřesněn až rozhodovací činností soudů, zejména Ústavního soudu ČR.

Ústavní soud ČR se již v minulosti opakovaně zabýval výkladem pojmu „veřejná instituce“ podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Uvedený pojem byl do tohoto ustanovení vložen novelou provedenou zákonem č. 39/2001 Sb., která rozšířila v něm obsažený výčet povinných subjektů o „veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky“. Stalo se tak primárně za tím účelem, aby se povinnost poskytovat informace vztahovala i na Českou televizi a Český rozhlas. Doplněním tohoto neurčitého pojmu však zákonodárce rozšířil tuto povinnost i na jiné subjekty [nález ze dne 16. ledna 2003 sp. zn. III. ÚS 671/02 (N 10/29 SbNU 69)].

Ústavní soud ČR se následně v nálezu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 44, nález 10 uvedl, že zařazení zkoumané instituce pod instituci veřejnou či instituci soukromou musí vyplývat z převahy znaků, jež jsou pro instituci typické.
Mezi relevantní hlediska pro určení, zda se jedná o instituci veřejnou či soukromou, patří tak dle přesvědčení Ústavního soudu ČR nejen:
a) způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu),
b) hledisko osoby zřizovatele (z pohledu toho, zda je zřizovatelem instituce jako takové stát či nikoli; pokud ano, jedná se o znak vlastní veřejné instituce),
c) subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (z toho pohledu, zda dochází ke kreaci orgánů státem či nikoli; jestliže ano, jde o charakteristický rys pro veřejnou instituci),
d) existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce (existence státního dohledu je přitom typická pro veřejnou instituci) a konečně
e) veřejný nebo soukromý účel instituce (veřejný účel je typickým znakem veřejné instituce).

Prostřednictvím těchto kritérií je pak nutno zkoumanou instituci posuzovat a podle výsledku dojít k závěru o její veřejné či soukromé povaze. Ve zmiňovaném nálezu Ústavní soud ČR dovodil, že Letiště Praha je veřejnou institucí.

Známé je užití výše uvedeného testu Nejvyšším správním soudem ČR v rozsudku ze dne 16. 5. 2007, č. j. 3 Ads 33/2006-57, publ. pod č. 1272/2007 Sb. NSS, ve vztahu ke Všeobecné zdravotní pojišťovně (VZP). V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud ČR dospěl k závěru, že subjektem s informační povinností je rovněž VZP, neboť prostředky, které jsou získávány v systému zdravotního pojištění, mají charakter veřejných prostředků a slouží k úhradě zdravotní péče, která má charakter veřejné služby.

Aktuálně se k povinnosti poskytnout informace na základě zákona o svobodném přístupu k informacím vyjádřil Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1146/16 ze dne 20. června 2017, ve kterém společnost ČEZ, a. s., opakovaně neshledal veřejnou institucí ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, i když jejím nejvýznamnějším akcionářem je právě Česká republika. Ústavní soud ČR uzavřel, že stát zde bez ohledu na velikost svého podílu v této obchodní společnosti pouze vykonává svá práva, jež mu jako jakémukoliv jinému akcionáři přiznávají předpisy práva soukromého.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že zákon o svobodném přístupu k informacím žadatelům nabízí prostředky obrany, pokud je povinný subjekt po žádosti o informace např. nečinný (stížnost dle §16a zákona o svobodném přístupu k informacím) či rozhodne o odmítnutí žádosti (odvolání dle § 16 zákona o svobodném přístupu k informacím).

Detenční řízení dle ZŘS

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se nadále věnuje nesporným řízením. Tentokráte se zaměřuje na situace, kdy je člověk bez svého písemného souhlasu převzat nebo držen ve zdravotním ústavu.

Písemný souhlas člověka s převzetím a držením ve zdravotním ústavu je nutný z důvodu, že člověka nelze omezit na jeho osobní svobodě bez jeho souhlasu, nebo jen na základě zákona, což vyžaduje i Listina základních práv a svobod (srov. čl. 8 odst. 2). Jde o situace, kdy člověk odmítá souhlas udělit, dále kdy ho udělil, avšak ho vzal zpět a konečně, když člověk souhlas udělil, avšak následně došlo k omezení jeho volného pohybu nebo styku s vnějším světem.

Řízení ve věcech vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu (dále také „detenční řízení“) se obecně rozpadá do tří druhů řízení podle toho, v jaké situaci se člověk ve zdravotním ústavu objeví. Rozhodnutí soudu v detenčním řízení vždy nahrazuje potřebný písemný souhlas člověka.

Nejprve jde o tzv. „standardní“ detenční řízení, tedy řízení, kdy je člověk bez svého písemného souhlasu umístěn do zdravotního ústavu, především na základě jeho duševní choroby.

Další detenční řízení nastupuje na řadu v případech, kdy je převzat člověk, jehož zdravotní stav vyžaduje poskytnutí neodkladné péče, není-li vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopen právně jednat a není-li tento stav způsoben duševní poruchou (§ 83 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „ZŘS“).

Poslední detenční řízení, na které ZŘS pamatuje, je řízení vyslovení (ne)přípustnosti držení v zařízení sociálních služeb, v situacích, ve kterých opatrovník člověka s poskytovatelem uzavře smlouvu o umístění člověka do takového zařízení, avšak proti jeho vůli či bez přivolení soudu (§ 84 až 84b ZŘS).

Advokát v Olomouci se však v tomto příspěvku věnuje pouze standardnímu detenčnímu řízení.

Stejně jako v minulých příspěvcích je pravomoc vést řízení a rozhodnout o věci vložena do rukou civilních soudů na základě § 2 písm. d) a § 66 až 83 ZŘS.

Toto standardní detenční řízení se rozpadá do dvou samostatných částí, v nichž soud nejprve zkoumá, zda byl člověk převzat do zdravotního ústavu na základě zákona, a zda důvody jeho držení trvají, a následně jde o řízení, ve které soud řeší, zda je následné dlouhodobější držení člověka ve zdravotním ústavu nutné.

