Česká republika, jakožto stát, může uplatňovat vůči adresátům veřejnou moc. Stát vykonává veřejnou moc skrze nesčetně druhů své činnosti, které, přestože by se mohlo zdát, že stát bude vykonávat veřejnou moc neomylně, nemusí být vždy správné, potažmo zákonné.
Na případy, kdy stát způsobí adresátovi škodu, pamatuje již samotná Listina základních práv a svobod ve svém čl. 36 odst. 3 tím, že „každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.“
Na odpovědnost státu za škodu při výkonu veřejné moci pamatuje dále především zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „o odpovědnosti státu za škodu“), který doplňuje dikci samotného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a ve svém § 1 odst. 2 dále stanoví i odpovědnost územních samosprávních celků za škodu při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti, která je analogicky obdobná s odpovědností státu za škodu.
Kromě majetkové újmy, zákon stanoví, že „stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.“
Osoba se může dovolávat odpovědnosti státu za škodu v případech, kdy škodu způsobili státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona a orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona. V ustanovení § 4 zákona o odpovědnosti státu za škodu je dále rozvito, co spadá pod výkon státní správy, a že činnost notáře a soudního exekutora se považuje za úřední postup.
Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma již nastínil, za které orgány, může stát nést odpovědnost za škodu. Nyní se advokát v Olomouci zaměří na druhy činnosti, za něž může vzniknout státu odpovědnost za škodu.
Dle ustanovení § 5 zákona o odpovědnosti státu za škodu, „stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.“
Za rozhodnutí dle ustanovení § 5 písm. a) se rozumí nezákonné rozhodnutí a rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření.
Právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, přičemž, není-li dále stanoveno jinak, lze nárok na náhradu škody uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Judikatura Nejvyššího soudu ČR dovozuje, že pod tuto skupinu nezákonných rozhodnutí může spadat i nezákonné rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje (rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 265/2012, ze dne 25. září 2012).
Dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu „právo na náhradu škody rozhodnutím o vazbě má také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.“
Obdobné platí dle ustanovení § 10 a 11 zákona o odpovědnosti státu za škodu o rozhodnutí o trestu a ochranném opatření. Musel by být trest či ochranné opatření alespoň z části vykonán, a později, co se týče trestu, zproštěno obžaloby nebo bylo-li trestní stíhání zastaveno ze stejných důvodů, pro které soud v hlavním líčení rozhodne zprošťujícím rozsudkem, nebo v případě ochranného opatření rozhodnutí jako nezákonné zrušeno.
Dle ustanovení § 5 písm. b) stát dále odpovídá za nesprávný úřední postup. Dle ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé „je nesprávným úředním postupem také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.“
Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se zatavuje nad poslední důležitou otázkou odpovědnosti státu za škodu, a to otázky uplatnění a promlčení nároku. „Nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6.“ Ustanovení § 6 nám stanoví, že jménem státu jednají ministerstva a jiné ústřední správní úřady, dále, co je dle zákona o odpovědnosti státu za škodu bráno jako ten správní úřad, a další orgány, u nichž lze tento nárok uplatnit.
Promlčecí doby zakotvují § 32 a následující. Obecnou subjektivní promlčecí dobou u nároku na náhradu škody jsou 3 roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, a tu nároku na náhradu nemajetkové újmy, jde o 6 měsíců. Obecnou objektivní lhůtou je „10 let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.“
Speciální promlčecí doba se objevuje u nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, která činí dle ustanovení § 33 zákona o odpovědnosti státu za škodu „dva roky ode dne, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno, zrušující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu, nebo rozhodnutí odsuzující k mírnějšímu trestu.“
Advokát v Olomouci na závěr připomíná, že nárok na náhradu škody z důvodu odpovědnosti státu za škodu může nastat z mnoha rozličných druhů činností státu při výkonu veřejné moci.