Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k podstatným náležitostem výroku v rozhodnutí o spáchání přestupku správním orgánem.
Nejvyšší správní soud České republiky řešil dovolání ve věci přestupku, kterého se stěžovatel dopustil tím, že v obci Olomouc v místě, na kterém je dovoleno jet rychlostí 50 km/h, jel rychlostí 72 km/h, po odečtení měřící odchylky byla jeho rychlost stanovena na 69 km/h, čímž se dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „o silničním provozu“).
Stěžovatel se v dovolání bránil tím, že správní úřad ve výroku rozhodnutí o vině nedostál své povinnosti plynoucí z § 77 zákona č. 200/1990 o přestupcích (dále jen „o přestupcích“).
Přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu se dopustí ten, kdo „při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h nebo mimo obec o méně než 30 km/h “. Tato skutková podstata přestupku obsahuje dva formální zákonné znaky: 1) řízení vozidla, 2) překročení nejvyšší dovolené rychlosti o stanovenou hodnotu.
Podle § 77 zákona o přestupcích musí výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, obsahovat popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce, o započtení doby do doby zákazu činnosti, o uložení ochranného opatření, o nároku na náhradu škody a o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud České republiky nejprve přezkoumal námitku stěžovatele, podle níž popis skutku o spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není dostatečný pro účely odsuzujícího rozhodnutí o přestupku, neboť nezachycuje konkrétní aktivní jednání stěžovatele.
Nejvyšší správní soud České republiky již dříve konstatoval, že při posuzování popisu skutku ve výroku rozhodnutí je třeba rozlišovat pojmy skutek a popis skutku, což jsou dvě odlišné kategorie. „Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo, přičemž správní orgán vede správní řízení právě ohledně samotného skutku.
Naproti tomu popis skutku je jen slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Popisem skutku je tedy zapotřebí rozumět jazykový popis těch jednání či skutkových okolností, které lze kvalifikovat (tj. podřadit) formálním znakům správního deliktu uvedeným v zákoně. Popis skutku tak musí obsahovat ty skutkové okolnosti, které jsou právně významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty správního deliktu, který je předmětem řízení.“ (srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 As 7/2009-66).
Popis skutku musí podle výše citovaného rozhodnutí obsahovat tyto zákonné znaky skutkové podstaty přestupku, a to natolik zřetelně a srozumitelně, aby z tohoto popisu mohl nejen účastník řízení, ale i soud jednoznačně identifikovat, o jaký skutek se jednalo. Účelem popisu skutku, který musí být obsažen ve výroku rozhodnutí o správním deliktu, je tedy identifikace protiprávního jednání delikventa, které naplnilo skutkovou podstatu deliktu vymezenou v zákoně.
Podle výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně měl stěžovatel spáchat výše uvedený přestupek tím, že „při řízení motorového vozidla tovární značky Škoda, nerespektoval platné právní předpisy stanovující nejvyšší dovolenou rychlost v obci na 50 km/h, kdy v měřeném úseku silničním laserovým rychloměrem byla vozidlu naměřena rychlost 72 km/h“, neboť při zvážení možné odchylky měření byla jako nejnižší skutečná rychlost jízdy naměřena rychlost 69 km/h. Z tohoto popisu skutku jednoznačně vyplývá, že stěžovatel při řízení uvedeného motorového vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 19 km/h. Skutečnost, že jednání obviněného je ve výroku rozhodnutí popsáno nepřímo, nevyvolává pochybnosti, jakým jednáním se stěžovatel přestupku, měl dopustit. Nejvyšší správní soud České republiky tudíž shledal tuto námitku stěžovatele nedůvodnou.
Nedůvodná je rovněž námitka stěžovatele, podle níž je popis skutku ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dále nekonkrétní v tom, že neobsahuje přesnou citaci právního předpisu včetně paragrafu, který měl být porušen. Nad rámec výše uvedených náležitostí výroku rozhodnutí o přestupku podle § 77 zákona o přestupcích stanoví ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád povinnost uvést ve výroku rozhodnutí též právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno. Ze zákonné úpravy však nevyplývá, že právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, musí být součástí popisu skutku. Jestliže tedy správní orgán prvního stupně citoval příslušná ustanovení zákona v části výroku za slovy „tedy“, postupoval plně v souladu se zákonem a správně citoval příslušná ustanovení právních předpisů v rámci výroku o vině.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal nedostatečné určení místa přestupku. Při posouzení této námitky vycházel Nejvyšší správní soud České republiky ze svých rozhodnutí, v níž se otázkou náležitostí vymezení místa spáchání přestupku překročení nejvyšší dovolené rychlosti ve výroku správního rozhodnutí již opakovaně zabýval.
V první řadě je třeba poukázat na rozsudek ze dne 8. 1. 2015, č. j. 9 As 214/2014 – 48, v němž Nejvyšší správní soud České republiky vyslovil, že „dle § 77 zákona o přestupcích platí, že výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce. Smyslem přesného vymezení skutku ve výroku rozhodnutí je to, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jiným jednáním. V rozhodnutí, jímž se trestá za spáchaný přestupek, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. To lze zajistit jen dostatečnou konkretizací údajů, které skutek charakterizují. Taková míra podrobnosti je nezbytná pro celé řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. Při tom je třeba vycházet z významu výrokové části rozhodnutí, která je schopna zasáhnout práva a povinnosti účastníků řízení a jako taková pouze ona může nabýt právní moci. Pouze z řádně formulovaného výroku lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaká sankce byla uložena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoli odůvodnění) může být vynucen správní exekucí.