Vždy když je člověk bez svého písemného souhlasu umístěn do zdravotního ústavu, musí ústav takovou skutečnost oznámit do 24 hodin soudu, což plyne z § 75 odst. 1 ZŘS. Místo ústavu je klíčové i pro určení místní příslušnosti soudu, jelikož pro řízení je příslušný soud, v jehož obvodu je zdravotní ústav, ve kterém je člověk umístěn.

Z toho také vyplývá, že takové řízení může být zahájeno bez návrhu z úřední povinnosti vydáním usnesení dle § 13 odst. 2 ZŘS, ale také na návrh umístěného člověka či jeho zástupce dle § 13 odst. 1 ZŘS.

V první části detenčního řízení jsou účastníky jak zdravotní ústav, tak především umístěný člověk. Pokud ovšem podal návrh na zahájení řízení zákonný zástupce umístěného člověka, je účastníkem také zástupce (§ 67 odst. 2 ZŘS).

V řízení musí být umístěný člověk vždy zastoupen. Pokud není zastoupen zmocněncem, soud mu musí ustanovit zástupce z řad advokátů.

Řízení je ovládáno vyšetřovací zásadou, tudíž odpovědnost za dokazování nese sám soud. Soud provede důkazy potřebné pro posouzení, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů; k tomu zejména vyslechne umístěného člověka, ošetřujícího lékaře a další osoby, o jejichž vyslechnutí umístěný člověk požádá.

Soud do sedmi dnů usnesením rozhodne, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů a pokud ano, tak jestli tyto důvody nadále trvají. Pokud soud dospěje k tomu, že převzetí bylo nezákonné nebo že zákonné důvody již netrvají, rozhodne o propuštění umístěného člověka.

Pokud soud v první části detenčního řízení vysloví, že se převzetí uskutečnilo v souladu se zákonnými důvody, že tyto důvody nadále trvají a umístěný je dále omezen ve styku s vnějším světem, pokračuje soud v řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení umístěného v ústavu.

Tato část detenčního řízení může trvat až 3 měsíce od výroku o přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu, tedy soud má více času k detailnímu zjištění zdravotního stavu umístěného člověka. Proto také k takovému zjištění, zda další držení ve zdravotním ústavu je či není nutné, soud jmenuje znalce, který je povinen vypracovat lékařský posudek.

Po náležitém zjištění všech podstatných skutečností ohledně zdravotního stavu soud ve věci rozhodne rozsudkem, ve kterém soud vyřkne, zda další držení je přípustné a na jakou dobu. Takový rozsudek zanikne uplynutím doby 1 roku ode dne jeho vyhlášení, nebyla-li v něm určena doba kratší. Má-li být držení ve zdravotním ústavu prodlouženo nad tuto dobu, je nutno provést nové vyšetření a soud musí o povolení dalšího držení znovu rozhodnout, což plyne z § 81 odst. 3 ZŘS.

Dle § 82 odst. 1 ZŘS může umístěný člověk, jeho zástupce, opatrovník, a osoby jemu blízké ještě před uplynutím doby, do které je držení přípustné, žádat o nové vyšetření a rozhodnutí o propuštění, je-li odůvodněna domněnka, že další držení ve zdravotním ústavu není důvodné.

Následně by soud rozhodl znovu rozsudkem, který musí být vyhlášen do 2 měsíců od podání návrhu. Zamítne-li soud opakovaně návrh na propuštění a nelze-li očekávat zlepšení stavu umístěného člověka, může rozhodnout, že nebude konat další vyšetřování před uplynutím doby, po kterou bylo držení ve zdravotním ústavu povoleno.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr pro úplnost dodává, že jde o tak citlivé záležitosti, ve kterých je třeba zvýšeného dozoru, že i státní zastupitelství může na základě § 8 odst. 2 ZŘS podat návrh, na jehož základě se zahájí detenční řízení.

Řízení ve věcech nezvěstnosti a smrti

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma pokračuje ve zvláštních druzích civilního soudního řízení. Dnes se věnuje řízení ve věcech nezvěstnosti a smrti.

Stejně jako v minulém příspěvku o řízení ve věcech svéprávnosti se i řízení ve věcech nezvěstnosti a smrti řadí mezi tzv. nesporná řízení. Pravomoc vést řízení a rozhodnout o věci je v těchto řízeních vložena do rukou civilních soudů na základě zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „ZŘS“), především § 2 písm. b) a § 50 až 64 ZŘS.

Řízení ve věcech nezvěstnosti a smrti se dle zákonné úpravy rozpadá do tří různých řízení, kterými jsou řízení o prohlášení člověka za nezvěstného, o prohlášení člověka za mrtvého a o určení data smrti. Všechna tato řízení mají hmotněprávní základ v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“).

Řízení o prohlášení člověka za nezvěstného je takové řízené, které řeší nejistotu o pobytu a pohybu člověka. Věcně a místně příslušným soudem k řízení o prohlášení člověka za nezvěstného je dle § 50 ZŘS soud, který byl naposledy obecným soudem (srov. § 85 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) toho, jenž má být prohlášen za nezvěstného (dále jen „pohřešovaný“).

Za nezvěstného může soud, dle § 66 odst. 1 OZ, prohlásit svéprávného člověka, který opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje.

Toto řízení lze zahájit pouze na návrh, a to na návrh osoby, která na tom má právní zájem (§ 66 odst. 2 OZ). Mělo by jít o návrh, ve kterém by mělo být osvědčeno, že je určitá osoba nezvěstná.

Účastníkem tohoto řízení je pohřešovaný a ten, kdo je podle jiného právního předpisu (OZ) oprávněn k podání návrhu na zahájení řízení.

V průběhu řízení soud z úřední povinnosti zjišťuje rozhodné skutečnosti a provádí šetření o pobytu a pohybu pohřešovaného, především zveřejněním vyhlášky dle § 53 odst. 1 ZŘS.
Soud vyhláškou, tzv. ediktem, nebo jiným vhodným způsobem vyzve pohřešovaného, aby se do 3 měsíců přihlásil, a každého, kdo o něm ví, aby o něm podal v téže lhůtě zprávu soudu nebo opatrovníku, popřípadě zástupci, uvedenému ve vyhlášce. Pokud se pohřešovaný nepřihlásí nebo nedojde-li zpráva o tom, kde se zdržuje, rozhodne soud o prohlášení za nezvěstného.

