Advokát JUDr. Lubor Ludma, poskytující právní poradenství v Olomouci, k rozhodnutí Ústavního soudu ČR k ústavně konformnímu výkladu nabývání od neoprávněného.
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen „okresní soud“) bylo k žalobě vedlejšího účastníka určeno, že je vlastníkem konkrétních nemovitostí v katastrálním území Bohatice.
Okresní soud dospěl mimo jiné k závěru, že pokud stěžovatel koupil předmětné nemovitosti od subjektu, kterému nikdy nesvědčilo vlastnické právo, je příslušná kupní smlouva absolutně neplatná, přičemž nabytí vlastnictví jen na základě tvrzené dobré víry (v zápis v katastru nemovitostí) možné není; odkázal na závěry velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR obsažené v rozsudku ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Odo 1424/2006 a na usnesení téhož soudu ze dne 1. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4280/2009.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se totiž se závěry okresního soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR usnesením jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) odmítl
Pokud jde o námitku dobré víry v zápis v katastru nemovitostí, podle jeho názoru okrajově v dovolání zmíněnou, neboť stěžovatel nastolil argumentaci, s níž se již Nejvyšší soud ČR vypořádal ve svém předchozím rozhodnutí, když bylo nutno vzít v úvahu i vázanost dovolacího soudu shora zmíněným rozsudkem velkého senátu, načež uzavřel, že stěžovatel nevytyčil otázku, pro kterou by na dovolání bylo možné pohlížet jako přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř.
Advokát JUDr. Lubor Ludma, který poskytuje právní poradenství v Olomouci, dodává, že řízení bylo vedeno dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do dne 31. 12. 2013.
Stěžovatel vytkl obecným soudům, že žádný z nich se v napadených rozhodnutích otázkou dobré víry na jeho straně nezabýval, neboť dospěly k závěru, že je-li předmětná kupní smlouva neplatná, nemohl se stát vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť mu k tomu nesvědčí žádný právní titul, přičemž samotná dobrá víra vznik vlastnického práva nemůže založit. Tímto postupem upřednostnily zásadu „nikdo nemůže na nikoho převést více práv, než sám má“ před zásadou dobré víry zakotvenou v § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem.
Avšak jak plyne z judikatury Ústavního soudu ČR (konkrétně stěžovatel uvedl nálezy ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11, ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 143/07 a ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12), pokud někdo jedná v důvěře v pravdivost a úplnost zápisů ve veřejném seznamu, musí právní řád jeho dobrou víru chránit a není žádoucí, aby veškerá rizika nesla osoba, která jednala v souladu se zákonem a v dobré víře.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že není sporu o tom, že uzavřel kupní smlouvu o převodu nemovitostí v dobré víře, neboť jednal s osobou zapsanou v katastru nemovitostí jako vlastníkem předmětných nemovitostí, u nichž nebyla zapsána žádná poznámka spornosti, a ani z jiných okolností nevyplynulo nic, co by jeho dobrou víru narušovalo.
Napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl stěžovatelovo dovolání pro nepřípustnost, nicméně z jeho obsahu lze usuzovat, že tomu bylo pro vady spočívající v tom, že v něm stěžovatel nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.
Z obsahu dovolání plyne, že stěžovatel, v reakci na závěr odvolacího soudu, že „ochrana dobré víry v zápis v katastru nemovitostí se nemůže s ohledem na aktuální judikaturu a závazný právní názor v posledním kasačním rozsudku uplatnit“, poukázal na svou dobrou víru při nabývání předmětných nemovitostí s tím, že je třeba ji chránit. Takto dle názoru Ústavního soudu ČR dostatečně vymezil právní otázku ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. Proto se Ústavní soud ČR nemohl v tomto ohledu se závěry Nejvyššího soudu ČR ztotožnit.
V kontextu průběhu řízení před obecnými soudy bylo od počátku zjevné, že stěžovatel požadoval, aby dovolací soud příslušnou právní otázku posoudil jinak, než jak předtím činil, a jak by to odpovídalo judikatuře Ústavního soudu ČR.
Ústavní soud ČR konstatuje, že ústavně konformní výklad § 237 o. s. ř., s ohledem na ustanovení čl. 4 ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy, vyžaduje, aby bylo jako přípustné posouzeno dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. i Ústavního soudu ČR.
Nejvyšší soud ČR se od dosud zastávaného názoru velkého senátu odmítl odchýlit, přestože z dovolání vyplynulo, že k dané otázce existuje judikatura Ústavního soudu ČR, která danou otázku řeší odlišně.
Pro účely tohoto rozhodnutí je možno ve stručnosti parafrázovat klíčová východiska a závěry, které Ústavní soud ČR ve vztahu k předmětné problematice (a zároveň ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013) konzistentně zastává.
Ochrana dobré víry, chránící účastníky soukromoprávních vztahů, je jedním z klíčových projevů principu právní jistoty, odvíjejícího se od principu právního státu. Nabyvateli vlastnického práva, pokud toto právo nabyl v dobré víře, je poskytována široká ochrana; toto právo nezaniká, je-li absolutně neplatná kupní smlouva, která byla uzavřena jako první v řadě, neboť při opačném výkladu by si vlastník, nabyvší své vlastnictví derivativně, nikdy nemohl být svým vlastnictvím jist, což by bylo v rozporu s pojetím materiálního právního státu.
Otázkou dobré víry takového nabyvatele vlastnického práva se tak obecné soudy mají zabývat nejen v případě relativní, ale též absolutní neplatností smlouvy, která předcházela smluvnímu vztahu, na jehož základě došlo ke zpochybňovanému nabytí vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí posledním nabyvatelem v řadě.
Ochrana dobré víry nabyvatele může vyloučit ochranu vlastnického práva původního vlastníka. Poskytnutí přednosti jednomu z obou požadavků tak musí vyjít z pečlivého zkoumání individuálních okolností každého případu, a (s ohledem na zásadu nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet) s náležitým a přísným hodnocením dobré víry nabyvatele vlastnického práva.
Advokát JUDr. Lubor Ludma, poskytující právní poradenství v Olomouci, vysvětluje výše uvedenou zásadu soukromého práva. Jde o původně Ulpianovu zásadu „nikdo nemůže převést na jiného více práv, než kolik sám má“.
Vzhledem k tomu, že právní úprava účinná do konce roku 2013 byla Ústavním soudem ČR vyhodnocena jako „neslučitelná s ústavněprávními maximami, neboť v rozporu s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv v dobré víře neposkytuje ochranu vlastnickému právu dalších nabyvatelů“, obecné soudy musí samy poskytovat ochranu vlastnickému právu osob jednajících v dobré víře.
Ústavní ochrany požívá také osoba, která při nabytí nemovitostí evidovaných v katastru jednala v dobré víře v údaj, dle něhož byl jako vlastník předmětné nemovitosti zapsán ten, který na ni vlastnické právo převedl, byť tak ve skutečnosti jako „nevlastník“ předmětných nemovitostí učinit nemohl.
Je nutno přisvědčit stěžovateli, jakožto eventuálně „dobrověrnému“ nabyvateli, že napadenými rozhodnutími těchto soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
S ohledem na výše popsané porušení základních práv stěžovatele na ochranu vlastnického práva a na spravedlivý proces, zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud ČR ústavní stížností napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
(citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. listopadu 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16)
Advokát JUDr. Lubor Ludma poskytuje právní poradenství v Olomouci. Právní poradenství v Olomouci má založeno generální praxí, s dalším zaměřením mimo jiné na občanské, trestní, správní a insolvenční právo.