V rozsudku ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 – 37, na který poukazuje stěžovatel, Nejvyšší správní soud České republiky posuzoval určitost místa spáchání přestupku: „na pozemní komunikaci I/37 v obci Ostrov nad Oslavou“. I o určení místa: „na pozemní komunikaci I/37 v obci Ostrov nad Oslavou“ lze tak v nynější věci konstatovat, že nejde o dostatečnou specifikaci. Je totiž třeba si uvědomit, že komunikace I/37 prochází celou obcí Ostrov nad Oslavou. Úsek této komunikace procházející danou obcí přitom není krátký. Místo, kde došlo ke spáchání přestupku, je tak ve výroku vymezeno značně široce. Značně široké vymezení místa spáchání přestupku ve výroku tomuto smyslu vymezení skutku nevyhovuje.“
Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 -39 konstatoval, že u přestupků překročení nejvyšší povolené rychlosti bude místo spáchání přestupku určeno určitým úsekem komunikace, přičemž dostatečnost takového vymezení bude záviset na okolnostech případu: „zpravidla je možné místo spáchání přestupku ve výroku prvostupňového rozhodnutí vymezit přesněji, než tomu bylo v nyní posuzované věci, a to např. uvedením čísla popisného budovy v blízkosti místa spáchání přestupku, popř. zmíněním blízkého dominantního objektu či za pomoci souřadnic GPS. Na druhou stranu nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto přestupků bude ve výroku správního rozhodnutí místo spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace více či méně dlouhým.
Závěry plynoucí z citované judikatury shrnul Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 16. 7. 2015, č. j. 4 As 63/2015 – 52: „Místo spáchání přestupku lze určit s větší či menší přesností, přičemž je třeba odmítnout úvahy o nutnosti specifikovat místo spáchání přestupku v každém případě s přesností na 1 m pomocí GPS souřadnic. V případě překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci bude podstatné, zda se jedná o velkou obec či město s komplikovanou dopravní situací (křížení více pozemních komunikací, množství dopravních značek stanovících místní úpravu nejvyšší povolené rychlosti apod.) a zda přesné určení místa je rozhodné pro posouzení toho, zda došlo ke spáchání přestupku. V případech, kdy přestupek byl spáchán v menší obci a žalobce nečiní sporným, že by absence určitějšího vymezení místa měření měla vliv na posouzení otázky překročení nejvyšší povolené rychlosti, pak požadavku zákona postačuje i širší vymezení místa spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí.“
Z výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu České republiky vyplývá, že vymezení místa spáchání přestupku je obligatorní náležitostí výroku rozhodnutí správního orgánu a jeho nedostatečná specifikace ve výroku nemůže být nahrazena tím, že je místo spáchání přestupku zjistitelné z odůvodnění rozhodnutí, případně ze spisu správního orgánu.
Smyslem konkrétního vymezení místa přestupku je zejména vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, vyloučení překážky věci rozhodnuté, určení rozsahu dokazování a zajištění řádného práva na obhajobu. Zda je určení místa spáchání přestupku ve výroku dostatečně konkrétní, je otázkou posouzení okolností každého jednotlivého případu, přičemž závěry vyslovené v rozsudcích správních soudů nelze prezentovat odtrženě od kontextu případů, které byly těmito soudy rozhodovány. Vždy je třeba přihlédnout k velikosti obce, složitosti dopravní situace a také otázky, zda je přesné určení místa přestupku rozhodné pro posouzení toho, zda ke spáchání přestupku došlo.
V posuzované věci bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vymezeno takto: „v obci Olomouc na ulici Sokolovská, ve směru jízdy od ulice Jablonského k ulici Pasteurova“. Ačkoliv obec Olomouc nelze ve smyslu výše citované judikatury považovat za obec menší velikosti, komunikace vymezená ulicí Sokolovská, konkrétně úsekem mezi ulicemi Jablonského a Pasteurova, je poměrně krátká, přímá a dopravně nekomplikovaná, celá se nachází v obci, kde je nejvyšší povolená rychlost stanovena na 50 km/h.
Z hlediska výše citované judikatury nevznikly v posuzovaném případě pochybnosti o nejvyšší povolené rychlosti v předmětném úseku a nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by mohly poškodit stěžovatele z hlediska zásady ne bis in idem, překážky litispendence nebo práva na obhajobu. Stěžovatel v této souvislosti v řízení před správními orgány ani před krajským soudem neuvedl žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly potřebu přesnějšího vymezení místa přestupku (např. že by v části takto vymezené komunikace měla být dopravním značením upravena nejvyšší povolená rychlost odlišně).
Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr shrnuje, že výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce, o započtení doby do doby zákazu činnosti, o uložení ochranného opatření, o nároku na náhradu škody a o náhradě nákladů řízení.
(citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 11. března 2016 č. j. 4 As 270/2015 – 46)
Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma poskytuje právní služby v oblasti přestupkového práva, spáchání přestupku je třeba vždy hodnotit zakonným způsobem.