Řízení o prohlášení člověka za mrtvého řeší takové situace, kdy nelze tělo mrtvého prohlédnout stanoveným způsobem či je vysoce pravděpodobné, že člověk zemřel.

Hmotněprávní předpoklady prohlášení člověka za mrtvého se liší podle toho, zda se jedná o důkaz smrti (srov. § 26 odst. 2 OZ) nebo domněnku smrti (srov. § 71 a násl. OZ). Tyto předpoklady se následně projevují i v otázce procesního charakteru, v zahájení řízení.

V případě důkazu smrti je možné řízení zahájit bezodkladně poté, co došlo k události, která smrt osvědčuje, a to i bez návrhu. Prohlášení člověka za mrtvého, které v tomto případě víceméně nahrazuje úmrtní list.

Má-li probíhat řízení na základě domněnky smrti, lze řízení, dle § 55 ZŘS, zahájit pouze na návrh. Navrhovatelem bude osoba, která má na prohlášení člověka za mrtvého právní zájem, jak plyne ze § 71 odst. 1 OZ.

Místní příslušnost soudů k řízení je stejná jako u řízení o prohlášení člověka za nezvěstného, tedy jde o soud, který byl naposledy obecným soudem toho, jenž má být prohlášen za mrtvého.

Specifikem oproti většině řízení vedených dle ZŘS, je to, že soud v řízení o prohlášení člověka za mrtvého rozhoduje rozsudkem, ve kterém uvede den, který platí za den smrti člověka, popřípadě den, který nezvěstný zřejmě nepřežil.

Posledním řízením, které spadá do dílu o řízení ve věcech nezvěstnosti a smrti, je řízení o určení data smrti. Zde již víme, že člověk zemřel, jenže ani po provedení lékařské prohlídky nelze spolehlivě zjistit přesné datum jeho úmrtí.

S okamžikem smrti člověka je totiž spjata řada právních následků, zejména zánik právní osobnosti, manželství, registrovaného partnerství i dalších právních vztahů ex lege, či vznik dědického práva, proto je třeba zajistit, aby datum smrti člověka bylo spolehlivě zjištěno.

Řízení o určení data smrti lze zahájit jak na návrh, tak dle § 60 ZŘS z úřední povinnosti bez návrhu na základě podnětu matričního úřadu, který běžně provádí zápis do knihy úmrtí.

Sídlo takového matričního úřadu je pro řízení o určení data smrti klíčové, neboť místně příslušným soudem je soud, v jehož obvodu je sídlo matričního úřadu.

V průběhu řízení soud z úřední povinnosti, stejně jako v řízení o prohlášení člověka za nezvěstného, zjišťuje rozhodné skutečnosti pomocí vyhlášky, ve které vyzve každého, kdo zná okolnosti, z nichž lze zjistit datum smrti člověka nebo které by k takovému zjištění mohly vést, aby o nich podal zprávu ve lhůtě 1 měsíce. Po uplynutí lhůty soud v rozsudku určí den, který platí za den smrti člověka.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma Vám v případech, kdy se stane osoba pohřešovanou či jsou pochybnosti o životě člověka, může poradit, jaké kroky v takových případech učinit, aby nedošlo ke zbytečné újmě, jelikož se jedná o otázky, které se mohou dotknout mnohem více osob.

Řízení ve věcech svéprávnosti

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se věnuje zvláštnímu druhu civilního soudního řízení, kterým je řízení ve věcech svéprávnosti.

Řízení ve věcech svéprávnosti se řadí mezi tzv. nesporná řízení, která se vyjadřují především aplikací obecné části zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „ZŘS“), a užitím vyšetřovací zásady během fáze dokazování. Vyšetřovací zásada znamená, že procesní odpovědnost za veškerá skutková zjištění nese sám soud, který musí provést i jiné důkazy, než které navrhli účastníci, pokud jsou třeba ke zjištění skutkového stavu.

Řízení ve věcech svéprávnosti hmotněprávně vychází ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), který v § 55 odst. 1 uvádí, že „k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.“

Pokud je člověk vážně narušen ve své schopnosti právně jednat, a nelze-li užít přiměřenějších a mírně omezujících podpůrných prostředků uvedených v § 31 a násl. ZŘS, resp. § 38 až 54 OZ, tedy zejména schválení smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka, přichází k úvahu právě omezení ve svéprávnosti skrze rozhodnutí soudu v řízení ve věcech svéprávnosti.

Dalším znakem využití omezení svéprávnosti jako prostředku ultima ratio je, že soud vždy, když probíhá toto řízení, musí řádně zvážit, zda opravdu nelze takových mírnějších prostředků užít. Dokonce i osoba, která podává návrh na zahájení řízení ve věcech svéprávnosti, musí v návrhu uvést, z jakých skutkových a právních důvodů považuje návrh za důvodný, a proč užití mírnějších a méně omezujících opatření není možné.

Když už soud dojde k závěru, že je na místě osobu omezit na svéprávnosti, „může soud svéprávnost omezit v souvislosti s určitou záležitostí na dobu nutnou pro její vyřízení, nebo na jinak určenou určitou dobu, nejdéle však na tři roky. Je-li zjevné, že se stav člověka v této době nezlepší, může soud svéprávnost omezit na dobu delší, nejdéle však na pět let.“

Co se týče samotných procesních záležitostí, je věcně příslušným vždy okresní soud. Dle § 34 ZŘS je pro řízení místně příslušný obecný soud toho, o jehož svéprávnosti se rozhoduje. Je-li tato osoba bez svého souhlasu umístěna ve zdravotním ústavu nebo je-li umístěna v zařízení uvedeném v § 84, je příslušný soud, v jehož obvodu je tento ústav.

Dle § 85 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád nestanoví-li zákon jinak, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale.

