Advokátní kancelář v Olomouci, JUDr. Lubor Ludma k řízení, které bylo postiženo vadou před soudem prvního stupně, neboť účastníci nebyli poučeni ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), ve vztahu k rozhodným skutečnostem.
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. května 2014 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 73.400,- Kč se 7,75 % úrokem z prodlení od 19. 4. 2011 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 9. října 2015 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle § 237 o. s. ř., přípustné.
Advokátní kancelář v Olomouci, JUDr. Lubor Ludma doplňuje, že podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Advokátní kancelář v Olomouci, JUDr. Lubor Ludma dále podává, že dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR představované např. jeho rozhodnutími sp. zn. 33 Cdo 3774/2014, sp. zn. 21 Cdo 818/2003 a sp. zn. 26 Cdo 520/2010, při aplikaci ustanovení § 205a písm. c) o. s. ř. Je přesvědčen, že provedení listinných důkazů (účetními doklady) nebylo v odvolacím řízení přípustné, neboť se nejedná o důkazy uvedené v ustanovení § 205a písm. c) o. s. ř., nýbrž o nové důkazy směřující ke změně skutkového stavu věci.
Otázka, zda „je možné provést nové důkazy coby přípustné ve smyslu § 205 a písm. c) o. s. ř., aniž jejich provedení za tímto účelem žalobce navrhl“, navíc nebyla v rozhodování dovolacího soudu doposud řešena. Žalovaný dále odvolacímu soudu vytýká, že při rozhodování nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 677/2010, sp. zn. 30 Cdo 531/2014 a sp. zn. 22 Cdo 3055/2012, v nichž bylo dovozeno, že závěr o skutkovém stavu věci nemůže vycházet z rozporných skutkových zjištění.
Advokátní kancelář v Olomouci, JUDr. Lubor Ludma připomíná, že dle § 205a písm. c) „skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně.“
Ve věcech, v nichž je odvolací řízení ovládáno zásadou neúplné apelace, platí, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen v případech uvedených v § 205a o. s. ř., že jiní účastníci než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v § 205a o. s. ř. nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle ustanovení § 205a o. s. ř. O tom, které důkazní prostředky shledal soud prvního stupně věrohodnými, a založil na nich proto své rozhodnutí, se účastník zpravidla dozví až z odůvodnění rozhodnutí. Ustanovení § 205a písm. c) o. s. ř. mu dává možnost v odvolacím řízení závěr o věrohodnosti důkazního prostředku zpochybnit novými skutečnostmi nebo důkazy.
Judikatura Nejvyššího soudu ČR je ustálena v názoru, že zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků se v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvracejí závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný nebo že je věrohodný, popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech, které, kdyby byly prokázány, mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, z hlediska jejich věrohodnosti.
O zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku však nejde, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně.
Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně.
Odvolací soud v posuzovaném případě zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně a dokazování doplnil listinami, zejména zprávami o revizi elektrického zařízení, knihou faktur a písemným sdělením správce konkursní podstaty úpadce.
Důkazy, kterými odvolací soud doplnil dokazování, nesměřovaly ke zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků (výpovědi žalovaného a jím předložených listin). Písemným sdělením správce konkursní podstaty úpadce byla zpochybněna věrohodnost výpovědi žalovaného a vyvrácena pravost listin (konkrétně smlouvy o dílo uzavřené mezi žalovaným).
Odvolací soud proto při aplikaci § 205a písm. c) o. s. ř. nepochybil, resp. připuštěním a provedením zmíněných nových důkazů se neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Ve svém rozhodnutí pak přesvědčivě odůvodnil, proč navržené důkazy hodnotil jako důkazy podle ustanovení § 205a písm. c) o. s. ř.
V rozhodnutích, o která dovolatel opíral své dovolání, je dovozováno, že závěr o skutkovém stavu věci nemůže vycházet z rozporných skutkových zjištění, ale naopak jednotlivá skutková zjištění, která soud činí z logicky na sebe navazujících důkazů, musejí ve svém souhrnu vytvářet celkový skutkový obraz dané věci.
Odvolací soud však v posuzované věci nevycházel z rozporných dílčích skutkových zjištění, jak dovolatel namítá, nýbrž poté, kdy vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli (ústní) smlouvu o dílo, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že je třeba doplnit dokazování ohledně ceny díla a případné dohody účastníků o její splatnosti. Akcentoval, že řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, neboť účastníci ve vztahu k výše uvedeným skutečnostem nebyli poučeni ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., přičemž toto poučení jim nemůže být ze strany odvolacího soudu poskytnuto.
Advokátní kancelář v Olomouci, JUDr. Lubor Ludma doplňuje zákonná znění ustanovení § 118a odst. 1 „ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy,“
a odst. 3 „zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.“
Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, že byla porušena zásada rovnosti stran v řízení zakotvená v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jež spatřuje v jednání soudu prvního stupně, kdy v rámci vyhlášení rozsudku sdělil soudce žalobci, jaké důkazy ve věci měl navrhnout, a nesouhlasí-li s odvolacím soudem, že řízení u soudu prvního stupně není koncentrováno na základě poučení ve smyslu ustanovení § 118b o. s. ř., nenapadá žádný jeho právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K nim však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tento předpoklad však v dané věci splněn nebyl.
Nejvyšší soud ČR proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání odmítl.
(citované usnesení Nejvyššího soudu ČR dne 23. srpna 2016 sp. zn. 33 Cdo 448/2016)
Advokátní kancelář v Olomouci, JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že soud má v civilním soudním řízení ze zákona uložené poučovací povinnosti směrem k účastníkům řízení. Základní poučovací povinnost je zakotvena v § 43 odst. 1 o. s. ř., ze které plyne, že „předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.“
Zvláštní poučovací povinnosti ukotvuje např. i již zmíněný § 118a o. s. ř. (k odst. 1 a 3 výše), který ve svém odst. 2 stanoví, že „má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností.“