Zahájit řízení ve věcech svéprávnosti lze i bez návrhu. Návrh na zahájení může podat i zdravotní ústav, ve kterém se posuzovaná osoba nachází. Účastenství se v tomto řízení řídí tzv. třetí definicí účastenství civilního řízení, která vychází z § 6 odst. 1 ZŘS. Účastníkem řízení je tedy navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno.

Během tohoto řízení, musí být posuzovaný zastoupen opatrovníkem, kterého vždy jmenuje soud. Tato skutečnost posuzovanému však nebrání, aby se nechal zastoupit na základě plné moci.

V řízení se koná jednání, během kterého by soud měl vyslechnout posuzovaného, nelze-li výslech provést kvůli zdravotnímu stavu posuzovaného, může od toho soud upustit. Vždy však soud musí posuzovaného zhlédnout a ustanovit znalce, jelikož je zde obligatorní povinnost vypracovat znalecký posudek.

Pokud vede soud řízení ve věcech svéprávnosti, je povinen dle § 46 odst. 1 ZŘS zahájit řízení ve věcech opatrovnictví člověka a řízení spojit.

Řízení ve věcech svéprávnosti je řízení o statusových otázkách fyzických osob. Soud v těchto věcech rozhoduje rozsudkem, který je závazný pro každého (erga omnes), a musí v něm vymezit rozsah, v jakém způsobilost posuzovaného samostatně právně jednat omezil, a popřípadě dobu, po kterou účinky omezení trvají.

Pokud soud omezil ve svéprávnosti osobu, avšak k omezení nebyly naplněny podmínky, soud rozsudek i bez návrhu zruší dle § 42 ZŘS.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr dodává, že k řízení ve věcech svéprávnosti nedávno vyjádřil i Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 18. dubna 2017 sp. zn. IV. ÚS 1584/16. Advokát v Olomouci Vám v případech, kdy určité osobě dělá větší problém právně jednat, může poradit, jaké kroky v takových případech učinit, aby nedošlo ke zbytečné újmě.

Rekognice jako zvláštní způsob dokazování v trestním řízení

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma pokračuje v institutech trestního práva procesního a po institutu vazby se dnes věnuje zvláštnímu způsobu dokazování v trestním řízení zvanému rekognice.

Rekognice je samostatnou metodou kriminalistické identifikace, spočívající v tom, že osoba v souvislosti s vyšetřováním trestného činu znovu poznává, a tím ztotožňuje nějakou osobu nebo věc. Poznávající osoba tak činí na základě skutečností, které sama bezprostředně vnímala svými smysly.

Institut rekognice je upraven v ust. § 104b zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu soudního (dále jako „tr. ř.“). Dle odst. 1 se rekognice koná, je-li pro trestní řízení důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost. K provádění rekognice se vždy přibere alespoň jedna osoba, která není na věci zúčastněna.

Jak je patrno z § 104b odst. 1 tr. ř. se poznávající osobou rekognice může stát osoba podezřelá, obviněná, či svědek, který má znovu poznat určitou skutečnost.

Než se ovšem přistoupí k samotné rekognici, je třeba osobu poznávající vyslechnout o okolnostech, za nichž osobu nebo věc vnímala, a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu nebo věc poznat. Je však důležité, aby orgány činné v trestním řízení před samotným provedením rekognice osobě poznávající neukázaly osobu či věc, kterou má znovu poznat.

Před samotnou rekognicí se osoba, která má být poznána, vyzve, aby se zařadila na libovolné místo mezi ukazované osoby. Jestliže osoba má být poznána nikoliv podle svého vzezření, ale podle hlasu, umožní se jí, aby hovořila v libovolném pořadí mezi dalšími osobami s podobnými hlasovými vlastnostmi.

Má-li být poznána osoba, ukáže se poznávajícímu mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují. V některých případech není možno ukázat osobu, v takovém případě se rekognice provede podle fotografie, která se předloží poznávající osobě s fotografiemi nejméně tří dalších podobných osob. Má-li být poznána věc, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi ve skupině věcí, které jsou, pokud možno téhož druhu.

Přestože se před rekognicí provádí výslech osoby poznávající, je možné po provedení rekognice přistoupit k novému vyslechnutí, je-li třeba odstranit rozpor mezi prvotní výpovědí a výsledky rekognice.

Rekognice je důkazní prostředek, který významně přispívá k náležitému objasnění trestných činů a spravedlivému potrestání jejich pachatelů. Nedávno se k institutu rekognice vyjádřil i Ústavní soud ČR, který ve svém nálezu ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I ÚS 3709/16 formuloval opatření, která by mohla vedle zákonem stanovených požadavků uvedených výše výrazně přispět ke zvýšení důkazní síly prováděné rekognice.

a. „Při rekognici by měla být poznávána jen jedna osoba, která by se neměla odlišovat od figurantů ani v obecných ani ve specifických (popsaných) znacích.

b. Před rekognicí by měla být poznávající osoba doložitelně upozorněna, že se pachatel nemusí nacházet mezi předváděnými osobami.
Toto upozornění výrazně snižuje procento špatně označených poznávaných, zatímco se procento řádně označených poznávaných nesníží.

c. Je vhodné zvážit, zda by rekognici neměla provádět osoba, která nedisponuje informací o tom, které osoby jsou figuranti a která osoba je poznávaná.
Pokud by rekognici prováděla osoba, která by měla informace nebo sama věděla, která osoba je poznávána, mohla by i nedopatřením určitým způsobem napovědět či naznačit, kdo je figurant, čímž by nebyl naplněn účel rekognice.

d. Po provedení rekognice by měla být poznávající osoba vyslechnuta k tomu, jak si je jistá svými závěry. Je vhodné zvážit, zda by tento výslech neměla provádět osoba, která nedisponuje informací o tom, které osoby jsou figuranti a která osoba je poznávaná.

e. Důkazní sílu rekognice podpoří i vyšší počet poznávaných osob (fotografií).

f. Důkazní sílu rekognice podpoří i dokumentace jejího průběhu pořízením videozáznamu.

Rekognice často splňuje podmínky stanovené v § 160 odst. 4 tr. ř. pro neodkladný úkon, zejména v případě ukázání osob svědkovi, jestliže nejsou k dispozici jiné prostředky, jak objasnit skutečnosti podmiňující zahájení trestního stíhání, a bývá tak prováděna podle § 158a tr. ř. za přítomnosti soudce. Z povahy věci se jedná o úkon zásadně neopakovatelný.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr dodává, že byť je rekognice obecně neopakovatelným úkonem, byla-li rekognice provedena podle fotografií, je podle Ústavního soudu ČR možné následně provést rekognici in natura [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2852/14 ze dne 23. 2. 2015 (N 43/76 SbNU 591)], tedy takový druh rekognice, kdy poznávající osoba má poznat jiné osoby či věci, které může reálně vidět.

Zajišťovací institut vazby v trestním právu

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se dnes zaměřuje na institut vazby, zejména o jaký institut jde, k čemu se využívá, kdo jej nařizuje, na jak dlouhou atd. V poslední době se v České republice objevovaly medializované kauzy, při nichž byly obviněné osoby umístěny do vazby. Odborná veřejnost zřejmě ví, co si pod medializovaným pojmem „uvalení vazby“ představit, nicméně laické veřejnosti nemusí být jasné, co vše je zapotřebí naplnit, aby bylo možno vazbu vůbec využít, a jaké kroky musí být provedeny, aby byl člověk do vazby umístěn.

Vazba je zajišťovací institut, který omezuje osobu na osobní svobodě, proto je třeba nutné naplnit veškeré požadavky, které zákon pro její aplikaci předpokládá, jelikož jde o prostředek ultima ratio, tedy prostředek, který lze užít pouze v případě, nelze-li zamýšleného účelu dosáhnout jinak.

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řádu soudním (dále jen „trestní řád“) v § 68 odst. 1 stanoví, že vzít do vazby lze toliko osobu, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání. Tím však nejsou všechna omezení vyčerpána. V § 68 odst. 2 trestního řádu je uvedeno, že vzít do vazby nelze obviněného, který je stíhán pro úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dvě léta, nebo pro trestný čin spáchaný z nedbalosti, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje tři léta. Tudíž umístit do vazby lze toliko obviněného, avšak ne z důvodu spáchání jakéhokoli trestného činu, nýbrž jen takového, který naplňuje takovou závažnost, která odpovídá ustanovení § 68 odst. 2 trestního řádu.

Nicméně z pravidla závažnosti trestného činu, pro který je obviněný trestně stíhán existuje řada výjimek upravených v § 68 odst. 3 a 4 trestního řádu. Jde například o situace, kdy obviněný uprchl nebo se skrýval, již působil na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání nebo již opakoval trestnou činnost, pro niž je stíhán atd. V těchto případech lze užít vazby i když je trestný čin, pro který je obviněný trestně stíhán i mírnější.

O vazbě se vydává rozhodnutí, které musí být odůvodněno též skutkovými okolnostmi, a to takovými okolnostmi, které opravdu dostatečně naplňují tzv. „vazební důvody“ uvedené v § 67 trestního řádu, a z nichž vyplývá, že vazbu nelze nahradit jiným prostředkem.

Dle § 73b odst. 1 trestního řádu o vzetí obviněného do vazby rozhoduje soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Soud, resp. soudce, zjišťuje, zda jsou naplněné vazební důvody, které určují typ vazby. U každého typu vazby musí soud posoudit zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný a zda účelu nelze dosáhnout jinak.

Prvním typem vazby je vazba útěková, která spočívá, dle § 67 písm. a) trestního řádu v důvodné obavě, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Zde může jít zejména o situace, kdy obviněný má prostředky k útěku, kterým by mařil trestní stíhání.

Dále trestní řád upravuje vazbu koluzní uvedenou pod písm. b) uvedeného ustanovení, kde soud posuzuje skutečnosti, které by svědčily, že obviněný bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.

Posledním typem, uvedeným v písm. c) uvedeného ustanovení je vazba předstižná, která spočívá v opakování trestné činnosti, pro niž je obviněný stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.

Pokud jsou naplněny vazební důvody u osoby obviněného, je zřejmé že tento trestný čin spáchal obviněný a nelze-li dosáhnout účelu jinak, především užití nahrazení vazby zárukou, dohledem, předběžným opatřením nebo slibem dle § 73 trestního řádu, rozhodne soud o vzetí obviněného do vazby. Pokud je obviněný ve vazbě, je to důvod tzv. nutné obhajoby, a obviněný musí mít obhájce.

Jelikož jde o prostředek ultima ratio při omezování osobní svobody obviněného, který není pravomocně odsouzen, trestní řád v § 72a upravuje nejvyšší přípustnou dobu trvání vazby.

Dle odst. 1 může vazba trvat v přípravném řízení a v řízení před soudem jen nezbytně nutnou dobu. Celková doba trvání vazby v trestním řízení nesmí přesáhnout:
písm. a) jeden rok, je-li vedeno trestní stíhání pro přečin (dle § 14 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb. trestní zákoník takové trestné činy, který jsou nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let),
písm. b) dva roky, je-li vedeno trestní stíhání pro zločin (dle § 14 odst. 3 trestního zákoníku tedy takové trestné činy, které nejsou zločiny),
písm. c) tři roky, je-li vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin (tedy takové úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let),
písm. d) čtyři roky, je-li vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin, za který lze podle trestního zákoníku uložit výjimečný trest (trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí).

Z uvedené doby připadá jedna třetina na přípravné řízení a dvě třetiny na řízení před soudem. Specifikum přináší tzv. vazba koluzní, která může trvat nejdéle tři měsíce a také úprava vazby mladistvých pachatelů zakotvená v zákoně č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže (srov. § 47 zákona o soudnictví ve věcech mládeže).

Pokud nebyl obviněný propuštěn dříve před uplynutím nevyšší možné lhůty, musí být propuštěn nejpozději poslední den této lhůty.

Během trvání vazby jsou orgány činné v trestním řízení povinny průběžně zkoumat, zda důvody vazby u obviněného ještě trvají nebo se nezměnily a zda nelze vazbu nahradit některým z vhodných opatření. Nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě je v přípravném řízení soudce povinen rozhodnout na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští. Jinak musí být obviněný neprodleně propuštěn z vazby na svobodu.

Obviněný má právo podat opravný prostředek ohledně rozhodnutí o vzetí do vazby, a dále kdykoli po právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby žádat o propuštění z vazby. O žádosti rozhoduje soud a v přípravném řízení státní zástupce. Nevyhoví-li státní zástupce žádosti o propuštění z vazby, je povinen ji nejpozději do pěti pracovních dnů od doručení předložit k rozhodnutí soudci, avšak musí být rozhodnuto bez zbytečného odkladu.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr dodává, že osoby umístěné do vazby vykonávají vazbu ve vazebních věznicích, přičemž samotný průběh výkonu vazby se řídí zákonem č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby.

Dovolání ve sporném řízení před civilními soudy

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma přibližuje podobu a přípustnost dovolání ve sporném řízení v rámci zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jakožto mimořádného opravného prostředku před civilními soudy, o němž dle § 10a o. s. ř. rozhoduje Nejvyšší soud ČR.

Mimořádnost tohoto opravného prostředku spočívá v tom, že jím lze napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to o. s. ř. připouští. Samo dovolání, ve kterém nelze uplatnit žádné nové skutečnosti, je založeno na tzv. revizním opravném systému, tudíž umožňuje dovolacímu soudu pouze přezkum z hlediska právního a rozhodnout o něm tak, že rozhodnutí dovolací soud změní, zruší či potvrdí.

Ono posouzení právního hlediska vychází z § 241a odst. 1 o. s. ř., které stanoví jediný dovolací důvod, a to že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Zde je třeba doplnit, že ono rozhodnutí odvolacího soudu je dle § 237 o. s. ř. „rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“

Dovolání je dále, dle § 238a o. s. ř., absolutně vždy přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka, o přistoupení dalšího účastníka a o záměně účastníka. Zde není třeba dostát přípustnosti uvedené v § 237 o. s. ř.

Ústavní soud ČR v nedávném nálezu (sp. zn. I. ÚS 2135/16 ze dne 3. 5. 2017) připomněl, že „zákon (pozn. o. s. ř.) nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části. Při posuzování obsahových náležitostí dovolání nesmí Nejvyšší soud postupovat přepjatě formalisticky a odmítnout dovolání jen z toho důvodu, že dovolatel určitou náležitost nevyjádřil zcela pregnantně.“

Pokud dovolatel v dovolání odkazuje na rozdílnou praxi Ústavního soudu ČR, ze které ve svých rozhodnutí vychází i soud dovolací, neboť jsou pro něj závazné a často dostatečně specifikují i judikaturu Nejvyššího soudu ČR, měl by dovolací soud takové dovolání posoudit jako přípustné, i když konkrétní přípustnost výslovně nejmenuje.

Aby se mohlo o dovolání vést řízení a rozhodnout o něm, je nutné, aby bylo dovolání podáno ve lhůtě 2 měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni.

Dále je třeba, aby byl dovolatel, tedy účastník, kterému v původním řízení nebylo plně vyhověno, zastoupen advokátem či notářem, který musí dovolání za dovolatele sepsat. Ostatní účastníci povinnost zastoupení v rámci dovolacího řízení nemají. Pokud dovolatel není zastoupen, či dovolání nesepsal jeho povinný zástupce ani po výzvě soudu, přičemž se na něj nevztahuje výjimka z povinného zastoupení (§ 241 odst. 2 o. s. ř.), dojde dle § 241b odst. 2 ve spojení s § 104 odst. 2 věta druhá o. s. ř. k zastavení řízení již soudem prvního stupně, v méně častých případech až soudem dovolacím.

Rozhodnout o dovolání může Nejvyšší soud ČR odmítnutím pro nepřípustnost, nebo z důvodu existence vad, které nebyly ve lhůtě odstraněny. Nepřistoupí-li dovolací soud k odmítnutí, může dovolaní zamítnout, a to v případech, kdy je rozhodnutí odvolacího soudu správné. V opačném případě se může uchýlit ke změně, pokud je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné a zároveň sám může rozhodnout. A konečně může Nejvyšší soud ČR takové nesprávné rozhodnutí zrušit, a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že i podání dovolání je, stejně jako většina návrhů na zahájení sporného řízení, stiženo poplatkovou povinností v závislosti na předmětu řízení dle Položky 23 přílohy k zákonu o soudních poplatcích.

Novela insolvenčního zákona

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k novele zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Insolvenční zákon“), která nabude účinnosti od 1. 7. 2017. Insolvenční zákon zakotvuje právní úpravu úpadku, hrozícího úpadku a oddlužení dlužníka a je doplněn novelou č. 64/2017 Sb. V návaznosti na novelizaci insolvenčního zákona se v tomto příspěvku bude advokát v Olomouci zabývat především doplněním úpravy insolvenčních návrhů podaných věřitelem, složení záloh na náklady insolvenčního řízení a povinnost sepsání a podání návrhu na povolení oddlužení s insolvenčním návrhem osobou určenou zákonem.

Insolvenční návrh je dle § 97 odst. 7 insolvenčního zákona oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel, v případě hrozícího úpadku pouze dlužník. Mimo to, že každý věřitel musí společně s podáním návrhu doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, musí k návrhu připojit i její přihlášku.

Novela doznala změn v oblasti podání insolvenčního návrhu věřitelem vůči dlužníku -právnické osobě. Dle nového § 105 odst. 1 věty za středníkem, „je-li dlužníkem právnická osoba, je insolvenční navrhovatel, který vede účetnictví nebo daňovou evidenci podle zvláštního zákona, povinen doložit pohledávku uznáním dlužníka s ověřeným podpisem nebo vykonatelným rozhodnutím nebo notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti nebo exekutorským zápisem se svolením k vykonatelnosti nebo potvrzením auditora podle zvláštního zákona, soudního znalce nebo daňového poradce, že navrhovatel o pohledávce účtuje.“

Podstatnou změnou, kterou novela insolvenčního zákona přináší, je povinnost věřitele, který podává insolvenční návrh, složení záloh na náklady insolvenčního řízení dle § 108. Dosavadní právní úprava stanovila možnost soudu, aby navrhovateli nařídil zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak.

Nová právní úprava v § 108 odst. 1 zakotvuje, že „je-li podán insolvenční návrh věřitele proti právnické osobě, která je podnikatelem, je navrhovatel povinen složit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50 000 Kč, a je-li podán insolvenční návrh věřitele proti právnické osobě, která není podnikatelem, nebo proti fyzické osobě, zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10 000 Kč; záloha je splatná spolu s podáním insolvenčního návrhu.“ Tuto povinnost však nemá navrhovatel, který je zaměstnancem nebo bývalým zaměstnancem dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích, je-li insolvenčním navrhovatelem spotřebitel, jehož pohledávka spočívá v nároku vyplývajícím ze spotřebitelské smlouvy.

Novinkou je i zvýšení horní hranice pro možné uložení pokuty insolvenčnímu navrhovateli, který svůj návrh podal zjevně bezdůvodně se zřetelem ke všem okolnostem věci, zejména k okolnostem podání insolvenčního návrhu, následkům jeho podání a jejich závažnosti, k jednání insolvenčního navrhovatele po podání návrhu a případné účinné snaze nahradit způsobenou škodu nebo odstranit škodlivé následky. Ustanovení § 128 odst. 3 insolvenčního zákona zde stanoví, oproti dosavadní maximální výše pokuty, kterou je 50 000 Kč, částku až 500 000 Kč, za takovýto bezdůvodný návrh.

Výše uvedenými změnami se zákonodárce snaží zamezit především tzv. „šikanózním“ insolvenčním návrhům, které bývaly užívány například v rámci konkurenčního boje.

Za nejvýznamnější novinku advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma považuje zakotvení povinnosti sepsání a podání návrhu na povolení oddlužení a insolvenčního návrhu za dlužníka zákonem jmenovanou osobou, což přináší nové ustanovení § 390a insolvenčního zákona.

Dle § 390a odst. 1 insolvenčního zákona „není-li dále stanoveno jinak, musí být návrh podle § 390 odst. 1 (návrh na povolení oddlužení spolu s insolvenčním návrhem) sepsán a za dlužníka podán advokátem, notářem, soudním exekutorem, insolvenčním správcem, nebo akreditovanou osobou; akreditovanou osobou je právnická osoba, které byla rozhodnutím ministerstva udělena akreditace pro poskytování služeb v oblasti oddlužení podle tohoto zákona.“

Výše uvedené ustanovení se nepoužije, když je dlužníkem fyzická osoba, která má právnické nebo ekonomické vzdělání v magisterském studijním programu nebo vykonala zkoušku insolvenčního správce, nebo je-li dlužníkem právnická osoba a jedná-li za ni osoba uvedená v § 21 občanského soudního řádu, která má právnické nebo ekonomické vzdělání v magisterském studijním programu nebo vykonala zkoušku insolvenčního správce. Osobou dle § 21 občanského soudního řádu se rozumí člen statutárního orgánu, pověřený zaměstnanec, vedoucí odštěpného závodu či prokurista.

Dosavadní právní úprava umožňovala, aby návrh na povolení oddlužení spolu s insolvenčním návrhem sepsal a podal pouze sám dlužník.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr dodává, že v insolvenčním právu je i po novele oprávněn poskytnout právní služby spočívající v zastupování dlužníků, věřitelů i insolvenčních správců v insolvenčním řízení, včetně sepsání a podání návrhu na povolení oddlužení spolu s insolvenčním návrhem dle § 390a insolvenčního zákona.

Odvolání ve správním řízení

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k úpravě odvolání ve správním řízení.

Správní řízení obecně vychází ze zásady dvojinstančnosti, kterou následně doplňuje možnost přezkumu správních aktů ve správním soudnictví. Účastník správního řízení, který je nespokojen s výsledkem řízení, se tak svých práv může domáhat u čtyř instancí (dvě instance ve správním řízení a dvě instance ve správním soudnictví).

Nejprve v rámci správního řízení probíhá řízení v prvním stupni. Výsledkem prvostupňového řízení před správním orgánem bývá rozhodnutí, nímž dle ust. § 67 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“) „správní orgán v určité věci zakládá, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá, nebo v zákonem stanovených případech rozhoduje o procesních otázkách.“ V zákonem stanovených případech je výsledkem řízení usnesení či zvláštní druh rozhodnutí (příkaz, vydání dokladu atd.).

Pokud je účastník správního řízení s výsledkem prvostupňového řízení nespokojený a správní řád, či zvláštní zákon nestanoví jinak, může podat proti rozhodnutí řádný opravný prostředek. Nejčastěji jde o odvolání, které je upravené v § 81 a násl. s. ř. Účastník, který se práva podat odvolání vzdal, odvolání podat nemůže. Totéž platí pro účastníka, který vzal již podané odvolání zpět (znovu podat odvolání nesmí).

Odvolání, stejně jako každé podání, musí splňovat obecné náležitosti uvedené v § 37 odst. 2 s. ř. a musí obsahovat údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu ho napadá a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Není-li v odvolání uvedeno, v jakém rozsahu odvolatel rozhodnutí napadá, platí, že se domáhá zrušení celého rozhodnutí. Účastník tedy musí označit rozhodnutí (resp. usnesení), proti kterému odvoláním brojí, dále rozsah, tedy zda ho napadá v celém rozsahu, či jen do konkrétních výroků, která jsou uvedena v rozhodnutí a v čem účastník spatřuje nesprávnost či rozpor s právními předpisy.

Odvolání lze podat nejen písemně, ale i ústně do protokolu či v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem, případně, je-li takto do 5 dnů doplněno, lze jej učinit i pomocí jiných technických prostředků, zejména elektronicky bez zaručeného elektronického podpisu.

Předpokladem řádného uplatnění podání odvolání je jeho přípustnost, dále dodržení lhůty pro jeho podání a především to, že prvostupňové rozhodnutí ještě nenabylo právní moci, jelikož je odvolání řádným opravným prostředkem.

Dle § 83 odst. 1 s. ř. odvolací lhůta obecně činí 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí, pokud zvláštní zákon nestanoví lhůtu jinou. V případě chybějícího, neúplného nebo nesprávného poučení o opravném prostředku lze odvolání podat do 15 dnů ode dne oznámení opravného usnesení podle § 70 věty první, bylo-li vydáno, nejpozději však do 90 dnů ode dne oznámení rozhodnutí.

S podáním přípustného a včasně podaného odvolání jsou obecně spojeny suspenzivní a devolutivní účinek. Takovéto odvolání má suspenzivní, tedy odkladný účinek, což znamená, že u napadaného rozhodnutí nenastávají, tedy odkládají se, právní moc, vykonatelnost či jiné jeho právní účinky. Devolutivním účinkem se rozumí, že se řízení dostává k projednání k nadřízenému správnímu orgánu.
Pokud se ovšem podává odvolání proti usnesení, odvolání nemá dle § 76 odst. 5 s. ř. odkladný účinek.

Odvolání se podává u orgánu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni. Tento správní orgán musí vyrozumět jeho zbylé účastníky, kteří se mohli proti rozhodnutí odvolat. Správní řád upravuje v § 87 možnost autoremedury, dle které může správní orgán, který rozhodnutí vydal, zrušit nebo změnit, pokud tím plně vyhoví odvolání a jestliže tím nemůže být způsobena újma žádnému z účastníků, ledaže s tím všichni, kterých se to týká, vyslovili souhlas. Jelikož autoremedura je rozhodnutím prvoinstančním, lze proti tomuto rozhodnutí podat odvolání.

Pokud není užito autoremedury, řízení se dostává před odvolací správní orgán, který ve věci následně vydá rozhodnutí.

Advokát v Olomouci na závěr dodává, že ve správním řízení se lze setkat i s úpravou tzv. rozkladu. Rozklad je stejně jako odvolání řádným opravným prostředkem, nicméně rozklad směřuje dle § 152 odst. 1 s. ř. proti rozhodnutí, které vydal ústřední správní úřad, ministr nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu v prvním stupni. Jedinou odlišností od odvolání je, že s podáním rozkladu není spojen devolutivní účinek, jelikož fakticky již neexistuje žádný nadřízený orgán.

Návrh na zahájení řízení a žalobní návrh ve sporném civilním řízení

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma přibližuje podobu a náležitosti návrhu na zahájení řízení a žalobní návrh.

Sporné civilní řízení před soudem je ovládáno dispoziční zásadou. Dispoziční zásadou rozumíme možnost účastníků disponovat s řízením, tedy rozhodovat, zda řízení bude zahájeno, s jakými účastníky, o jakém předmětu a zda řízení bude nadále pokračovat. Pro dispozici s řízením jsou účastníkům svěřeny dispoziční úkony.

Nejzákladnějším dispozičním úkonem účastníků je návrh na zahájení řízení. Návrh na zahájení řízení musí stejně jako všechny adresované úkony soudu obsahovat obecné náležitosti uvedené v ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tj. určení kterému soudu je podání určeno, kdo jej činí, které věci se týká a co sleduje, dále musí být datováno a podepsáno. Specifické náležitosti pro návrh k zahájení řízení upravuje § 79 odst. 1 občanského soudního řádu. Jde o jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě jejich rodná čísla nebo IČ (i jejich zástupců). Dále musí vylíčit rozhodné skutečnosti, označit důkazy, jichž se navrhovatel dovolává a musí být z návrhu patrno, čeho se navrhovatel domáhá, tedy žalobní návrh při podání žaloby.

Žalobní návrh musí být přesný, určitý a srozumitelný, tak aby mohl být vykonatelný. Pokud v něm soud shledá nedostatky, navrhovatele dle § 43 o. s. ř. vyrozumí a vyzve k nápravě. Žalobní návrh vymezuje soudu hranice jeho rozhodovací činnosti, určuje, o čem má soud rozhodnout, a jak si žalobce přeje, aby soud rozhodl.

Žalobní návrh mění svůj obsah podle toho, čeho se žalobce domáhá. Pokud žaluje na plnění, musí vymezit kdo má povinnost (žalovaný), komu povinnost musí splnit (žalobci), co je to za povinnost a do kdy ji musí splnit.

Povinností může být např. zaplacení částky, vydání přesně určité věci a další. Tzv. pariční lůhty k plnění jsou obecně určeny dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. na 3 dny, pro vyklizení místa k bydlení je zde lhůta 15 dnů od právní moci rozsudku.

Pokud žalobce podává určovací žalobu, tak se žalobce domáhá po soudu, aby deklaroval, zda tu určité právo je či není. Zde se musí přesně vymezit, co žalobce požaduje deklarovat, pokud je tím např. vlastnické právo k věci, musí přesně identifikovat věc a uvést komu vlastnické právo má náležet.

Žalobní návrh nemusí být ovšem pouze jednoduchý, může být i složený z více žalobních nároků. Známe složený prostý petit, kdy žalobce požaduje všechna plnění, dále eventuální žalobní návrh, ve kterém žalobce požaduje plnění, které plyne z hmotného práva, ale až pro případ, že by primární plnění nebylo možné splnit, požaduje plnění odlišné.

Alternativním žalobním návrhem se žalobce domáhá jednoho nebo druhého plnění a nechává žalovanému možnost si vybrat z více nabízených možností, které ovšem musí plynout z hmotného práva.

Poslední modifikací žalobního návrhu je tzv. altenativa facultas, kde žalobce požaduje primární plnění, ale dává žalovanému možnost se zprostit plnění jiným, které žalobce určí. Rozdíl oproti alternativnímu žalobnímu návrhu je ten, že zde alternativní druh plnění nemusí plynout z hmotněprávních skutečností, které mezi účastníky nastaly.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že pokud je účastník v řízení zastoupen advokátem a požaduje nahrazení nákladů řízení, je platebním místem právě zástupce účastníka.